Robert Rohál, http://www.novinky.cz, 25. února 2013
V neděli 24. února proběhla ve Slezském divadle v Opavě premiéra posluchačsky i divácky vděčné opery Antonína Dvořáka Čert a Káča. Jde už o druhou spolupráci opavského souboru s režisérem Luborem Cukrem.
Vracel jste se rád do Opavy?
Musím říct, že jsem se na svou druhou spolupráci s opavským divadlem velmi těšil. V roce 2010 jsem měl možnost připravit krásnou produkci opery Wolfganga Amadea Mozarta La Clemenza di Tito (Titus), a když jsem letos přijel, dlouho jsme všichni vzpomínali. Byla to krásná práce, která v nás ve všech zanechala hluboký zážitek. O to byl můj návrat do Opavy radostnější. Byla to ale zároveň velká zodpovědnost, a to nejen k divákům, ale i k celému souboru.
Jaké bylo vaše setkání s Dvořákem?
Když jsem dostal tuhle nabídku, trochu mě to vyděsilo, protože jsem nikdy nerežíroval českou operu. Jediné mé setkání se zpívanou češtinou byla Brittenova opera Hrajeme operu! – Kominíček, ke které jsem dělal z anglického originálu kompletní texty v češtině. Už druhou sezónu se s úspěchem uvádí shodou okolností také v tomto regionu a to v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Ale setkání s Dvořákem byla určitě výzva. Vždycky se snažím skladatele co nejvíce poznat a jsem moc rád, že jsem měl příležitost dostat se právě ke Dvořákovi. Tolik rozličných pocitů a v případě Čerta a Káči i humoru v jeho muzice, tolik zvláštní melancholie v jeho smyčcových kvartetech nebo symfoniích může každého dovést k pochopení čistého vlastenectví, které ve Dvořákově době prýštilo snad ze všech umělců.
Co vás na díle zaujalo?
Řekl bych, že možná právě to vlastenectví. Dvořák začal psát dílo tři roky po svém návratu z Ameriky. Už v zámoří trpěl velkým steskem po své zemi, který vyústil v silnou inspiraci českými motivy. Ať už Čert a Káča, cyklus symfonických básní na motivy Kytice K. J. Erbena, oratorium Svatá Ludmila nebo jiná díla z této doby jsou Dvořákovým projevem lásky k vlasti. Ve složité době, která ovládala nejen Rakousko-Uhersko, byly tyto národnostní projevy v umění jednou z mála možností, jak upozornit na českou identitu. Ačkoliv Dvořák nebyl nijak veřejně politicky činný, nahlížel jsem na toto zralé období jeho tvorby jako vyjádření jeho politického názoru. Výsledek je pro mě zajímavý.
A co pohádka?
Pohádka se z tohoto příběhu smazat nedá a byla by to škoda. V dnešní době je to vždycky milé pohlazení. Je tam ale od každého trochu. Trocha pohádky, trocha vlastenectví. Příběh je pořád stejný, jen se odehrává v jiné části naší historie. Některé situace se v historii také neustále opakují v různých časových obdobích. My se přenášíme do doby Antonína Dvořáka. Určitě se přijďte podívat.
Chystáte pro Opavu něco dalšího?
To bych zatím nechal otevřené, ale pokud se dohodneme na zajímavém titulu a najdeme vhodný termín, nezastírám, že se rád vrátím.
