Tereza Cigánková, www.ostravan.cz, Divadlo Recenze, 8. 4. 2019
Premiéře jedné z ikon klasického tance, Spící krasavici s nesmrtelnou hudbou Petra Iljiče Čajkovského, patřil nedělní premiérový večer ve Slezském divadle v Opavě. Pro realizaci tohoto velkého baletního kusu přizval opavský soubor ke spolupráci soubor Moravského divadla Olomouc. Komorní složení opavského ansámblu by totiž nastudování inscenace podobného typu nedovolovalo. V příběhu na motivy pohádky O Šípkové Růžence s choreografii a režijním vedením Hany Vláčilové a Roberta Balogha (podle mistra Maria Petipy) se tak představili v největší míře členové olomouckého souboru, opavští tanečníci se zhostili menších rolí. Taktovku nad opavským orchestrem převzal dirigent Marek Šedivý.
Spící krasavice je součástí repertoáru téměř všech světových baletních souborů již víc než sto let a spolu s Labutím jezerem a Louskáčkem patří mezi skutečné evergreeny, v nichž se Čajkovského hudební libreto snoubí s vizionářskou choreografií Maria Petipy. Pohádkový příběh princezny Růženky, kterou víla Carabosse odsoudí k věčnému spánku za to, že nebyla pozvána na její křtiny, a kterou nakonec s pomocí Dobré víly zachrání udatný princ, nabízí ideální rám pro sled klasických i charakterních variací, pas de deux, sborových scén a obecně příležitostí, jak prezentovat taneční bravuru.
Po výrazové stránce neklade tento balet velké nároky, postavy jsou silně stylizované a k vyjádření emocí používají především baletní pantomimu. Možná i proto dnes mnozí považují toto dílo za ploché, staromódní a příliš vyumělkované – ale popravdě, přistoupíme-li na skutečnost, že se díváme na ztělesnění baletní tradice, jeho atmosféra nás dříve či později pohltí.
Spící krasavice bývá dominantou velkých scén a početných souborů, které sázejí na pompéznost, výpravnost a „wow efekt“. Proto se při komornějších nastudováních vždy vloudí pochyby, zda to celé bude fungovat i v menším měřítku. Opavská premiéra nebyla výjimkou. Jeviště Slezského divadla není nejprostornější a ani olomoucký a opavský ansámbl dohromady nemohou co do počtu konkurovat obřím světovým tělesům.
Přišlo však příjemné překvapení – jednoduchá, avšak dostačující scéna, spolu s vkusnou a původní verzi věrnou choreografií Hany Vláčilové mají za výsledek, že opavsko-olomoucká Spící krasavice je, v rámci svých možností a s uvědoměním si všech limitů, vizuálně příjemným a harmonickým představením, které se snaží neztratit atmosféru příběhu vyloupnutého z pohádkové knížky a zároveň příliš neslevit z nároků klasické taneční techniky. K celkovému dojmu přispívají také velmi elegantní a promyšlené kostýmy Josefa Jelínka, které nehýří zbytečným pozlátkem a lahodí oku. Napínavé chvilky sice připravil divákům orchestr Slezského divadla, který z nějakého důvodu vytvořil (dosti pravděpodobně nechtěné) pauzy mezi jednotlivými obrazy, naštěstí však netrvaly dlouho.
Pro tanečníky je Spící krasavice skutečnou výzvou a prubířským kamenem. Dokonce se říká, že je to technicky vůbec nejnáročnější klasická choreografie. V Opavě i v tomto případě zafungovalo zásada „méně je více“. Kdo Spící krasavici trochu zná, ví, že její variace i sbory se dají dle záměru a potřeby choreografa a interpretů lehce poupravit, použít například jiné kombinace skoků, piruet a podobně, základ by přitom měl zůstat stejný. Také počet různých vstupů a variací se může v různých verzích lišit (v té opavské jsme například neviděli sólové variace Modrého ptáka a princezny Floriny).
Tanečníkům z olomouckého a opavského divadla jejich choreografická verze sedla a podali přesvědčivý výkon, bez větších zaváhání. Hlavní role princezny Růženky se zhostila sólistka baletu Moravského divadla Yui Kyotani, která díky své drobné postavě a zároveň technické jistotě dokázala velmi dobře ztvárnit mladou šlechtičnu.
Roli Prince zatančil bývalý demisólista baletu Národního divadla v Praze Guido Sarno. V jeho případě bylo sice znát jisté napětí a převládající koncentraci na přesné provedení kroků (což trochu ubíralo na výrazové lehkosti), kontrolu a preciznost ale ukázal především ve skocích, které díky nedostatku prostoru nebyly na provedení jednoduché.
Méně jistě působili oba sólisté při společných pas de deux. jako by v nich chybělo více vzájemného souladu, vše ale i přesto probíhalo poměrně hladce.
Lehce a s elegancí ztvárnila Dobrou vílu Irina Laptěva, která oplývá expresivními pažemi typickými pro ruskou baletní školu. S temperamentem pak tančila zlou vílu Carabosse Rachel Hickey, která stylem pohybu (a ostatně i kostýmem) v něčem velmi připomínala Odylii z Labutího jezera (zajímavá pojetí vzhledem k ostatním verzím této role, kterou někdy hraje i muž).
Velmi dobrý dojem udělal také sbor olomouckého baletu. Potrpěl si na přesnost, synchron i pohybovou čistotu, takže ačkoliv sborové scény většinou čítaly maximálně šest párů, hezky se na ně dívalo a bylo příjemné pozorovat, že se technická úroveň snaží držet vysoko i v regionálních souborech.
Opavští tanečníci ztvárnili v prvním jednání menší charakterní role, jako jsou Chůva či Ceremoniář, v druhém jednání se pak objevili v rolí Kočičky a Kocoura (Radka Heiserová a Tomáš Hoš) a Karkulky a Vlka (Dominika Jandová a Rudolf Labanič). Bohužel rozdíly v technické připravenosti mezi domácími a hostujícími byly znatelné, každopádně však je pro opavské tanečníky pozitivní zkušeností nastudovat variace v podobně ikonickém baletu.
Na závěr lze říci, že Spící krasavice ve Slezském divadle je důstojným oživením dlouholeté klasiky, která bezesporu potěší rodiny s dětmi i všechny obdivovatele klasického tance. Pokud se nenecháme strhnout megalomanskými očekáváními a vyhneme se srovnávání nesrovnatelného, můžeme si toto představení užít s pocitem, že i na oblastních scénách je možné vidět kvalitní tanec.
