Milan Bátor,www.ostravan.cz, Divadlo, Rozhovor, 20. 2. 2020
Basista Jaromír Nosek se pravidelně představuje opernímu publiku doma i v zahraničí. Spolupracuje též s předními českými vokálními ansámbly a orchestry, které se zabývají interpretací hudby starších historických epoch. Nyní ztvární Figara v nové inscenaci Mozartovy slavné opery Figarova svatba ve Slezském divadle Opava. Její premiéra se rozezní v neděli 23. února v hudebním nastudování Vojtěcha Spurného a režii Jany Andělové Pletichové. V rozhovoru jsme se dotkli aktuálních témat, včetně problémů opavského divadla a specifik tzv. poučené interpretace staré hudby.
Všiml jsem si, že jste vystudoval nejprve sbormistrovství a až poté sólový zpěv. Co bylo tím důvodem?
Po gymnáziu jsem nastoupil nejprve na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor Český jazyk-Hudební výchova. Po dvou letech jsem přešel z češtiny právě na sbormistrovství a zároveň jsem začal studovat na Pražské konzervatoři sólový zpěv. Oběma zmíněným oborům jsem se tedy věnoval paralelně, jen sbormistrovství se mi podařilo dokončit o několik let dříve.
Absolvoval jste také stipendijní stáže ve Velké Británii, italské Sieně a na proslulé konzervatoři Santa Cecilia v Římě. Byly to dobré zkušenosti? Co vám přinesly v osobním rozvoji?
Zkušenosti to byly výborné a každému studentovi nejen v oboru zpěv můžu takový výjezd jen doporučit! Člověk má jednak možnost zdokonalit se v cizí řeči, jednak získat zajímavé a podnětné kulturní i společenské zkušenosti, či poznat nové přátele. Příležitosti ke spolupráci s takovými umělci, jako jsou Emma Kirkby, Christophe Rousset či Sara Mingardo, vnímám jako nedocenitelné a čerpám z nich dodnes.
Spolupracujete také s prestižními orchestry a ansámbly Collegium 1704, Capella Mariana, Musica Florea apod., které se specializují na konkrétní historické hudební epochy. Je stará hudba blízká vašemu vnímání a prožívání světa?
Domnívám se, že každého z nás ovlivňuje profese, které se věnujeme, a to naprosto zásadně. Proto jsem jistě i já ovlivněn starou hudbou – ať už pro ni samotnou, či díky kolegům muzikantům (zpěvákům i instrumentalistům), kteří jsou každý naprosto svébytným „originálem“. Chci tím říct, že drtivá většina kolegů, s kterými jsem měl možnost právě v rámci staré hudby spolupracovat, jsou skutečně vzácní a nesmírně inspirativní lidé. A ač jsou často velmi různorodí v povaze i světonázoru, dokáží společně podávat neuvěřitelně homogenní, kvalitní hudební výkony.
Připravilo vás studium i na interpretaci staré hudby, nebo jste získal tyto kompetence až aktivní praxí?
Měl jsem štěstí, že jsem studoval na Pražské konzervatoři u profesora Jiřího Kotouče, který se celý život interpretaci (nejen) staré hudby systematicky věnuje, takže jsem byl myslím již ze školy vybaven velmi slušně. Je ale pravdou, že následný „provoz“ stejně mladému zpěvákovi přinese některá specifická úskalí a překážky, na která úplně připravený není a s kterými se musí naučit poprat po svém.
Komu hlavně vděčíte za to, kde nyní jste?
Je-li ta otázka míněna geograficky, tedy komu jsem vděčný za to, že jsem nyní v Opavě, pak odpovídám, že současnému šéfovi opery Slezského divadla, panu Vojtěchu Spurnému, který mi hostování v roli Figara nabídl (úsměv). Pokud máte na mysli samotný fakt, že se můžu věnovat tak krásnému povolání, jakým klasický zpěv bezesporu je, pak musím určitě vzpomenout na své úžasné rodiče, kteří mě morálně i všemožně jinak vždy na mé cestě podporovali. Můj vděk má jistě můj první učitel zpěvu, pan Karel Nedoma (ředitel ZUŠ Zbraslav), který mě dokázal pro zpěv nadchnout, dále již zmíněný profesor Pražské konzervatoře Jiří Kotouč i oba kantoři, kteří mě provázeli studiem na Pražské HAMU – profesoři Roman Janál a Katarína Bachmannová. Nic z toho by ale nestačilo, kdybych neměl skvělé zázemí, o které se mi stará moje báječná žena Olga spolu s našimi třemi dcerkami…
Jak se díváte na sousloví „historicky poučená interpretace“, které dělá osypky i největším osobnostem na poli této provozovací praxe? Je vůbec možná?
To označení zní bohužel opravdu poněkud šroubovaně. Jak ale jinak pojmenovat snahu o poctivý přístup k interpretaci hudby, která vznikala v jiném historickém a estetickém kontextu, než jaký máme dnes? Jistě, že třeba händelovská árie se dá zazpívat bez podrobné znalosti zpívaného textu a bez ponětí o důvodech, proč postava, jejíž part interpretujeme, zpívá o tom, o čem zpívá, jaká je její motivace, co asi pociťuje. Jistě, že takovou árii můžeme zazpívat s nekontrolovaným vibratem a bez zřetele na detailní práci s jednotlivými frázemi, ozdobami, koloraturami či afekty nebo dynamikou – to celé za doprovodu klavíru, který v Händelově době ještě neexistoval. Má ale taková interpretace potenciál k tomu, aby jen banálně „nepinkla“ do uší publika, ale právě naopak došla až k jejich srdcím a duším a potěšila je?
To je pravda. I když konkrétní představu skladatele a možnosti jeho doby asi těžko napodobíme, že?
Rozumět plně záměru a znát přesnou představu skladatele, který žil před třemi sty lety, je skutečně oříšek a asi toho cíle nelze nikdy dosáhnout na sto procent. Je ale možné se mu s maximálním úsilím co možná přiblížit a jsem přesvědčen, že toho lze dosáhnout pouze poctivým studiem notových pramenů a dobových reálií, ale i používáním dobových nástrojů (či jejich replik). Možná vůbec nejtěžší je potom ten úplně poslední krok, tedy zprostředkovat tu kterou skladbu současnému publiku, skutečně ji oživit, vnést do ní část svého vlastního ducha, osobnosti, zkušeností a prožitků, aby nevznikl jen jakýsi muzejní exponát, ale živoucí energie, která má sílu komunikovat, inspirovat a povznášet!
Jste vnímán též jako mozartovský interpret, v minulosti jste se představil jako Komtur v Donu Giovannim či Sarastro v Kouzelné flétně. Je pro vás Mozart srdečním autorem?
Ač mozartovský repertoár nezaujímá hlavní díl mých pěveckých činností, tak pro mě možnost zpívat některou z Mozartových vokálních skladeb znamená vždy skutečný svátek a kromobyčejnou radost. A jsem moc rád, že podobných příležitostí v poslední době stále přibývá.
Nyní se ujímáte další krásné příležitosti: postavu Figaro ztvárníte v novém nastudování opery Figarova svatba ve Slezském divadle Opava. Čím je podle vás Mozartovo umění tak nadčasové?
Snad svou svěžestí a geniální přímočarostí? Schopností jednoduše, nekomplikovaně a přitom ne banálně promlouvat k lidem – a to i po více než dvou stech letech!
Aktuálně řeší toto divadlo finanční potíže, došlo k propuštění šesti operních sólistů. Vzápětí byla současným ministrem Zaorálkem přislíbena finanční subvence na jejich záchranu. Jak se na problematiku díváte vy? Je pro fungování regionálních divadel obecně nutný stálý soubor sólistů?
To je velmi komplikovaná otázka a asi na ní neznám správnou odpověď. Osobně se ale domnívám, že za určitých okolností může v malém regionálním divadle opera fungovat i bez stálého sólistického ansámblu.
Jak máte vyřešeny pracovní poměry vy osobně? Jste zvyklý na kočovný život nebo preferujete pevnější zaměstnanecké zakotvení?
Po celou dobu své profesní dráhy jsem umělcem na volné noze. Výhodou je určitá volnost. Nemusím zpívat vše, co mi kdo nabídne. Mohu si vybírat, sám se rozhodnout, jestli se určitá role či vokální part pro můj hlas hodí. V zaměstnaneckém poměru by asi byla ta míra svobody poněkud menší – nicméně vyvážena (alespoň do určité míry) sociálními a finančními jistotami, které jako OSVČ v současné době nemám v podstatě žádné. Každá nová pracovní příležitost je pro mě vlastně jakýmsi „předzpíváním“. Osvědčím-li se, mohu očekávat, že mi časem od toho kterého orchestru či ansámblu přijde další nabídka. Neosvědčím-li se, může se stát, že brzy skončím bez práce.
Vraťme se ještě na chvíli k blížící se premiéře Mozartovy Figarovy svatby. Čím může tato inscenace zaujmout mladší generace?
Vtipnou a velmi hybnou režií, krásnou scénou a kostýmy, kvalitním a svěžím hudebním nastudováním a snad i dobrými pěveckými a hereckými výkony (úsměv).
Jak by znělo vaše pozvání do opavského divadla?
Přijďte a potěšíte se!
Děkujeme za pozvání a těšíme se už nyní!
