16. 12. 2017 Milan Bátor Divadlo Rozhovor
Velmi záslužným počinem je inscenace operety Arizona Lady Emmericha Kálmána, kterou uvede Slezské divadlo Opava v neděli 16. prosince v české premiéře. O tom, že opereta není jen konzervativní žánr určený pro starší publikum, ale třeba i o důvodech, proč titul Arizona Lady zatím nehrálo žádné české divadlo, jsme si povídali s režisérem opavské inscenace Dominikem Benešem.
Jako režisér se věnujete primárně opeře a operetě. V čem je pro vás právě operetní žánr atraktivní?
Jako režisér na volné noze se věnuji primárně těm produkcím, pro které jsem osloven. Osobně se těším na možnost pracovat mimo operu a operetu také na klasických muzikálech. Operetu vnímám jako žánr, který má být laskavý, barvitý a vtipný. Zdůrazňuji její lehkost a nadsázku a místo vytváření hlubokých významových studií u příběhu, který známe z telenovel, se zaměřuji na její zábavní charakter ve stylu divácké show. Opereta je zde proto, aby nás zahřála u srdce.
Jaká je hudba Arizona Lady? Můžeme čekat westernové melodie, plné chytlavých hitů?
Tak to každopádně. Tyto chytlavé melodie nám teď v opavském Slezském divadle doslova nedají spát. S paní korepetitorkou Janou Hájkovou jsme se navzájem svěřili, že usínáme a budíme se s jednou z těch mnoha melodií každý den. To samozřejmě proto, že zkoušení je opravdu náročné a denně spolu s herci trávíme na zkušebnách i deset hodin. V takových případech se sladké melodie mění na noční můry (smích). Atraktivita operety Arizona Lady spočívá právě v namíchaném koktejlu nádherných Kálmánových melodií, jaké posluchači dobře znají z jeho nejslavnější tvorby, s hudbou ovlivněnou broadwayskými klasickými muzikály.
V Opavě jste v loňském roce režíroval muzikál Limonádový Joe, jehož děj se také odehrává na Divokém západě. Je to vaše oblíbené téma?
Musím přiznat, že původně nikoliv, ale na „sladkém východě“ v Opavě mám na western prostě štěstí. Příprava Limonádového Joea i letošní Arizony Lady v sobě nesla a nese znaky opravdového Divokého západu plné přestřelek a neočekávaných zvratů. Naštěstí mě v tom cowboys and cowgirls operního souboru nenechali a natřeli všem profesionálním záporákům úsměv na tvář.
Oč v Kalmánově díle běží? Můžete přiblížit děj?
Ústředními hrdiny jsou majitelka Sunshine ranče Lona Farell a „zpívající cowboy“ Roy Dexter, který na jejím ranči přijme místo předáka. Dva neslučitelné protipóly – tvrdá, pracovitá Lona pevně zakotvená na svém vzkvétajícím ranči a volnomyšlenkářský Roy s hlavou oblacích – se do sebe na první pohled zamilují. Jiskření je ale tak nebezpečné, až to vypadá, že se hned při prvním setkání rozejdou navždy. Láska ke koni, kterého Lona vlastní a Roy se rozhodne ho trénovat, způsobí, že si oba hrdinové zůstanou nablízku a postupně se jejich pouto utvrdí. To, jak se dostala Maďarka Lona do Arizony a proč Roy putoval na svém koni náhodou kolem jejího ranče, se diváci dozvědí přímo na představení. Já můžu dodat, že nic není tak růžové, jak vypadá.
Studoval jste mimo operní režii také muzikálové herectví, mohl jste uplatnit něco z těchto zkušeností?
Určitě ano. Obecně je pro mě obrovskou devizou, že jsem svá studia začal v ateliéru Muzikálového herectví na JAMU v Brně, i když jsem pak absolvoval operní režii na HAMU v Praze. Na muzikále jsem si vybudoval především vztah k divadlu jako k určitému svatostánku, kde tvořit je dar a jakýkoliv interpret musí být pokorný a týmový hráč. Na výsledku inscenace se vždy projeví, jak umělci i technický personál v portálech společně spolupracují. Jestli jen chodí do práce, nebo tvoří opravdové umění. Takže kromě postoje k divadlu je to ještě nasazení a profesionalita, se kterou své poslání vykonáváme. Samozřejmě kombinace mluveného slova, hudebních čísel a „protančené“ studium mě velmi dobře vyškolila.
Obecně je znám názor, že opereta je poměrně konzervativní žánr pro starší publikum. Platí to i pro Kálmánovu Arizonu Lady?
V žádném případě. V dnešní době si už ani nemůžeme dovolit inscenovat operetu „konzervativně“. Právě proto vedení divadel oslovují mladé tvůrce, aby ukázali, že opereta není vyčpělý žánr. Záleží jen na tom, jak se podá. Představení Arizona Lady s výtvarníky Lenkou Poláškovou a Davidem Janoškem a s choreografem Martinem Tomsou šijeme na míru opavskému publiku tak, aby si napříč generacemi přišlo na své.
Co vás inspirovalo při tvorbě koncepce nové inscenace?
Koncepci inscenace této operety jsem od začátku stavěl s cílem potěšit diváka. Uvědomuji si, jak je důležité, aby diváci v hledišti zapomněli na své starosti a prožili s herci radostný čas. Operetu uvádíme v české premiéře, a tudíž jsem zprvu nevěděl, co mě čeká. Během pročítání překladu jsem se ale začal náramně bavit a překvapení, kdo je titulní hrdinkou, mě inspirovalo k celkovému pojetí hry. Dal jsem prostor své fantazii a s textem i s posloupností hudebních čísel v příběhu jsem si pohrál po svém.
Můžete nastínit, jak to bude na scéně vypadat?
Představení prokládám vstupy vypravěče – herce, který cituje příběh Sunshine ranče v Arizoně ze svého fokusu, vytváří dialog s diváky a zároveň je i hybatelem děje s postavami na jevišti. Nejsem si jistý, zda mohu nyní prozrazovat víc, protože moment překvapení je právě to, co musí naši diváci zažít.
Co je podle vás důvodem, že se Arizona Lady u nás dosud nikdy nehrála?
Myslím, že operetních titulů je nepřeberné množství a těch „neobjevených“ je mnohem víc. Na Arizonu se prostě zatím nedostalo. Uvést českou premiéru v nových překladech, zajištění materiálu, herců apod. je totiž náročný produkční proces, který znají nyní spíš novodobé muzikálové soubory, ale od klasických repertoárových divadel to vyžaduje jiný přístup, na který nejsou zvyklá. Jedna z mnoha kvalit operety Arizona Lady je její neotřelost a já ji přeji na českých jevištích dlouhý život.
Jaké projekty vás čekají v budoucnu?
Hned po premiéře v Opavě přesedlám k přípravě produkcí velké opery. Do konce sezóny mě čeká Ponchielliho La Gioconda ve Státní opeře v Banské Bystrici a příští sezónu si ještě nechám pro sebe (usměv).
