Evelína Vaněk Síčová, www.ostravan.cz, 16.9.2019
Naše městečko, jednoduchý název vhodný skoro pro pohádkový žánr. Ačkoli snová inscenace Slezského divadla Opava má idylické prvky selanky, její sdělení patří především dospělým uším. Těm, kterým uniká život, aniž by viděli krásu všednodennosti, a těm, kteří občas přemýšlejí, zda jsou šťastní, protože štěstí nevidí v sami v sobě. Opavské divadlo vstupuje do sezóny minimalistickým představením, které přináší mnohem více emocí než mnohé přebujelé inscenace.
Dílo Thorntona Wildera se do Slezského divadla Opava vrací po více jak dvaceti letech. Jakoby si zrovna dnešní uspěchaná doba vyžádala poklidnou a rozvážnou sondu do křehkého života městečka Grover’s Corners. Do doby, kdy městem ještě neprojíždějí auta, do doby, kdy je slušnost zdravit sousedy a znát je jménem, a do doby, kdy je také obvyklé umřít v mladém věku.
Dalo by se říct, že příběh je o dvou rodinách, nebo o dvou zamilovaných, nebo o manželství, nebo hřbitově, kde všechno končí, nebo začíná. Vlastně příběh je o nás všech a o nikom konkrétním, ačkoli pokud potřebuje divák jména, dostane je a může se ztotožnit s kýmkoli, kdo je mu blízko.
Naše městečko má tři dějství, která jsou pojmenovaná Každodenní život, Láska a manželství a Smrt. Na začátku by se zdálo, že jde o vyprávění (a to téměř doslova), jak vzniká láska, vztah a manželství. Společně v ruku v ruce s příjemnými glosami herců, kteří svým postavám propůjčují sympatickou naivitu smíchanou s respektem k osobám, se kterými sdílejí své město, dostává první část inscenace pozitivní náboj a diváci nemají nouzi o laskavý humor. Inscenace nikam nepospíchá, je vláčná a nedychtí po rychlém konci, chce si užít každou minutu a herci působí nezvykle vyrovnaným dojmem. Jakoby celá mantra textu Thorntona Wildera působila na všechny stejným kouzelným proutkem klidu a rozvahy.
Po přestávce se hosté opět usadí v hledišti a co je v následujících desítkách minut čeká, nikdo netuší. Poetická romantika první části je pryč, nepřipravený divák se dozvídá o smrti a až do konce se nedostaneme z osidel záhrobí. O to více je překvapivé, jak se Bogdanu Kokotkovi coby režisérovi podařilo přikovat všechny do sedadel tak, že byste v divadle slyšeli spadnou špendlík. Nikdo si nedovolil ani zakašlat či se pohnout a tím přerušit mrazivý závěr inscenace.
Text Thorntona Wildera není zcela čtivý, má spíše filmové prostřihy a s uvaděčem jednotlivých scén, neboli asistentem režie, se vymyká klasickému divadlu, jak ho známe dneska. A zde musím složit první z mnoha poklon. Inscenace víceméně stojí především na výběru postavy asistenta režie. Libor Olma působí místy jako prorok, který ví, co se bude dít, a uhrančivým pohledem se to nebojí předat i všem divákům. Když slova nestačí, mlčí a mlčí tak, až z toho mrazí.
Vyjmenovat všechny herce a přidat k nim charakteristiku nebo rozbor jejich hereckého přednesu by zabralo dost místa. K některým se vrátit bude potřeba, ale jedno je vlastní všem, a to dokonalá souhra. Městečko je celistvý tvar, hmota, za kterou všichni herci dýchají. Výběr herců do jednotlivých postav si zaslouží další uctivou poklonu. Zejména u jednotlivých manželských dvojic, jejichž chemie funguje tak, jak už se to málokdy vidí. Svérázná paní Myrtle Webbová (Hana Vaňková) s věčným laskavým úsměvem dávající najevo, kdo je pánem domu, a pan Webb (Kostas Zerdaloglu), jenž se nevzdává a bojuje za práva mužů v domácnosti ačkoli jeho snahy vedou k roztomilé rezignaci.
Na druhé straně o celou rodinu úzkostlivě pečující paní Gibbsová (Ivana Lebedová), která touží po dovolené, a její konzervativní manžel, doktor Gibbs (Martin Táborský), který má na vše vysvětlení a umí si poradit s každým problémem. A pak tady máme Emilii Webbovou (Tereza Bartošová) a George Gibbse (Daniel Volný). Dva mladí sousedé, kteří spolu chodí do školy a vzájemně k sobě cítí náklonnost. Projevit ji jim chvilku trvá a jejich ostych vyvolává potutelný úsměv.
Danieli Volnému komediální role sluší, o tom jsme se už přesvědčili při konci minulé sezóny. Zde předvedl dokonalou kombinaci nezkušeného zamilovaného mladíka odhodlaného jít životem s mladou Emilií i a starat se o farmu. Energická Emilie místy malinko vyčuhuje z poklidného tempa městečka, ale závěrečným (téměř) monologem se její nahromaděná energie transformuje do podoby tak sugestivní, že původní živelnost dostává další rozměr.
Harmonie, to je slovo, které celé představení doprovází. Vše je velmi minimalistické, včetně scény a kostýmů – vše v rukou dvojice Bogdan a Agata Kokotkovi. Vyniká zde herecká energie, která je úžasným způsobem uchopena a ukočírovaná do podoby, jenž předává poselství o transcendenci života, jeho pochopení a hlavně o časově ohraničeném bytí.
