22.1.2018 Ladislav Vrchovský Divadlo Recenze
Jednu z nejznámějších a nejhranějších komedií Oscara Wildea Jak je důležité míti Filipa uvedla v nedělní premiéře činohra Slezského divadla Opava. Typická anglická konverzační komedie je v režijním pojetí Ireny Žantovské posunuta k žánru grotesky, tento posun je ale spíš ke škodě než ku prospěchu inscenace. Hra samotná totiž stojí a padá se schopností vytěžit z jejího textu plného vtipných bonmotů a narážek, satirických šlehů a slovních hříček maximum a zároveň se schopností vyvarovat se všeho, co v rámci inscenace sílu textu upozaďuje.
Žánrové posuny jsou v inscenační praxi zcela legitimní, pokud jsou ovšem důsledné a nesnižují výpovědní hodnotu předlohy. V případě opavské inscenace však bohužel spíše dochází ke snížení komediálního potenciálu Wildeovy hry.
Příčiny jsou zřejmé: režisérka očividně bere hercům prostor pro přirozenou hravost na první pohled vymyšlenými rádoby zábavnými prvky. Ty sice herci poctivě v rámci plnění svých úkolů na jevišti prezentují, ale je vidět, že jde spíše o nacvičené „legrácky“ různé míry vtipnosti.
Například hned na začátku používá sluha jakéhosi pojízdného servírovacího tácku spouštěného provázkem po zábradlí. Tato technická hračka není ale nijak dále využita při charakterizaci postav. Stejně tak je záhadou, proč je na sluhově čele delší dobu přilepena okurka, proč dámy přidržují Filipa vleže na zemi svými deštníky, proč se běhá kolem dokolečka kolem stolu v dialogu Filipa s Gvendolínou, proč odchází Filip na konci prvního jednání ze scény jen s jednou botou atd. Ze všech těchto akcí trčí vnější prostředky namísto toho, aby všemu vévodila přirozená herecká hravost vycházející z textu a ne jenom plnění režijních úkolů.
Nelze přitom říci, že by jednotlivé postavy nebyly řádně vyloženy. Problém je spíše v jejich hereckém pojetí – jedni jsou posunuti do groteskní roviny téměř úplně (sluha Lane, slečna Prismová a kanovník Chasuble), jiní zůstávají tak napůl mezi konverzační komedií a groteskou (lady Bracknellová, Cecílie Cardewová a Gvendolína Fairfaxová) a dvě hlavní mužské postavy, John Worthing a Algernon Moncrieft, povětšině zůstávají v rovině klasické konverzační frašky.
Jsou zde i režijní samoúčelnosti: sluha Meriman ve druhé části tlačí servírovací vozík zákrutami celé zahrady, když ovšem před tím prochází k ostatním postavám přímo. Proč to dělá? Asi proto, že to režii připadá komické.
Tuto všehochuť pak dovršuje výběr hudby Tomáše Reindla, ve které se objevují charakteristické hudební prvky pro činoherní klasiku, frašku, grotesku, ba i pro horor. Divák, který se rád zasměje jakémukoliv vtípku, se sice místy pobaví, ale většina pobavených reakcí je dána sílou autorova textu, kterou ovšem zvolený inscenační jazyk v celku značně devalvuje.
Výprava Dany Hávové celku nijak neškodí, ale také nijak neprospívá. Snad s výjimkou kostýmů a scény se zahradou v pozadí a postavami obou mladíků za velkým oknem – tento jevištní obraz má svoji sílu. Dobové kostýmy ve většině hercům sluší a dodávají inscenaci jistou míru barevnosti.
Naštěstí má opavská činohra ve svých řadách herce, kteří, pokud mají prostor pro vlastní hereckou práci, případně jsou-li režijně smysluplně vedení, dokáží opravdu pobavit publikum i toho nejnáročnějšího vkusu. Zde je to v první řadě představitel Johna Worthinga Daniel Volný. Strhává na sebe pozornost, jeho průběžné jednání včetně schopnosti uplatňovat sílu slova a pro svoji postavu charakteristického způsobu chování patří k tomu nejlepšímu, co opavský Wildeův Filip nabízí.
Postavu Cecílie Cardewové hrají v alternaci Anna Polcrová a Eliška Adamovská. Až na začátek výstupu Cecílie v úvodu druhého jednání po přestávce, kdy je herectví na první pohled svázáno použitím kolečkových bruslí (?), byl výkon Anny Polcrové celkově velmi dobrý, věrohodný, uvěřitelný.
Další postavou poutající pozornost je lady Bracknellová v podání Ivany Lebedové. Také tato herečka si se svým úkolem ví rady až na moment, kdy v závěru inscenace vylézá odněkud z podzemí a nikdo neví proč.
Tereza Bartošová hraje Gvendolínu očividně nejvíce „nacvičeně“. Škoda, že i tato schopná herečka je více svázána svými úkoly, než že by jí byl dán prostor pro využití komediálního potenciálu postavy rozmarné dívky, kterého lépe využívá Anna Polcrová.
Velmi dobře hraje Algernona Michal Stalmach. Kostas Zerdaloglu předvádí v postavě kanovníka jakési rádoby humorné gestické šarády rukama, nicméně pro hlavní úkol této postavy, kterým je prezentace vztahu ke slečně Prismové, mu mnoho prostoru nezbývá. Čistou groteskní kreaci předvádí Kamila Srubková jako slečna Prismová.
Závěrem lze jen říci, že opavská inscenace hry Jak je důležité míti Filipa je spíše promarněnou příležitostí k využití geniality Oscara Wildea pro pobavení dnešních diváků při důvěře v obrovskou sílu jeho textu, který je zbytečné a kontraproduktivní vyšperkovávat komickými prvky, které nemají oporu ani v textu, ani v charakteru postav, ani v ději samotném.
