27. 12. 2017 Ladislav Vrchovský Divadlo Rozhovor
Barbora Čechová dokončuje studium operního zpěvu na brněnské JAMU. Je laureátkou mezinárodní pěvecké soutěže Pražský pěvec i Pěvecké soutěže Olomouc. Koncertně vystoupila v Národním divadle moravskoslezském, v Redutě Brno, na koncertech duchovní hudby v Ostravě, v Brně a ve Vídni. Ve Slezském divadle Opava debutovala v postavě Micaely v opeře Carmen, vytvořila i postavu žínky v Rusalce, zazpívala si Arsenu v Cikánském baronovi a Lízu v Hraběnce Marici. V Opavě nyní ztvárnila postavu Nelly Nettletonové v první tuzemské inscenaci operety Emmericha Kálmána Arizona Lady.
Připomíná vám tato opereta něco, co jste už někdy viděla nebo slyšela?
Určitě mi ta hudba přijde filmová. Kostýmy a scéna na mne působí, jako by byly ze seriálu Doktorka Quinnová. Dokonce tomu tady v divadle tak z legrace říkáme, protože je to takový operetní western. Ostatně děj se odehrává v Americe, zrovna v Coloradu. Hudebně mi to ale opravdu připomíná kovbojky a westerny, i když to není žánr, který bych nějak sledovala. Ale hned od počáteční sborové písně je to prostě western.
Já jsem si zase od začátku řekl, že to je něco jako Limonádový Joe, když jsem viděl tu humornou nadsázku. Je to celé pro vás hlavně legrace?
Ano. Já jsem dělala už Hraběnku Maricu, tedy postavu Lízy, a ta je také velmi komediální. Když jsem si pročítala tento text, říkala jsem si: Tady se něco stalo, celé je to na Kálmána příliš seriózní a vážné. Ale tu komiku do toho přinesla postava koně, kterou připsal pan režisér. Samozřejmě je tam i vážnější téma hledání lásky, ale bavíme se i u toho. A postava koně, která je činoherní, je pro nás pro všechny velkou inspirací.
Koně hraje Michal Stalmach. Vy sama s ním na jevišti do přímého kontaktu příliš nepřicházíte. Není vám to líto?
Líto mi to není, já se na něho z portálu s potěšením dívám.
Když jste se dozvěděla, že budete hrát a zpívat postavu podomní obchodnice Nelly Nettletonové, co vám přišlo na mysl?
První myšlenka byla spojena s potěšením, že se ráda vrátím k operetě od Kálmána, protože jeho operety diváci milují. A jeho hudba je krásná. V tomto případě také. Melodie jsou tu přímo nádherné. A hned jsem se na tu práci začala hodně těšit. Při práci na operetách se totiž hodně nasmějete. A skvěle tato práce stmeluje kolektiv.
Ještě k té humorné stránce Lady Arizona – objevovali jste komiku v situacích sami, nebo vám ty komické scény vystavěl pan režisér?
Právě práce s režisérem mne od začátku hodně bavila. Měl od začátku jasno, kam kterou postavu chce směřovat, a samozřejmě dovolil, abychom si sami něco přidávali. Tady jsme ale byli v dobrém slova smyslu hodně vedeni.
Čeho si vy sama na postavě Nelly nejvíce užíváte?
Baví mne samotné entrée, ve kterém přijíždím na scénu na kole s pojízdným obchodem za zády. To kolo je skoro neovladatelné. Nelly s ním má objet půlku Ameriky, my ale máme občas problém projet od portálu k portálu nebo vůbec vyjet na scénu. Vždy tam musí být připraveni technici. Ale když už na scénu vjedeme, je to ohromná legrace.
O operetě Arizona Lady se říká, že je to něco mezi operetou a muzikálem. V čem vy sama vidíte rozdíl mezi těmito dvěma žánry?
Já se cítím být operní zpěvačkou. Od samého začátku jsem si říkala, že nechci zpívat v operetách. Pak jsem dostala nabídku na účinkování v Hraběnce Marici, přijala jsem a nikdy jsem toho nelitovala. Považovala jsem se spíše za tragédku a najednou jsem objevila v sobě cosi komediálního. Což mne moc baví. S muzikálem nemám žádnou zkušenost. V opeře je hlavní zpěv, v muzikálu musí být zpěv, taneční složka a herectví na stejné úrovni. Tak to alespoň vnímám já.
A když vy sama srovnáte operetu s operou …
V operetě je také důležité mluvené slovo. To u operních pěvců nebývá samozřejmostí. A pak je tu ta nadsázka, která je operetě vlastní. Operu pak vnímám hlavně jako hudební žánr. U opery někdy můžete zavřít oči, nevidět scénu a příběh se vám odvíjí od hudební linky. Opereta je také více herecká.
V poslední době se stále častěji na postu režisérů oper objevují činoherní režiséři, vyžadující od pěvkyň a pěvců výraznější herectví. Není to v kolizi s pěveckou složkou, která přece jen je v opeře hlavní?
Myslím si, že opera je hudebně-dramatické dílo, ze kterého dramatickou složku nelze vyloučit. Hudba je v popředí, ale když jdete na operu do divadla, když si ji nepouštíte doma z cédéčka nebo z gramofonové desky, jdete se na ty zpěváky i podívat. V minulosti byl takový trend, že přišla primadona, postavila se a odzpívala árii. To už dneska nestačí, lidé chtějí více. Chtějí těm postavám věřit. A režiséři se snaží udělat ty postavy věrohodné, uvěřitelné. Když bychom nehleděli na hereckou složku, emoce postav by se k divákům nedostaly.
To je ovšem hodně obtížné. Herec v postavě prožívá nějakou tu vnitřní hru emocí, kterou pak zjevuje v gestu, pohybu, dikci, intonaci, v mimice. Pěvkyně se ale musí soustředit na tón, pěveckou techniku, na frázování, na souhru s orchestrem. Není to všechno někdy ve vzájemné kolizi?
Když studujete operní roli šest týdnů, během zkoušek si vše osvojujete. A vše se stává stále více samozřejmější. Pak už víte, na co si po pěvecké stránce musíte dát pozor a kde se můžete nechat unést emocemi. Technika s výrazem by měla jít ruku v ruce. I hlasem lze přenášet emoci. Já zatím praktikuji, a věřím, že i diváci to tak vnímají, jakýsi soulad všeho. Nic nelze izolovat.
