Dne 14. prosince zemřel po dlouhé nemoci ve věku 73 let barytonista Doc. MgA Pavel Kamas, dlouholetý sólista Národního divadla v Brně.

Pavel Kamas se narodil 7. prosince 1947 v Olomouci. Po ukončení studia operního zpěvu na JAMU v Brně nastoupil nejprve do Slezského divadla v Opavě. V roce 1978 pak přešel do brněnské opery, se kterou zůstal spojený po zbytek umělecké dráhy.

Ztvárnil desítky rolí českého, ruského a italského, zejména verdiovského repertoáru. K významným Kamasovým rolím patří Jago z Othella, hrabě Luna z Trubadúra, titulní role z Macbetha i Nabucca, baron Scarpia v Tosce, Figaro v Lazebníku sevillském nebo Escamillo v Carmen.

Pavel Kamas pravidelně hostoval ve Státní opeře i Národním divadle v Praze, ale také na dalších českých scénách a v zahraničí, například v Záhřebu. Cenu Thálie za rok 2002 získal za roli Franka v díle Ericha Wolfganga Korngolda Mrtvé město, kterou nastudoval na domovské scéně v Brně.

Své pěvecké zkušenosti předával jako pedagog na JAMU v Brně.

Ve Slezském divadle působil jako sólista opery v letech 1970-1980. Do Opavy se často vracel i poté jako host. Za dobu svého působení zde vytvořil nespočet rolí. Zmiňme titulní roli v opeře Nabucco (1993), roli Hraběte Almavivy ve Figarově svatbě (1997) nebo roli Revírníka v Příhodách Lišky Bystroušky (1998). Pavla Kamase bylo možné vidět v Evženu Oněginovi (1996), Bohémě (1996), Cikánském baronovi (1998) nebo Madame Butterfly (1999).

Čest jeho památce.

NÁRODNÍ DIVADLO BRNO

Rodina umělce, Janáčkova opera v Brně a Státní opera v Praze v hlubokém zármutku oznamují, že dne 14. 12. 2020 zemřel ve věku 73 let jeden z největších českých operních a koncertních umělců.

pan

Pavel Kamas

Pavel Kamas patří k nejvýznamnějším operním a koncertním umělcům a byl vynikajícím představitelem hrdinného barytonového oboru. Narodil se 7. 12. 1947 v Olomouci, kde prožil svá školní léta. V roce 1966 začal studovat operní zpěv na Janáčkové akademii múzických umění v Brně, kde byl žákem prof. ing. Eduarda Hrubeše a tam se také začaly psát první kapitoly jeho pozoruhodné umělecké dráhy. Roku 1970 nastoupil své první profesionální angažmá ve Slezském divadle v Opavě, kde byl již od začátku obsazován do velkých rolí barytonového repertoáru a již ve svých pětadvaceti letech tam ztvárnil takové postavy, jako byl Evžen Oněgin nebo Rigoletto.  Během osmi let ve zdejším angažmá pěvci jeho studijní pohotovost a mimořádná muzikalita umožnila přesvědčivě zvládat přidělené umělecké úkoly v tak úspěšné míře, že v roce 1978 byl přijat do angažmá v brněnské opeře s velmi rozsáhlým a podstatným repertoárem. Zde vytvořil v průběhu let doslova osobitou éru, spočívající ve špičkové interpretaci rolí převážně Verdiovského a dalšího repertoáru, v počtu osmdesáti operních partů, mezi nimiž figurovaly téměř všechny postavy hrdinného barytonového a spintového oboru z oblasti světové i domácí tvorby. Jen z Verdiho nastudoval a postupně provedl takřka všechny velké barytonu příslušející partie, jimiž jsou Don Carlo di Vargas ze Síly osudu, Francesco di Moot z Loupežníků, Giorgio Germont z La Traviaty, Jago z Otella, hrabě Luna z Trubadúra, titulní role z Macbetha, Miller z Louisy Millerové, titulní role Nabucca, Rodrigo di Posa z Dona Carlose, Renato z Maškarního plesu, Amonasro z Aidy a rovněž jeho dvě vrcholné partie Rigoletto a Simone Boccanegra.

Kamasovy výkony v těchto pěvecky i psychologicky největších kreacích skílzely uznalá a nadšená hodnoceni kritických hlasů i obecenstva, jež pěvce vřele vítalo a cenilo nejen v Brně, ale stejně i v Olomouci, v Plzni, Ostravě, v Bratislavě a zejména ve Státní opeře a Národním divadle v Praze. Ve své pěvecké kariéře pracoval velmi často s těmi nejvýznamnějšími dirigenty, režiséry i pěveckými kolegy.

Zde všude byly obdivovány Kamasovy působivé jevištní výkony, mezi něž patřily vedle jeho partií Verdiovských i dalši velké role jako Rossiniho Figaro, Enrico Lucii z Lammermooru, král Alfonso v Donizettiho Favoritce, Mozartův Don Giovanni, Tonio v Leoncavallových Komediantech s velkolepě podávaným Prologem, Marschnerův Hans Heiling. Escamillo z Carmen, Borodinův Kníže Igor, Čajkovského Eugen Oněgin, Jelecký v Pikové dámě i Robert z Jolanty, Glinkův Rusian, Nick ze Stravinského Života prostopášníka Valentin z Gounodova Fausta, Jake z  Gerschwinova Porgy a Bess, Marcello z Pucciniho Bohémy, Scarpia v Tosce, Alfio ze Sedláka kavalíra, hrabě z Figarovy svatby, Smetanův Přemysl, Radovan Tomeš, Vladislav, Vok Vitkovic, Tausendmark i Kalina, Dvořákův Bohuš, Ismen z Armidy, Šujskij z Dimitrije i kníže ze Šelmy sedláka, Novákův Karel IV z Karlštejna, baron Prus z Janáčkovy Věci Makropulos, Konstandis z řeckých pašijí B. Martinů a dlouhá řada dalších postav světového i domácího repertoáru. Na scéně  Národního divadla v Praze předvedl v dlouhé řadě vystoupení své velké jevištní výkony a také Státní opera v Praze jej po právu vysoce cenila a uplatňovala v řadě večerů, jež se díky jeho umění stávaly nejednou vrcholnými zážitky jevištních kreací. Od roku 1995 zde bylo možno velkolepé výkony Pavla Kamase zažít v širokém výběru. Jeho Nabucco patřil k velkolepým postavám a sklízel uznání i na světových jevištích, stejně velkolepých kontur dostupoval pěvcův výkon v partii Verdiho Rigoletta, dokonale psychologickou analýzou i dramatickou výstavbou působil jeho výkon v úloze barona Scarpia v Pucciniho Tosce, který neměl sobě rovného nejen u nás, ale i v zahraničí, podobné jako úloha hraběte Luny z Verdiho Trubadúra docházela v jeho ztvárnění působivosti, jež inspirovala celý ostatní soubor a totéž je možné prohlásit o provedení Ponchielliho tragické Giocondy, kde takřka vražedná poloha partu Barnaby nečinila pěvci vůbec potíže a jevištními akcemi se sólistkou skýtala publiku řadu nezapomenutelných pěveckých i scénických zážitků. Mimořádné okamžiky tu připravil Kamas svými vystoupeními v rolích Čajkovského Evžena Oněgina i Wolframa ve Wágnerově Tannhäuseru. Zpíval-li on, vždy se zcela vyprodanému divadlu dostalo v bohaté míře plnohodnotných jevištních provedení, na které se nezapomíná. Ale i zahraniční publikum jej přijímalo nadšeně a zejména chorvatské publikum v Zagrebu, kde se stal stálým hostem, jej při děkovačkách téměř doslova odmítalo tradičné pustit z rampy. V té době je značná část repertoáru v Zagrebu postavena na Kamasově pěveckém umění. Byl přizván k nastudování chorvatské národní opery Ivana Zajca Nikola Šubič  Zrinski, kde ztvárnil titulní roli jako první nejugoslávský umělec v historii. Pavel Kamas nastudoval během své operní dráhy 110 operních rolí, které předvedl v téměř 5500 představeních, vedle toho nastudoval 42 titulů koncertního repertoáru, z toho 28 písňových cyklů, které uplatnil ve více než 4500 koncertních vystoupeních. Své operní a pěvecké umění nestavěl nikdy pouze na vynikající technice a okázalých efektech, byl v nejlepším smyslu moderním interpretem spojujícím se samozřejmostí pěvecké kvality s důkladným psychologickým a hereckým studiem role. Od svých rolí si nikdy neudržoval tak častý neosobní odstup, ale naopak jim vždy hluboce intenzivně propůjčoval celou svou uměleckou osobnost, zkušenosti, emoce i talent. Ti, kteří Pavla Kamase znali blíže, vždy oceňovali také jeho lidskou poctivost, laskavost i vlídnou noblesu, kdy byl pravidelně oslovován jak mladými pěvci, tak i svými kolegy s žádostí o hlasové vedení.  Jeho bohatá jevištní, koncertní i pedagogická činnost sama přesvědčivě vypovídá o neobyčejných a mimořádných kvalitách tohoto velkého umělce, který právem patří k vrcholným osobnostem skutečného operního umění, jehož proto erudovaná operní historie po právu řadila a bude řadit k několika největším.

Čest jeho památce