Andrea Sedláčková, www.divadlo.cz, Březen 2010

Andrea Sedláčková (studentka doktorandského studia na Katedře divadelních, filmových a mediálních studií FFUP v Olomouci)

Anna, křehká oběť?

V mnoha rozličných podobách a variacích se projevuje zrůdná lhostejnost člověka. Ať již v rovině svárů, jež nejsou s to přesáhnout rámec hranic, či konfliktů, v globálu se dotýkajících miliónů a stamiliónů obyvatel naší země, vždy mají jedno společné. Mají vítěze a oběti. Tím, kdo vítězí, je muž, hnán kupředu touhou po moci. Žena představuje oběť. Je tou bytostí, která bezmocně přihlíží násilí, bytostí, jíž v náručí umírají její nejbližší: otec, manžel, syn.

Extremistické projevy nesnášenlivosti, přerůstající v krvavé útoky teroristů, se staly výchozím tématem dramatu Anna 11. března. Autorkou díla je soudobá španělská dramatička Paloma Pedrero, jejíž vysoce hodnocená tvorba již nyní široce přesahuje hranice svého vzniku. O prestižním postavení Pedrero svědčí rovněž mnohá ocenění, mezi jinými cena Tirso de Moliny (1987) či vítězství na XIII. Festivalu současného španělského divadla v Alicante (2005). Dramatička do popředí svých děl staví člověka, s jeho pocity i tužbami, člověka, jenž je konfrontován vztahy intimními či společenskými.

Vzniku dramatu Anna 11. března, které v české premiéře uvádí činoherní soubor Slezského divadla v Opavě, předcházela reálná událost – teroristické útoky na vlaky ve Španělsku (tragédie se odehrála 11. března 2004). Na tyto skutečnosti ovšem autorka nepohlíží zřetelem majícím politický podtext. Naopak – určující aspekt pro ni představuje psychologický profil člověka. Ten, svědek bestiality a zrůdnosti, bezmocně hledí do chlípně se šklebící tváře smrti, jejíž jméno zní: posedlost.

Drama, mající ve své podstatě monologický charakter, je intimní zpovědí tří žen, vyznávajících se ze svých vztahů k nepřítomnému muži. Tomu, jenž smrt nalézá nečekaně, v sutinách vlaku. Pomocí osobních výpovědí postav dochází k zobrazení širšího společenského rámce, odsuzujícího hrůznost, která pramení z nenávisti.

Hostující režisérka Jana Janěková se ve svém inscenačním pojetí částečně oprošťuje monologických tendencí, evokujících uzavřenost. Využívá simultánní scény, na níž jsou obnažovány emoce tří žen, a to v situaci bezprostředně po útoku. Zvolený postup umožňuje konfrontaci postav, jejichž osudy, třebaže se do značné míry liší (v rámci generačního i společenského postavení), mají jeden shodný bod – tím je naděje. Explicitně se k ní nejvíce upíná Anna-manželka (Hana Vaňková). Minuty ubíhají a ona stále čeká v chladné, krutě neosobní místnosti. Bolestí ztrápená tvář, horečnatě planoucí oči, z nichž lze vyčíst hluboký svár mezi stále přetrvávající vírou a dávnou rezignací. Mužský hlas vyslovuje jeho jméno – Ángel. Hlas jako posel smrti. S ledovým klidem Anna zvedá neúnavně zvonící telefon. Na jeho druhé straně je Anna-milenka. Pro Hanu Briešťanskou je Anna ženou osobnostně rozpolcenou. Zoufale prahne po lásce, snad v ni do oné osudné chvíle věří. Pak následuje exploze: morální, citová, exploze bolesti, bezmoci, exploze, která vede k totální vnitřní destrukci. Ve své naivitě, bezstarostnosti i touze po nezávislosti je Briešťanské Anna stále ještě dítětem, bezradně přešlapujícím na hranici dospělosti. Teprve rána v podobě teroristických útoků ji vytrhne z vakua jejího bytí. Nepřipravená, podléhá směsici různorodých pocitů, k nimž se přidává nelichotivý status milenky, ženy, jíž nepřísluší veřejně projevovat emoce. Anna je vězeňkyní duševního neklidu, tryskajícího v demonstrativních gejzírech, a ty jsou zlověstně tiché. Znepokojení, drásající její nitro, se transformuje do zběsilého přecházení pokoje a bezvýsledného čekání na telefonát. On však nevolá. Ona, na pokraji zoufalství, zas a znovu vytáčí jeho číslo. Sluchátko zůstává němé. Pokora a trpká mírnost, s níž smířlivě přijala úděl milenky, i nedůvěra v sebe sama se odráží v jejím jednání. Vnitřní rozporuplnost Anny Briešťanská obnažuje převlékáním za paravánem. Janěková pomocí tohoto postupu docílila efektního výtvarného principu s psychologickým přesahem (kontrast bílé s temným lidským stínem, evokujícím v rámci konkrétní situace Anniny prohřešky proti morálce). Kusy oděvu jsou zároveň znakem představujícím jednotlivé sociální role, s nimiž Anna marně zápolí ve snaze nalézt tu správnou, emočně stabilní, psychicky vyzrálou. Hrůzné skutečnosti ji, navzdory stísněnému pocitu, znemožňují opustit byt. Nakupená Annina sklíčenost exploduje v tichém, o to více energickém gestu – rozcuchání si vlasů.

Třetí vrchol pomyslného trojúhelníku (paradoxně symbolu budoucnosti a dynamiky) zaujímá pohled Anny-matky, kterou ztvárnila hostující Ludmila Štědrá. Žena se s mírnou dávkou sentimentu v hlase v retrospektivě vyprávění navrací k synovi i manželovi. Jeho přítomnost „zhmotňuje“ kabát, pouhá vnější slupka, pod níž své životní partnerce nedal nahlédnout. Štědrá, na rozdíl od Vaňkové a především Briešťanské, jejíž herecký projev se zakládá na expresivitě mimiky i gestickém výrazu, užívá deklamace textu. Zvolená forma nejenom odpovídá skutečnosti, že jako Anna-matka zastupuje nejstarší generaci, nadto je její Anna ve chvíli útoku internována v léčebně.

Syntézou tří rozdílných životních osudů v rámci simultánní scény Janěková podtrhla hrůznost důsledků sobeckého a lhostejného jednání mocných tohoto světa. Obrazy zrůdnosti mísící se s čirou beznadějí, s nimiž jsou lidé dennodenně konfrontováni, náhle získávají reálné obrysy smrti. Třebaže není explicitně zdůrazněna, tvoří jeden ze zásadních tematických pilířů inscenace, promítajících se do scénografického ztvárnění.

Alena Schäferová zvolila jako dominantu jevištního prostoru tři velká promítací plátna. Ta slouží k rozčlenění scény, ovšem jejich význam není pouze takto přímočarý. Plátna zároveň představují element, díky němuž dochází ke kompaktnímu propojení příběhů, a to pomocí projekce autentických záběrů. Janěková takto uzavírá svůj pohled na jeden děsivě syrový den lidských dějin. Den, který předestírá jako memento. Transcendentální sféra díla, zachycena především z hlediska retrospektivních pohledů (expresivita tance znázorňující vášeň rodícího se zakázaného vztahu stojí v protikladu s hořkostí promarněného života po boku nevěrného manžela), inscenaci uvozuje. Výchozí scéna je koncipována jako obraz, sen, z něhož vyprchal život. Pět temných siluet ženských těl ostře kontrastuje s jasem, jenž halí jejich duševní schránky, křehké, avšak tvrdé, neboť musí trpce snášet svůj nekonečný úděl oběti.

Minimalisticky koncipovaná scénografie Anny 11. března dává vyniknout palčivě aktuálnímu tématu, které je nazíráno zřetelem psychologicky prokresleného herectví.
Paloma Pedrero: Anna 11. března, překlad Šárka Valverde, režie, výběr hudby Jana Janěková j.h., scéna a kostýmy Alena Schäferová j.h., choreografie Hana Litterová j.h., světelný design Arnošt Janěk j.h., dramaturgie, text písně Blanka Fišerová, Slezské divadlo Opava, premiéra 17.1.2010.

vydáno: Březen 2010, zdroj: www.divadlo.cz