23. 4. 2018, Milan Bátor, Divadlo, Recenze
Slezské divadlo v Opavě uvedlo v neděli premiéru nové inscenace opery Leoše Janáčka Příhody lišky Bystroušky. Jednu z nejkouzelnějších oper světového repertoáru Opava představila v režii Jany Andělové Pletichové ve spolupráci s dirigentem Markem Šedivým. V hlavních rolích v neděli účinkovali Barbora Řeřichová, Alžběta Vomáčková, František Zahradníček, Rudolf Medňanský, Dalibor Hrda, Šárka Maršálová a Lucie Hilscherová. Spoluúčinkoval orchestr, sbor a balet Slezského divadla a děti z Operního studia a Baletní školičky Violetta.
Kdo jiný mohl vytvořit nadčasovou operu o přírodě a jejích tajemstvích a kouzlech než ten, který ji tak miloval a s posvátnou oddaností se do ní vracel, ať už v rodném kraji lašských kopečků a kopců, či v toulkách po hradech a zříceninách s Antonínem Dvořákem! Kdo jiný mohl hudebně tak půvabně vykreslit život v lese i na dvorku myslivny v tolika různých podobách a perspektivách zvířat i lidí než člověk, jehož jedinečný a mimořádný pozorovací talent se pojil s rázovitě extatickou povahou a vůlí?
Leoš Janáček psal Bystroušku v letech 1921 – 1923. Volnou inspirací mu byly Těsnohlídkovy povídky, které vycházely od 7. dubna 1920 v románové příloze brněnských Lidových novin s kresbami Stanislava Lolka. Janáček si pro svou operu vybral tyto kapitoly: Jak chytili lišku Bystroušku – Bystrouška na dvoře jezerské myslivny – Bystrouška politikem – Bystrouška zdrhla – Bystrouška vyvlastňuje – Noční příhody hospodské trojice – Bystrouščiny zálety – Bystrouška nadbíhá Haraštovi z Líšně – Jak uhynula bystrouška a Malinká Bystrouška, jak by mámě z oka vypadla. Půvab děje stupňuje Janáčkovo zvláštní vnímání prostoru i času, stejně jako specifické líšeňské nářečí, kterým v této panteistické oslavě nekonečného koloběhu života mluví lidé i zvířátka.
Opavská inscenace stojí na několika pevných pilířích. Tím prvním je scéna Jaroslava Milfajta, který vytvořil pohádkově magickou podívanou plnou konzistentních barev, které zdařile evokují skutečné reálie přírody. Scénograf účelně využil také světelné efekty, které svou promyšleností (kužely vrhající barevné ornamenty) zapadaly do celkového scénického pojetí. Nenásilně a funkčně inscenátoři využili také prodloužení zadního plánu jeviště v podobě panoramatického průhledu do lesních hlubin, stejně tak působily věrohodně scény lesních prostor či simplifikovaná vizualizace hospody
S Milfajtovou scénou ladily také kostýmy Michaely Savovové. Jejich barevná temperatura účelně dynamizovala hrací prostor a podpořila jednotu děje: nádherné byly zejména kostýmy Bystroušky, která v stromově hnědých šatech vypadala jako pohanská bohyně, a Zlatohřbítka s markantním erotickým nádechem (ve vyzývavě rudém kostýmu). Vizuálně rozmanitě a nápaditě však Savovová pojala celou záplavu zvířecích postaviček, potěšily i prvorepublikové outfity obou revírníkových synů.
Režisérka Jana Andělová Pletichová vytvořila uhrančivý obraz o nekonečných podobách lásky na principu rituálního míjení času. Tomu je podřízen veškerý děj v souladu s Hérakleitovým výrokem Vše plyne, nic netrvá. Andělová Pletichová přesvědčivě vykreslila povahy a charakterové vlastnosti postav. Zdůraznila přitom ženskou emancipaci Bystroušky, která silou své osobnosti převyšuje všechny ostatní. Báječně se jí podařilo odstínit žádostivého Zlatohřbítka, který zpočátku má na vrch díky své „světácké“ minulosti, nakonec je ale pohlcen silou a opojností liščiny živočišnosti a, jakoby omámen, s uspokojením přehlíží početnou rodinu, kterou s liškou založil. Andělové se podařilo do děje zakomponovat také aktualizační a nenásilné komické prvky. Její liška má během námluv apartní kabelku, Zlatohřbítek si zase po intimním sblížení dopřává cigaretu. Režie Andělové je dynamická a svižná. Báječný kontrast bezelstného zvířecího světa vytvořila také v obrazech lidských strastí a trápení v postavách Revírníka, Rechtora a Faráře, kteří nedokázali v stěžejních chvílích zareagovat správně a ovlivnit tak trvale své životní štěstí. Andělová se rovněž soustředila na vedlejší role a šarmantně vyobrazila také celou řadu zvířecích figurek v čele s psem Lapákem, kohoutem a jeho slepičí svitou, komárem, jezevcem a dalšími.
Inscenátoři nedělní opavské premiéry měli velice šťastnou ruku také obsazením pěveckých rolí. Od nejmenších roliček v podobě malých dětí přes lesní havěť až k hlavním postavám, všichni účinkující táhli za jeden provaz a vložili do svých výkonů obrovské nadšení. Energickou a striktní revírníkovu ženu ztělesnila pěvecky i herecky výrazná Lucie Hilscherová. Lapák Šárky Maršálové by napříště unesl snad trochu zřetelnější dynamiku. Farář / Jezevec Dalibora Hrdy zapůsobil svou obstarožní nerudností i nostalgickým vzpomínáním. Škoda jen, že jeho dobře artikulovaný bas ve spodních polohách zněl bezbarvě. Stejně tak mohla být jeho dvojrole herecky kontrastnější.
Bezpečnou intonací a stále jistější pěveckou technikou zaujal Rechtor / Komár Rudolfa Medňanského, který však nejvíc upoutal svým hereckým a pohybovým talentem. Medňanský přesvědčil už svým komickým komárem, vyzbrojeným odsávací technikou v podobě dlouhých trubiček, jeho ztvárnění opilosti bylo rovněž skvělé. Tenorista však dokázal také dramaticky intenzivně procítit postavu láskou zhrzeného stárnoucího Rechtora a představil se v neděli ve výborné formě. Revírník Františka Zahradníčka předvedl zodpovědný výkon, který přísluší jeho zkušenostem. Jeho bas potěšil intonační čistotou a dokonalým frázováním. V nedělní premiéře Zahradníček zaujal rovněž výrazovou šíří svého vokálního projevu. Basista byl výborný i po stránce herecké.
Opavské premiéře v neděli vévodily výkony ústředních postav Bystroušky a Zlatohřbítka. V roli Bystrouščina nápadníka se představila mezzosopranistka Alžběta Vomáčková, jejíž pěvecký projev byl v perfektní jednotě s projevem hereckým. Vomáčková představila lišáka zpočátku jako šviháckou, sexuálně zištnou a kořistnickou bytost. Stržen pronikavým fluidem Bystroušky se stává pokorným a umírněným partnerem a manželem. Mezzosopranistka excelentně zvládla lyricky měkčí i dramaticky temperamentní pasáže svého partu v přesvědčivé dynamice a široké kantiléně.
V souvislosti se jménem Barbory Řeřichové není přehnané tvrzení, že opavská Bystrouška nemohla být obsazena lépe. Sopranistka své lišce vdechla své osobité kouzlo, s nímž vytvořila neobyčejně přesvědčivou, vitální a přitažlivou postavu. Pěvecky zaujala její sugestivní barevnost a citová vřelost, opřená o mimořádně kultivovaný projev, hudebnost a intonační čistotu. Řeřichová nedělní inscenaci kralovala, její animální pudovost i neskrývaná ironie, s níž odkoukala nešvary a praktiky světa lidí, působila s odzbrojující psychologickou výstižností. Dokázala se převtělit do své role s neodolatelným půvabem, bezprostředností a nadhledem.
Výčet pozitiv opavského nastudování by nebyl úplný bez choreografie Martina Tomsy, která propůjčila inscenaci pohybově vkusné taneční a scénické prvky, jež byly vzdušné a odlehčené.
Bohužel, ke zmíněným pilířům nedělní premiéry tentokrát nelze zařadit výkon orchestru Slezského divadla pod taktovkou Marka Šedivého. Interpretace se nenesla v souladu s rozmarným dějem, s hravostí a groteskností, která vyžaduje energické, aktivní nasazení. O co kratší jsou melodické úryvky, o to víc potřebuje Janáčkova opera tónovou jistotu a důraznější vedení frází. Sympatické výkony představili hráči na dřevěné nástroje, rytmicky spolehlivá byla sekce bicích a kvarteto lesních rohů v závěrečném obraze. Věřme, že úskalí nesmírně obtížné Janáčkovy partitury, bude pro jinak zdařilé výkony opavského orchestru stále menším a menším oříškem.
Je obecně známým faktem, že každé nastudování má svůj počátek, vývoj, vrchol a další rozmanitý průběh. Opavská inscenace Janáčkovy Bystroušky je mimořádně povedená a rozhodně stojí za pozornost. Má totiž ještě jednu přednost: nadhled a přesah, s nímž Janáček dílo vytvářel a vědomě do něj zakomponoval řadu satirických momentů (politikaření, vyvlastňování, šalby lásky…). To vše se režisérce Andělové a jejím kolegům včetně účinkujících podařilo evokovat v příjemné nadsázce. Příhody lišky Bystroušky tak splňují kritéria nejen pro dospělého diváka, ale mohou zaujmout a poučit také mladší generaci včetně dětí. Právě jim se totiž musí podávat obraz světa s něžnou poezií, avšak nezkresleně a pravdivě. Tak, jak to uměl jedinečně Leoš Janáček.
