Pavla Bergmanová, Divadelní noviny, 23. 6. 2016
Jako poslední činoherní premiéru sezony připravilo Slezské divadlo Opava inscenaci Gazdina roba v nastudování hostující režisérky Janky Ryšánek Schmiedtové. Ta vyšla z adaptace své časté spolupracovnice – dramatičky Anny Saavedry a s důrazem na jevištní symboliku propojila minulost s přítomností.
Tragédie nemajetné venkovské dívky Evy (Šárka Vykydalová), která kvůli nerovnému společenskému postavení i příslušnosti k jiné církvi nemůže naplnit svůj vztah k milovanému Mánkovi (Daniel Volný), je zasazena do prostředí moravské vesnice, jíž vládnou všudypřítomné předsudky. Těm se hrdinka neustále vzpírá svou agresivitou a její hrdost pak přerůstá až do jakéhosi expresivně exponovaného vzteku. Klíč k této poloze ovšem tvůrci naznačují již v samotném podtitulu inscenace, jenž zní: To tvoje divné srdce, Evuša moja! Hrdinčina láska k pohlednému floutku Mánkovi tak nevyhasne ani po několika letech po sňatku s oddaným Samkem (minimalisticky úsporný Michal Stalmach) a milenci společně opouští své stávající partnery a pod záminkou práce v cizině žijí v utajovaném svazku i v ženině naději, že se vše brzy vyřeší rozvodem. Inscenace graduje v závěru s dvojím koncem: v prvním Eva páchá sebevraždu skokem ze skály (skvělá scéna, kdy je Eva po otevření prosklených dveří zasypána makovicemi, bramborami a ořechy). A zazní i druhá varianta konce, s nímž Preissová původně pracovala: tedy že Eva bude s Mánkem žít v nemanželském svazku i nadále.
Motivace hlavních postav i děj pak doplňují postavy vedlejší. Polemiku s Eviným osudem nabízí sympatická kamarádka Zuzka (Sabina Muchová), svobodná matka, která se musí vyrovnávat s posměchem okolí a která má sice pro Evino jednání pochopení, nedokáže jí ale zabránit v cestě k tragickému konci. Pozoruhodnou polohu nabídla Tereza Bartošová v roli Maryšky Kotlibové, která tajně doufá v Mánkovu náklonnost, nicméně ve své submisivní pokoře dospívá k poznání, že lásku druhého si nelze vynutit. Mešjanovka Hany Vaňkové – alkoholička s až chorobnou vazbou na svého syna – si pak přízemně notuje se svou vrstevnicí Kotlibovkou (Kamila Srubková). Až jakousi mefistofelskou stylizaci na jeviště přináší postava advokáta, kterého Kostas Zerdaloglu ve svém krátkém, ale zásadním výstupu ztvárňuje jako ďábla, který ovládá svět a není radno si s ním začínat. Ostatní hrdinové pak dotvářejí konflikt příběhu a v muzikálovém nasazení se podílejí na tanečních a pěveckých výstupech uctivě kombinujících tradiční lidové melodie a současné aranže (hudba Mario Buzzi).
Výrazný podíl na vyznění inscenace má také jednoduchá, ale funkční scénografie Kataríny Kováčikové. V první části je tvořena schodištěm vedoucím k řadě prosklených dveří typických pro průčelí venkovských normalizačních kulturáků, v druhé polovině pak zadnímu plánu jakési symbolické stodoly dominují dveře jediné, za sklem naplněné právě sklizenou úrodou. S tím kontrastují kostýmy, které vycházejí z nadčasových střihů (u mužů saka, kalhoty, košile a vesty, u žen jednoduché sukně či kalhoty, doplněné halenkami) a jsou doplněny výšivkami inspirovanými moravskými lidovými kroji. Převládající uniformní modrošedé barvě se pak svou extravagantností vymykají právě kostýmy Evy, které „mapují“ jednotlivé fáze jejich vývoje: počínaje jasně žlutými šaty odhalujícími paže svobodné a uhrančivé dívky, přes stroze šedý kostým Evy coby vdané ženy až po nebesky modré, nadějeplné šaty v závěru inscenace.
Opavská Gazdina roba je sympatickým počinem – má šanci do hlediště Slezského divadla přivést především mladší generaci diváků.
