Milan Bátor, www.ostravan.cz, Divadlo, Recenze, 26 .2. 2020
Slezské divadlo uvedlo v úterý ve druhé premiéře nové nastudování Mozartovy opery Figarova svatba. V sólových rolích tentokrát účinkovali Daniel Kfelíř, Lucie Kaňková, Tomasz Suchanek, Katarína Jorda, Vojtěch Pelka a další. Hudební nastudování připravil šéf opavské opery Vojtěch Spurný v režii Jany Andělové Pletichové. A také v úterý byla nová inscenace přijata opavským publikem s bezvýhradným nadšením.
Figarovu svatbu si vybral Mozart sám. Byla to odvážná volba, Beaumarchaisova Le Mariage de Figaro byla považována za nebezpečnou, protože realisticky uváděla na scénu vítězství sluhy Figara nad jeho pánem, hrabětem Almavivou. Mozart geniálně odtušil, že tato komedie má hlubší dimenzi, v níž se odhalují nectnosti aristokracie a vítězí vzájemná věrnost, síla dobrého práva a ctnosti lásky.
Autory nové opavské inscenace jsou režisérka Jana Andělová Pletichová a dirigent Vojtěch Spurný. Scénu tradičně navrhl Jaroslav Milfajt a kostýmy Michaela Savovová, jejichž kontinuální práce pro Slezské divadlo je dobře známá.
Z představení je cítit, že mu všichni dali svůj vlastní názor a energii. Ne vždy se sice originální řešení vhodně sešlo se všemi aspekty Mozartovy opery, ale dobré mělo naštěstí navrch. Rozhodujícím faktorem je zejména znamenité nastudování Vojtěcha Spurného, které je opěrným pilířem inscenace.
Úterní provedení ukázalo, že některé nepodařené detaily nedělní premiéry (jako například poněkud pomalé tempo předehry) byly způsobeny momentálními okolnostmi. Zredukovaný opavský orchestr potěšil flexibilní a čitelnou dynamikou, prokresleností hudebních frází a čistotou melodických linií. Nezanedbatelný podíl na agilním dojmu měl sám Spurný, který představení řídil od cembala s mozartovskou rozverností, interpretační bravurou a dobrým přehledem.
Režisérka Andělová Pletichová usměrňovala herce patrně shovívavě a poskytla jim velkou volnost: některé momenty jsou velmi povedené, jiným chybí logika a odůvodnění. Mám na mysli např. postelovou scénu hraběnky Almavivy v podání Kataríny Jordy, která je prezentována spíše v duchu lascivní operety. Některé parodické prvky jsou zbytečně přehnané (strachem roztřesený Bartola Michaela Kubečky ve fackovací scénce působí opravdu trapně), naopak v jiných aspektech našli herci s bohatou psychologií Mozartovy hudby a libreta souznění.
Je třeba si všimnout i některých pěveckých interpretů. Milým překvapením byl výkon hostující Lucie Kaňkové. Její vzácně kultivovaný hlas mne osobně zaujal citlivým prokreslením všech nuancí, lehkostí a ohebností. Bez zbytečných pěveckých manýr, ale s výstižným smyslem pro výrazové odstínění partu. Také herecky a pohybově byla Kaňková výtečná. S ohledem na její mládí je nutno konstatovat, že v této sopranistce vyrůstá výrazná pěvecká osobnost současné operní scény.
Pozadu nezůstal ani Daniel Kfelíř, který svému Figarovi pěvecky ani hereckým výkonem nezůstal nic dlužen. Ztělesnil sluhu svého pána, který je současně pánem každé situace, spontánně s osobním kouzlem. Taktéž jeho zpěv provázela elegance a nadhled. Méně už se vydařily výkony dalších protagonistů. Vojtěch Pelka, který zpíval i podruhé, nezastřel hlasovou únavu. Přesto se jeho ztělesnění androgynního, do všech žen zamilovaného Cherubína, ukázalo jako kreativní, zdařilé a věštící zajímavý vývoj.
Z výkonu Kataríny Jordy jsem nabyl dojmu, že její hlas by ocenil ohleduplnější péči a uvážlivost. Více intuice na úkor maximalismu, více přirozenosti místo jevištní exprese. Hrabě Almaviva barytonisty Tomasze Suchanka zaujal spíše herecky. Po pěvecké stránce bylo místy zřejmé, že role je nad momentální síly jeho hlasových dispozic a možností. Prvoplánově pojatý se zdál Bartolo Michaela Kubečky a z dalších úloh si vedla nejlépe Marcelina Šárky Maršálové.
Stejně jako během nedělní premiéry podal orchestr Slezského divadla kvalitní, v mnoha případech zapálený výkon, který Mozartově hudbě slušel. Ve dvou drobnějších úlohách přesvědčil také sbor Slezského divadla. Potvrdilo se, že klíčem úspěšné mozartovské operní inscenace má být spolehlivá hudební koncepce. Základ, který položil dirigent Spurný, nepůsobil jako pouhý zvukový doprovod herecké akce na scéně, ale vytvořil svébytnou a komunikativní hudební formu. Zpestření děje některými nápady bylo zajímavé, byť ne vždy a všude prospěšné.
Když jsem odcházel z opavského divadla, zaujalo mne, jak dopadlo tradiční hlasování publika. Na počátku Figarovy svatby byly tři skleněné dózy s nápisy Úchvatné, Standardní a Hrozné samozřejmě prázdné. Po představení byla dóza s nápisem Hrozné stále prázdná, jeden divák vhodil kuličku za standartní výkon a zbytek obecenstva byl novým nastudováním Mozartovy Figarovy svatby uchvácen.
Samozřejmě je takové hodnocení relativní. Ale když je shoda téměř jednomyslná, o něčem to svědčí. Opavské obecenstvo je spokojeno s prací nového, charismatického šéfa opery Vojtěcha Spurného, jehož výrazný umělecký rukopis a fundované znalosti v oblasti poučené interpretace starší hudby sklízí své první sladké plody.
