18.6.2018, Milan Bátor, Divadlo Recenze

Americký muzikál Muž z kraje La Mancha uvedlo v nedělní premiéře Slezské divadlo v Opavě. Parafrázi, která kombinuje slavný příběh o rytíři donu Quijotovi s osudy jeho stvořitele, spisovatele Miguela Cervantese, nastudoval režisér Jiří Seydler. Hudební provedení muzikálu autorů Dalea Wassermana, Mitche Leigha a Joea Dariona řídil dirigent Josef Štefan a v hlavních rolích se v neděli představili Martin Valouch, Jakub Stránský, Katarína Jorda, Kostas Zerdaloglu, Dalibor Hrda, Michal Stalmach, Juraj Nociar, Tereza Kavecká a další.

Syn zchudlého lékárníka a felčara, autodidakt Miguel de Cervantes ve svém díle důkladně rozvedl téma rozporu mezi iluzí a realitou. Americký dramatik Dále Wasserman si přizpůsobil skutečné biografické informace ze života slavného španělského spisovatele i samotný děj jeho románu a vytvořil svůj muzikál jako tzv. divadlo na divadle. Jeho hrdinou je sám spisovatel Cervantes, který sedí v sevillském vězení a čeká na inkviziční soud poté co sehrál komediální představení, jež zesměšňovalo španělskou vládu. Cervantesovi spoluvězni si nemilosrdně rozdělí jeho nicotný majetek, spisovatel se zoufale snaží zachránit rukopis svého posledního díla. A aby si vězně získal, uspořádá představení své nové komedie o idealistickém rytíři Donu Quijotovi. Někteří z hlavních protagonistů inscenace tak ztělesňují dvojí život postav na jevišti.

Muzikál je rozdělen do dvou dějství, přičemž první je poněkud rozvleklé a opavské ztvárnění pomalému tempu nijak výrazněji nepomohlo. Děj muzikálu se odvíjí jako volné asociační pásmo výjevů ze Cervantesova románu, diváci vidí boj s větrnými mlýny, ze spanilé Dulciney se však v muzikálu stává prostitutka Aldonza. Ve druhé polovině dostává opavská inscenace větší spád a razanci, diváka pobaví také vtipnými hláškami.

Scéna Karla Čapka se soustředila na vytvoření iluze zlověstného, ponurého vězení, které ilustruje mřížovaná konstrukce jako hlavní jevištní prvek. Prostor je využíván dynamicky – vězni cirkulují mezi mřížemi. Šikovně vymyšlený je systém spouštění vězňů jakýmsi tunelem dolů, stejně jako hierarchie, spočívající v příchodech kapitána inkvizice (Kostas Zerdaloglu) na vyvýšené rampě, která zvyšuje tíživost údělu zajatců. Povedené jsou ve většině případů také kostýmy Tomáše Kypty, které se scénou dobře rezonují.

A jak se dařilo jednotlivým aktérům? Premiéra zpočátku neoplývala optimálními a souměrnými pěveckými a hereckými výkony. Zejména v pěvecké rovině se protagonistům dařilo se střídavým úspěchem. V písni Svět je hříšný se Martin Valouch v roli dona Quijota trochu hledal, podobně rozpačitě začala Katarína Jorda jako Aldonza v písni Všichni jste stejní. Skvěle zazpívala Antoniu sopranistka Tereza Kavecká v písni Mně čistě jen o něj jde. Menší jistotu měl ve svých pěveckých kreacích herec Jakub Stránský, velmi solidní interpretací naopak zaujali Juraj Nociar a Dalibor Hrda.

Pozitivním faktorem premiéry bylo, že jednotlivé pěvecké výkony měly svůj progres. Jak Valouch, tak Jorda a ostatní postupně našli pevnou půdu pod nohama a působili uvolněněji a jistěji. Současně s tím narůstala i dramatická přesvědčivost inscenace, která stojí zejména na dobře zvládnutých úlohách rytíře, sluhy a Aldonzy.

Martin Valouch byl do role idealistického snílka alias spisovatele vybrán vhodně a role jeho výrazovému rejstříku vyhovovala výborně. S nepokořenou bezelstností se herec ponořil do své fantazie, v níž se z vesnické putyky stal nedobytný hrad a z hospodských povalečů vojenská družina. Všechny bouře, které jej stihly, jsou pro něj jen znamením, „že čas se vyjasní, protože není možné, aby zlo trvalo věčně“.

Katarína Jorda ztvárnila drsnou prostitutku s ohnivým temperamentem a živočišností. Její postupná proměna v ženu, která si uvědomí, že skutečný život vypadá jinak, je přesvědčivá.

Velký prostor autoři předlohy svěřili postavě sluhy/Sancha, který věrně doprovází svého pána v dobrém i zlém.  Jakub Stránský dostal od kostýmního návrháře Tomáše Kypty velký kožený břich, s nímž vypadal chvíli dost bezradně. Podstatné však je, že opavský herec vystřihnul Sancha jako jednu z nejživotnějších postav, která na sebe oprávněně strhává pozornost a vytvořil skvělou protiváhu k excelentnímu výkonu Valoucha. V paměti utkví jeho „drbací“ scéna i taneční mumraj s Maury, Stránský také potěšil srozumitelnou deklamací (stejně jako Valouch) a distinktivní gestikulací, se kterou vyjádřil přesvědčivě různé dějové peripetie. Vetknul své postavě také charismatický nadhled, který mu umožnil posunout se blíž k divákovi do pozice jakéhosi „hláškaře“ a vtipného komentátora děje, který se snaží žehlit vzniklé prekérní situace.

Z dalších postav opavské inscenace vynikl Daniel Volný v roli ustrašeného hostinského, kterého tyranizuje jeho žena (Kamila Srubková). Volný prokázal svůj výrazný komediální talent v jemných náznacích i na malém prostoru, postava vřeštící manželky však k němu nebyla příliš vhodnou protiváhou (tady si mohla režie Jiřího Seydlera více promyslet, zda to neustálé řvaní má nějaký efektivní smysl).

Sympaticky se prezentovali také Michal Stalmach ve své dvojroli Vévody a Carrasca, výrazný výkon představil také zkušený Roman Harok v roli Lazebníka i krutého Pedra. Herec úsporných gest a majitel výrazného hlasu Kostas Zerdaloglu byl ideálním kapitánem inkvizice a v roli využil také zkušenosti z nedávné vynikající inscenace Slávek Novák dramatika Tomáše Vůjtka, kde hraje estébáckého vyšetřovatele. Zerdaloglu má ten vzácný dar, že i v malých rolích jeho výkon vynikne a vryje se do paměti.

Opavská inscenace byla před premiérou prezentována jako průnik všech divadelních složek, kterými Slezské divadlo disponuje. A nebyla to naštěstí slova pronesená do větru. Součástí Muže z kraje La Mancha jsou výrazné taneční sekvence, které upoutaly v tanci Maurů i jinde, velmi ohleduplně byla do děje zakomponována také akrobacie na šálách, v níž zaujala skvělá Lucie Kurnická. Výrazným prvkem muzikálu je také sbor Slezského divadla, který zazpíval s dynamickou intenzitou a hodnověrným muzikálovým projevem.

Dobrou práci odvedl rovněž orchestr Slezského divadla s dirigentem Josefem Štefanem, který zahrál četné španělské rytmy a folklorní asociace v dobré souhře a temperamentním výrazu. Zvláštní pochvalu si zaslouží žestě a perkuse, které mají v opakujících se charakteristických hudebních motivech opravdu co hrát a zvládly premiéru na výbornou. Pojetí Štefana mělo punc ryzího amerického drajvu s pečetí filmového pozlátka, které ilustruje zvuková pompéznost a sentimentální harmonie ústřední melodie dona Quijota.

Muž z kraje La Mancha ve Slezském divadle chce diváka i pobavit. V paměti utkví hlášky typu: „Tys můj malý tlustý pytlík plný přísloví“, a „Šůruj, taky bych tě mohl vyměnit“ Martina Valoucha nebo „Kašlu vám na vašeho malýho ptáka“ Kataríny Jordy a celá řada drobných situačních i slovních bonmotů Jakuba Stránského v roli Sancha.

Současně si opavská inscenace vytkla cíl sdělit, že ideály jsou k životu potřebné, protože jinak si člověk může myslet, že v i krutosti a bezpráví je ten pravý život. Výstižně to formuloval skvělý monolog Martina Valoucha v závěru, kde už opět coby Cervantes říká: „Já jsem v životě zažil ledacos. Bídu, hlad, utrpení, krutost. Slyšel jsem zpěv linoucí se z hospod i sténání prostitutek v ulicích. Byl jsem voják a viděl jsem kamarády umírat v bitvách. Držel jsem je v náručí v jejich poslední chvilce, tihle muži poznali život takový, jaký je, a přesto umírali zoufalí a v jejich slzavých očích se zračila otázka proč. Myslím, že se neptali, proč umírali, ale proč vlastně žili.“

A pokračuje filozoficky: „Když se život sám zdá šílený, kdo může říct, v čem vězí bláznovství? Být příliš schopný je možná šílenství, obklopit se sny, to může být šílenství. Hledat poklad tam, kde je jenom prach, mít příliš rozumu, je možná šílenství. Ale nejšílenější ze všeho je vidět život takový, jaký je, a ne takový, jaký by měl být.“

Muže z kraje La Mancha lze doporučit nejen dospělému divákovi, ale také školám, protože kvalitní předloha zde našla poměrně dobrý střed v kombinaci stylizace a reality, v dobrých hereckých výkonech a v kvalitně zahrané hudbě, která ve většině případů našla odezvu i v adekvátní interpretaci.

Možná, že právě zhlédnutí tohoto muzikálu přiměje někoho, aby vzal do ruky také legendární Cervantesovu knihu. Pak by poslání divadla jako kulturní instituce, která spojuje a syntetizuje jednotlivé kulturní fenomény, bylo úplné.