Napsal(a): Olga Janáčková, Čtvrtek, 20. červen 2019

Divadelní režisér má ve spolupráci s jeho inscenačními kolegy včetně dirigenta (ten však někdy bývá, bohužel, mimo hru) určitou dobu na přípravu svého projektu. Mívá hlavu jako včelín, přemýšlí, má spoustu nápadů a některých se ne a ne zbavit. Lubor Cukr uviděl ve Weberovu Čarostřelci možnost naroubovat mu freudovskou psychologii a neodolal. Neponechal nic náhodě, domýšlel, prohluboval, zcela podlehl neodbytné inspiraci. To se režisérům může snadno stát a každý z nich ví, jak je obtížné se některých nápadů vzdát ve prospěch celku inscenace. Lubor Cukr však zřejmě tvořil až do poslední chvíle, inscenace je až přeplněná výsledky jeho poctivé práce.

Už předehra poskytla režisérovi možnost, aby ji doprovázel němým černobílým filmem, z něhož nebylo jasné, kdo je kdo, ale viděli jsme muže vstupujícího do ložnice mladé dívky, později téhož muže a mladou dívku s mladíkem – podivný milostný trojúhelník. Otevřela se opona. Mladá dáma (Agáta) je hospitalizována v nemocnici, přicházející mladý muž (Max) se pokusí zastřelit onoho druhého muže se slunečními brýlemi (Agátin otec Kuno, který ji v jejím dětství zneužíval) a je spoután do svěrací kazajky. Řádové sestry strhnou bílá prostěradla ze stěn a jsme v seriózní dřevem obložené pracovně Sigmunda Freuda (scénograf a výtvarník kostýmů David Janošek ). Přichází k němu Agáta, aby ji vyšetřil. Má se k panu doktorovi velmi důvěrně, její sexualita je na postupu (on jí zdvořile uhýbá), Max by se asi divil.

V Čarostřelci probíhá, jak víme, neustálý boj mezi Zlem a Dobrem tady představovanými dětmi, které mají celohlavové masky orla (Zlo) a holubice (Dobro). Agáta je u Webera ztělesněním čistoty a sklonu k melancholii (režisér ji vidí jako neurotičku), její přítelkyně Anička je veselejší. Anička vyjede z propadla a stává se podle režisérových slov Agátiným podnikavějším já. Něco podobného čeká také Maxe. Jeho odvážnějším já je totiž Kašpar – u Webera ztělesnění Zla spějícího nezadržitelně k peklu. Takto zrelativizované a rozvrácené vztahy aby pohledal. V závěru jsou tedy na jevišti dvě milenecké dvojice, Max s Agátou v popředí a Kašpar s Aničkou v pozadí. Do toho všeho se zamíchala inspirace gotickými romány, takže z družiček jsou zombíci s černými nafukovacími balónky, Kašpar lije zázračné kule za sebepoškozování obličeje uprostřed pracovny dr. Freuda, z propadla vyjíždí ďábel Samiel-papá Kuno v županu a s modrými křídly. Sbor je unisexový v černých oblecích (lékařské consilium) a pozoruje dění z galerie nad pracovnou slavného psychologa. Družičky-zombíci postupně jedna za druhou krvácejí z rány na bříšku a tak umře i Agáta.

Za dirigentským pultem stál Vojtěch Spurný , který do programu k inscenaci napsal zajímavá slova o dobové interpretaci za života skladatele Carla Marii Webera a úvahy o romantickém tremolu, které nanesly na dílo až následující generace. Jeho pojetí Weberovy průzračné i strašidelné hudby je na inscenaci to nejcennější. Také sólisté a sbor (sbormistryně Kremena Pešakova) odvedli dobrou práci, ač neblahé umístění na vyvýšené galerii tvaru U občas nepřineslo sezpívaný sborový zvuk, na který jsme v Opavě zvyklí. Barbora Řeřichová byla půvabnou Agátou, již zazpívala svým pěkně znějícím sopránem, Lucie Kaňková jako Anička poněkud hledala kulatější barevnost svých výšek, Juraj Nociar odvedl po pěvecké stránce obdivuhodný výkon. Jiří Přibyl propůjčil roli Kašpara svůj znělý basbaryton a po stránce herecké usiloval o propojení nepropojitelného (mrtvý Kašpar se stal Maxovým podnikavějším egem). Role Poustevníka (Sigmund Freud) byla svěřena mladému basistovi Josefu Kovačičovi, který svou němou roli dr. Freuda přetavil v závěrečný zpěv Poustevníka. Jeho volně znějící bas byl lahůdkou inscenace.

Režisér je svobodný člověk a je-li mu poskytnuta možnost (Lubor Cukr je režisér a šéf opery v jednom), má spolu se svými spolupracovníky pro vytváření inscenace volné pole. Ne každá inscenační koncepce se vydaří. Ale bývá (a je) v divadle také dramaturg, který by měl spoluvytvářet připravovanou inscenaci. Že to u nás nebývá obvyklé? Chyba! Přinejmenším by taková osoba měla být pro režiséra odrazovou stěnou, která by jej uváděla do nejistoty, zda se jeho koncepce nezahlcuje sama sebou. Pan režisér a šéf Cukr promine – jeho inscenace by mohla být příkladem toho, kam až tvůrce může zavést poctivé promýšlení tématu… Možná, že opavské publikum inscenaci přijme za svou, takový výklad Čarostřelce jistě přinejmenším vzbudí jeho zvědavost. V tuto chvíli je předčasné a také nemožné to předvídat. Uvidíme. V Opavě se nepíská.

Zdroj: https://www.casopisharmonie.cz/svet-opery/carostrelec-u-freuda.html