Andrea Fantová, www.rozrazilonline.cz (Brno / MoravaOstrava / SlezskoPostřehy / Dílna Mladí v rozpuku Festivaly Zahraničí Převzato z iDN Pevný STISK), 20.října 2014
Klasika nemusí být pouze zkostnatělou záležitostí, může provokovat svou aktuálností, dráždit naléhavostí či moderním zpracováním. Opavské publikum se však jakémukoliv nekonvenčnímu pojetí brání, ba a priori jej odmítá, což soudobé vedení činohry Slezského divadla zřejmě s povděkem kvituje. Jak jinak si vysvětlit nejnovější inscenační zpracování Moliérova Zdravého nemocného?
Umělecký šéf Roman Groszmann pojal Moliérovu komedii bez jakýchkoliv originálních invencí. Humor (nad rámec dramatického textu) se tak zakládá výhradně na jednoduchých, nikterak nápaditých aspektech. Svědčí o tom nejenom rádoby vtipná úprava jmen (lékař Prujóm, notář Kujón, lékárník Flakón), ale také laciná obhroublost (kouř z komína po vykonání potřeby) nebo přílišná popisnost (vycpaný kostým Tomase Diatruse, syna lékaře, podtrhující omezenost, tupost jeho osobnosti). Naprázdno, neboť bez jakéhokoliv přesahu, vyznívá také tendence po ozvláštnění v podobě nabílených tváří některých postav. V kontextu Moliérova brilantního dramatu působí tyto zdánlivé detaily nepatřičně až rušivě stejně jako herecký výraz mnohých představitelů. Kamila Srubková (Belina) nepředstavovala karikaturu zlatokopek, její jednání naopak sklouzávalo k teatrálnosti, expresivitě projevu, který byl nadto zdůrazněn nepřirozeně vysoko posazeným hlasem. Tereza Bartošová (Angelika) se naproti tomu uchýlila k pouhému koulení očí, čímž si vystačila k vyjádření celé škály pocitů – od překvapení, přes zděšení až po smutek.
Zdravý nemocný však naštěstí nebyl založen pouze na tomto diletantství. Moliérovy nadčasové repliky naplno rozkvetly zásluhou Martina Valoucha (hypochondr Argan) a Hany Vaňkové (služebná Toaneta). Scény, v nichž Valouch s Vaňkovou vystupují, jsou nesmírně dynamické, energické a živelné. Z obou představitelů prýští nezdolná síla a entusiasmus prosadit svůj vlastní názor, svoji pravdu. Dvě šelmy, které se lačně perou o kořist v podobě moci. Dravost mísící se s ironií sarkasmem v případě Vaňkové v podstatě přetrvává po celé představení, Valouch ovšem musí uplatnit více poloh výrazu. Ač v konfrontaci se služebnou zoufale usiluje o to mít pozici „pána domu“, při jednání s Belinou se z něj stává křehká bytůstka libující si v tom, že je opečovávaná. Náhle je uťáplým ufňukánkem, jemuž toto postavení maximálně vyhovuje. Může totiž naplno rozehrát druhou polovinu své osobnosti, chudáčka, který touží být nejenom litován, ale zároveň zahrnut pozorností a pochopením.
Valouch s Vaňkovou působí ve Zdravém nemocném jako zjevení. Jsou to živí lidé, kteří se jakoby nedopatřením ocitli uprostřed toporně křečovité inscenace, jež se divákům umanutě pokouší evokovat atmosféru Moliérovy doby (mj. prostřednictvím klasicizujících kostýmů). Nutno však přiznat, že ani jejich bravurní herecké výkony výslednou podobu jevištního díla nezachrání. Tento inscenační tvar je totiž příliš tristní na to, aby mohl být považován za úspěšný. O to hůře, že se jedná o úvodní inscenaci nové divadelní sezony.
Slezské divadlo – Moliére: Zdravý nemocný. Překlad Tereza Groszmannová, dramaturgie Alžběta Matoušková, scéna Roman Groszmann j. h., kostýmy Tatiana Masníková j. h., výběr hudby Roman Groszmann j. h., úprava a režie Roman Groszmann. Premiéra 14. září 2014. Psáno z reprízy 20. září 2014.
