Patrick Fridrichovský, Divadelní noviny, 30. 4. 2019

Do Slezského divadla v Opavě přijela 14. dubna paní Yvonne Kálmán, nejmladší dcera skladatele Emmericha Kálmána, na derniéru poslední operety svého slavného otce Arizona lady, kterou jsem přeložil a dlouhá léta ji chtěl vidět na českém jevišti. Bylo mi proto dopřáno sejít se s noblesní dámou, s níž přijeli její příznivci z Vidně, Budapešti a Spojených států. Žije v pohádkově nádherné vile Casa Yvonneka v Mexiku a desítky let jezdí po celém světě na přestavení svého otce, podporuje kálmánovské muzeum v Siófoku a odborné studie i konference. A věnuje se charitativní činnosti. V její osobnosti je patrný „otisk“ velkých událostí dvacátého století, seznámila se s řadou slavných osobností, jakými byli Erich Maria Remarque, Marlene Ditrich či Greta Garbo. Střípky rozhovoru vznikly mezi katovickým letištěm, lobby opavského hotelu, ředitelskou lóží divadla a soukromým soirée s přáteli.

U nás se říká, že opereta už není atraktivní.

To si nemyslím ani náhodou. V operetě je nostalgie, ozvěna toho, na co lidé vzpomínají. Můj otec psal operety dávno před první světovou válkou, už během ní ale bylo víc než jasné, že nic už nebude jako dřív. Staré zvyky odumíraly, hodně lidí se nevrátilo z fronty, společnost byla jinde. Lidem v Evropě se život zásadně proměnil. Ale opereta to přežila a můj otec, který se rozhodl zůstat ve Vídni, s operetou zažil ty největší celosvětové úspěchy. A to nejen v Evropě, ale také v zámoří, ve Spojených státech i přímo na Broadwayi. Byl uznávaný celosvětově, vážili si ho i jiní skladatelé. V roce 1928 za ním do Vídně přijel George Gershwin. Dali si společně mocha, Sacherův dort a Gerswin jemu a jeho přátelům osobně zahrál svoji Rhapsody in Blue. A vidíte, všechno existuje i dnes, ten slavný dort, vídeňská káva i Gershwinova a Kálmánova hudba.

To byla stříbrná doba operety. Jaká je dnes?

Bez nadsázky, pořád trvá, je celosvětová. Po derniéře v Opavě odjíždím do Budapešti. Můj otec tam od jedné židovské nadace dostane ocenění in memoriam. Ale opereta ani já nežijeme minulostí. Jsou zde plány na film, možná seriál o Emmerichu Kálmánovi, poté mám rozhovory s partnery o velké inscenaci Cirkusové princezny ve skutečném cirkusu. Hned příští týden odlétám na premiéru Hraběnky Marici do Vancouveru. Minulý rok se za účasti největších hvězd z Budapešti a Vídně konalo Kálmán Operetta Gala ve Velkém divadle v Moskvě.  Bylo to vůbec poprvé, co operetu přijal sám „Bolšoj těatr“. Je to zvláštní, ale Rusové Kálmána považují za svého skladatele, a proto je takové gala skutečná pocta. Příští rok bude v Curychu uvedena nová inscenace Čardášové princezny, o které se mluví už teď. Letos jsem ale do Evropy přijela hlavně na Arizonu Lady u vás.

Byla jste už předtím v České republice?

Párkrát. Poprvé v šedesátých letech, byla to velmi soukromá cesta na Slovensko, odkud pocházela naše kuchařka, se kterou naše rodina prožila více než padesát let. Tehdy jste byli ještě Československo. Před patnácti lety jsem se v Bratislavě podílela na nahrávce Čardášové princezny pro firmu Naxos, dokonce jsem tam měla malou mluvenou roli, jako záskok. Pak jsem navštívila Prahu, kde jsem na pozvání přátel viděla Čardášovou princeznu.

Ani teď jste nepřijela sama, společně s vámi přijeli i další hosté…

Ano, je to privátní společnost. Mí přátelé, které ráda vidím na představení i mimo něj. Rádi se setkáváme při různých příležitostech různě po světě. Jsme spolu v kontaktu i přes dálku, hudba a divadlo nás spojují. My jsme ale nepřijeli společně, do Opavy jsme se sjeli ze všech koutů bývalého Rakousko-Uherska a já, Američanka, která žije v Mexiku.

To mi přijde symbolické. Opava byla místem, kam se odcházelo z Vidně na odpočinek.

My jsme se přijeli pobavit, užít si s hudbou mého papá a potkat nové lidi a nové zážitky. K tomu je opereta jako stvořená.

Za komunismu byla u nás opereta považována za úpadkový žánr.

No vidíte, a přitom musím říci, že u vás se díla mého otce hrají stále. Asi ho tu máte docela rádi. Zato na Slovensku je nehrají skoro vůbec. Což je určitě škoda, protože on vycházel z lidové hudby, která neměla hranice. Stejně jako čardáš používal i slovenské lidovky.

Jaké jsou vlastně vaše první vzpomínky na něj?

Nikdy jsem mu neříkala jinak než papá. Jako malá, když skládal nebo jen tak hrál na klavír, jsem si hrávala právě pod jeho nástrojem.  Byl introvertní, ostýchavý. Rozhodně nepřipomínal žádnou z postav svých děl. Za jeho duši hovořila hudba, není to fáze. Učil mě žít podle zlatého pravidla: Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim. Měl nádherný smysl pro humor. V New Yorku jsme spolu často chodili do kina. To prostředí ho bavilo, miloval americké zvyky. Proto tak moc chtěl napsat „americkou operetu“. Tak vznikla Arizona Lady.

Měla jste možnost vidět ji na scéně?

Viděla jsem světovou premiéru v Bernu v roce 1954, to bylo těsně po tom, co papá zemřel. Uchovávala jsem si vzpomínky a doufala, že ji ještě někdy uvidím. V roce 2010 byla inscenace uvedena v anglickém překladu v chicagské Folks Operetta, před pěti lety bylo v berlínské Komische Oper několik velmi úspěšných představení koncertní verze, v titulních rolích vystoupili muzikáloví zpěváci Katherine Merling a velká hvězda tamní scény, vídeňský sólista Serkan Kaya. A teď jsem se dočkala zcela nového uvedení u vás, je to vlastně první jevištní uvedení v Evropě od premiéry v Bernu. Myslím, že stálo za to objevit ji. Chci poděkovat divadlu za tento čin. Je to jiný Kálmán, než kterého publikum zná, ale právě proto stojí za to jej objevit a hrát. A chci tak poděkovat režisérovi, který vymyslel velmi vtipnou koncepci. Bylo vidět, že publikum se bavilo, šlo s příběhem. Tak to má u dobře udělané operety být. A doufám, že Arizona Lady se u vás neobjevila naposledy.