Martin Jiroušek, www-ostrava.cz, Divadlo, Recenze, 24. 9. 2018
Slezské divadlo v Opavě oslavilo sto let od založení Československa originálním způsobem. Nechalo si na zakázku napsat hru o historii města. Oslovilo oceňovaného ostravského dramatika Tomáše Vůjtka, kmenového dramaturga Komorní scény Aréna, a ten napsal text, který nazval podle vzdálenosti Opavy od Vídně 290 kilometrů. Inscenaci režíroval pohostinně Ivan Krejčí, umělecký šéf Komorní scény Aréna. Tandem Vůjtek-Krejčí, který už má za sebou několik oceňovaných inscenací jako třeba Slyšení a Smíření, se pokusili vyrovnat s opavskou historií po svém, takřka „po ostravsku“.
Retrospektivní mozaika se začíná odehrávat v okamžiku návštěvy prezidenta Masaryka, který v pondělí 23. června 1924 přijíždí na nádraží ve Svinově a následně míří do Opavy. Nadšení z návštěvy „tatíčka“, jak se Masarykovi tehdy obecně přezdívalo, ostře kontrastuje se skutečností, že je československý prezident vítán německým starostou nikoliv na českém území, leč v německém zemském hlavním městě!
V následující dvojité retrospektivě se Tomáš Vůjtek pokouší tyto národnostní spory analyzovat. Ocitáme se v roce 1912 v době jazykového boje, tedy snahy o poněmčení. Troppau (německý název pro Opavu) je „barbarskou provincií“ Vídně a ti, kdo sem těch 290 kilometrů ujedou, prý zažívají kulturní šok. Zvláště právníci, v jejichž prohnilé německé rodině se ocitáme.
Celý příběh, tato dvojitá retrospektiva, anebo snad i trojitá, se k nám dostává z úst vypravěčky Antonie. Opavanky, která pracuje jako služka v bohaté rodině a je zneužívána samolibými německými měšťáky, dokud nedojde k převratu. Po vzniku první republiky v roce 1918 se opavští Němci začínají bouřit, a protože mají pocit, že se je Češi snaží utiskovat, vřele vítají vzrůstající nacionalismus, který eskaluje v roce 1938 projevem Konráda Henleina, který tvrdí, že po více jak dvaceti letech tyranství „český národ ukázal celému světu s konečnou platností, že je nemožné žít s ním v jednom státě.“
Text hry čerpá z mnoha zdrojů, důležité jsou zde střípky černé kroniky z pověstného Opavského týdeníku z dob, kdy se do vln Opavice i Ostravice vrhaly zoufalé české děti, aby unikly poněmčení. Pak je tady deník gymnazijního profesora studujícího ve Vídni a konečně narážky na mnoho nejen opavských reálií. Zmíněny jsou osobnosti jako opavský rodák a architekt Joseph Maria Olbrich, jesenický zázračný lékař Vincenc Prieessnitz, ale třeba i fakt, že v Opavě koncertoval věhlasný Beethoven a že slezská metropole má starší divadlo než Ostrava a nejstarší muzeum v celé republice. Hovoří se pochopitelně také o Ostravě. Jednou holou větou.
Inscenace začíná tóny české lidové písně a nástupem hybatelky příběhu, vypravěčky české služky Antonie (Sabina Muchová), která na tabuli křídou napíše symbolickou dvojici letopočtů 1912 – 1938, dobu, kdy se její život prolnul se známostí s učitelem a také novinářem (Jakub Stránský), který hájí české zájmy, píše do místního týdeníku a který pro ni má vrcholné uznání ve větě „Tončo, to je ončo“.
Píše se rok 1924 a Tonča jako první vzpomíná na příjezd Masaryka. Vesnické tetky vyšňořené v tmavých krojích jej už ve Svinově vítají transparentem s nápisem Vitajte stryk Masaryk. Nadšená doba, kterou zkalí až ona německá věta opavského radního. Šest let od založení Československa, ale Opava je stále německá. Jak je to možné?
Následuje střih, kdy se dovídáme, jak se stalo, že Tonča do služby přišla. Vysvětlení podá její matka (Ivana Lebedová), zemitá selka, jejíž obzor začíná a končí u domácího chlívku s drůbeží. Tonča se dostane do služby zbohatlé rodiny právníků, kteří mají kontakty na podivné šlechtické panoptikum. Zvláště hraběnka (Hana Vaňková) tady vyniká jako esence šlechtické špíny, ale také syn Johan (Daniel Volný) si s ní nezadá, když zneužívá právě Tonču, která je jako správná Češka patřičně zbabělá anebo snad i vypočítavá na to, aby se výhodného postavení služky s teplým bytem a stravou zbavila.
Otec rodiny (Martin Valouch) má politické ambice a ztrácí kontakt s realitou. Rodinný lékař (Michal Stalmach) s cynickou vypočítavostí glosuje šance na přežití. Vše se soustředí na záležitosti požitků a postupného zániku provídeňsky orientované šlechty. Zazní tady otřepaná skutečnost o sebevraždě korunního prince Rudolfa, pije se (decentně), souloží (více) a hoduje (nepřeberně).
Vše tiká jako zpomalené hodinky, dokud nenastane přestávka. Po ní se sejde celá povedená rodinka u jednoho stolu společně s vysokým potentátem Kollerem (Kostas Zerdaloglu), hoduje se a pak glosuje. Jenže jaksi se během stolování prospí zásadní skutečnost konce Rakousko-Uherska. Někteří jsou už zaživa mrtví, ale ne a ne jim to dojít. Nakonec přicházejí Češi, kteří tak nějak využijí situace, aby se chopili válu, ale to si nenechá líbit německý synáček, a tak v závěru slyšíme Johana, který čeká s manželkou Terezií (Tereza Bartošová) dítě, promlouvat parafrázi zkráceného projevu Konráda Henleina. S gestem nacistického pozdravu se zvednutou paží pak opouští scénu. To už jsme v roce 1938, kdy umírá i česká naděje na samostatný stát a kdy učitel Jaroušek padne.
Přestože je hra prošpikovaná ironií a sarkasmy, na jevišti nepůsobí až tolik vtipně, jak by se mohlo zdát. Vkrádá se do ní čechovovský rozklad, kdy se ono Slezsko, vídeňská gubernie, zapadákov někde na dalekém severu, stalo zahnívající mrtvolou. Mnohým současným Opavanům patrně místy mrzne smích na rtech. Anebo jde jenom o metaforu vídeňského ducha vznášejícího se v duších místních šovinistů?
Není úplně jasné, zda se nacházíme v srdci „Bílého města“, jak se Opavě přezdívá, anebo jsme spíše ve špinavém prádle ostravské prominentní proněmecké rodiny hraběte Larisch-Mönicha (ačkoliv to není řečeno, je zde zřetelná aluze právě na jeho rodinné poměry, takže postavy otce a Johana jsou jistým zesměšněním starých známých ostravských či obecně slezských ikon.)
Někteří méně pozorní se mohou domnívat, že se inscenace z větší části odehrává ve Vídni. Z omylu nás vyvedou některé reálie, které se ale scvrknou do několika pár vět o tom, jak je Opava krásná a co v ní všechno je. Větší důraz je kladen na souložení služky s hrabětem, aby bylo jasno, jak se ti Češi před úředníky plazili a jak byli zneužíváni. Jenže cynický ton vypravěčky dle duchu levicových románů ukazuje, že i to bylo k něčemu dobré.
I takoví byli Opavané? Prospěcháři a vypočítavci? A jací jsou dnes? Vždyť oni sami jsou ten večer přizváni k hostině a postavy je vybízejí ve stylu otevřené scény a apelativního divadla aspoň k nějaké vnitřní reakci, když se neustále otáčejí do publika. Jsme přeci u autora Slyšení – a tady se sakra žaluje!
Na inscenaci se podílí stálý tým Vůjtkových a Krejčího spolupracovníků. Jednoduchou, účelnou a až pohřební scénu s černými závěsy a jídelním stolem má na svědomí Milan David. Výrazné dobově laděné kostýmy ve zřetelných barvách s převládající černou, ale i se zářivou bílou, navrhla Marta Roszkopfová. Hudbu s českými národními tóny i s německou nacionální odrhovačkou složil Ondřej Švandrlík. Na dramaturgii se kromě autora Tomáše Vůjtka podílí i místní Alice Olmová.
Hra je prý ušitá „na tělo“ zdejším hercům a pro jistotu má hned dva podtituly: Hra o nás a pro nás a Básnička o konci světa. A možná i vzhledem k tomu, že má název 290 kilometrů, se v první polovině nehorázně vleče, jako by ten čechovovsko sarkastický proces umírání neměl konce. Tandem Vůjtek-Krejčí se zde natolik ponořili do tématu, až ztratil ohled na diváka. Celou hodinu a půl, tak podrobná je evidence jednotlivých střípků složených do této pokojové reality. Nikoliv konec světa, ale nekončící maloměšťácká agónie s povinnou aluzí na šlechtické vazby.
Teprve pak divák docení, jak osvěžující kapkou vody byl úvodní výjev v podání místních tetek s transparentem. Tetky sice nemají potenciál fanynek rockové skupiny formátu AC/DC, přesto je jejich zápal pohlédnout do očí milovaného stryka Masaryka svěží. Podobně jako u poněkud marginální postavy matky Antonie, která jediná hovoří, jak jí zobák narostl, na rozdíl od směsice němčiny, češtiny a slezštiny u ostatních postav.
Druhá část hry je vrcholem celkové spolupráce tandemu Vůjtek a Krejčí a možná by se hodilo uvádět nakonec jenom ji, protože obsahuje vše, co je k pochopení příběhu potřeba. Navíc upomene zřetelný rukopis z inscenací Komorní scény Aréna, jejíž poetika se zdá jinak nepřenositelná.
Z hereckých výkonů zaujme především Sabina Muchová coby Antonie, služka z provinčního Opavska, která poslechne rady maminky a drží hubu a krok. Střídá v sobě servilnost s výbojností, pokud se ale cítí bezpečná. Mohla dostat i větší rozhodovací prostor, protože jinak je těžké rozeznat na první pohled, komu straní tvůrce víc. Česko, Německo, anebo nic?
Ivana Lebedová jako přesvědčivý jadrný slezský typ hovořící „po našimu“ je jediná rázovitá postava inscenace o místní historii, takže je škoda, že se tady jenom mihne. Jakoby místní neměli už co říci. Jsou „smíření“?
Kostas Zerdaloglu tradičně upoutá už jen svým hlasovým projevem a téměř něžným ztvárněním politického hajzla z Ostravy. Když usne a chrápe u společného stolu, máte pocit, že usnul hned někdo vedle vás anebo opodál. Kdepak, je to na jevišti. Navíc budou volby, takže palec nahoru za aktualitu.
Hana Vaňková perlí jako nerudná, hříchy prolezlá hraběnka, jejíž hysterický záchvat po lékařově zákroku je dynamickým vrcholem jinak nudné první části. Druhá část ji ukazuje už jen jako cynickou pozorovatelku situace, která trefně glosuje zánik říše.
Na stejně vlně je s ní Michal Stalmach coby lékař, bravurně komentující a dehonestující význam Vincence Priesssnitze coby ukázkového šarlatána. Někdy máte pocit, že se Vůjtek před ničím nezastaví, ale vkládá tato slova do úst proněmeckým Opavanům. Doktor je tak ještě vypočítavější padouch než česká služka. Doktor už nikdy nepochopí, že vzducholodě nemají budoucnost.
Daniel Volný dodal Johanovi synkovskou neomalenost, která roste scénu od scény až k závěrečnému drzému gestu nacistického hajlování. Martin Valouch coby otec působí jako ukázkový rakouský mocnář, který neví, co se vlastně v jeho rodině děje. Tereza Bartošová jako jeho manželka je typicky naivní německou blondýnou, která musí hlavně splnit rodinné povinnosti, navíc drama s její tělesnou proměnou v kytovce slouží k sarkastickému pousmání nad tím, jak ta si ta říše neví rady. Kamila Srubková coby teta strhne svým nadšením ve své omezené, leč jasné vykreslené perspektivě.
Samotná inscenace není jednoznačnou výhrou. Spíše vzbuzuje otázku, do jaké míry lze přetavit úspěšný model z jednoho divadla do druhého. Otevírá se v ní téma, nakolik jsou ještě Češi obětí prohnilých Němců a nakolik vlastní servilnosti, pitomosti a zbabělosti. K opavským reáliím, které ve hře zazní, je rozhodně dobré si prostudovat nejdříve program, protože nepřipravený divák může mít z neustálého postrkování se postav oplývajících více replikami než samotnými činy těžkou hlavu.
