PAVLA BERGMANNOVÁ, Divadelní noviny, 30. 10. 2018
I Slezské divadlo v Opavě se rozhodlo přihlásit ke stému výročí vzniku Československa. U této příležitosti oslovilo dramatika Tomáše Vůjtka, aby pro činoherní soubor napsal původní hru, v níž by postihl svébytnost Opavy v kontextu dějin 20. století. Vznikl znepokojivý portrét města a lidí, kteří v něm kdysi žili, nazvaný 290 kilometrů. Text – jak je pro Vůjtkův rukopis typické – rozhodně nehladí po srsti, spíš naopak. K tomu koneckonců podstatně přispívá i samotná inscenace hostujícího režiséra Ivana Krejčího.
Název vychází ze vzdálenosti mezi Opavou a Vídní. K té mělo v minulosti někdejší hlavní město rakouského Slezska vždy blíž než k Praze, z níž se sem v roce 1924 poprvé vypravil prezident Masaryk, jehož vítání Čechy kontrastovalo s odmítavými postoji německé elity. A právě tato událost se stala klíčovou k mapování komplikovaných vztahů národnostně smíšeného Slezska.
Ústřední postavou Vůjtek učinil služebnou vážené německé advokátské rodiny Antonii, jejíž vyprávění v retrospektivách střídavě nahlíží do různých období od počátku 20. století až po poválečný odsun Němců. Autor tradičně propojuje fikci s fakty a do smyšleného příběhu inspirovaného šlechtickým rodem Larisch-Mönnichů vkládá i reálné osudy regionálních rodáků (například Vincenta Priesznitze či architekta Josefa Mariu Olbricha), kteří se přes místní nevraživost dokázali prosadit i jinde. Nejednoduché téma hledání identity Opavy, která se náhle ocitla se vznikem Československa na pokraji zájmu, zpracovává bez patosu a v hořce groteskním tónu, oscilujícím mezi vážnými polohami a absurdním humorem.
Ivan Krejčí vrstevnatě komponovaný text důsledně ctí a podřizuje mu všechny výrazové prostředky inscenace. Na potemnělé scéně vystačí s několika kusy symbolického nábytku. Hudební aranže vycházejí z variací dobových melodií a spolu se stylovými kostýmy nenápadně slouží vyznění hereckých kreací. Krejčí herce směřuje k několika polohám – od psychologicky propracovaných rolí ústředních postav (Antonie, Johan, Otec) po typy a karikatury (zejména Hraběnka a Doktor), které tvoří pestrou skrumáž více či méně individualizovaných osudů. Oprávněnou pozornost na sebe strhávají představitelky skvěle napsaných ženských rolí. Sabina Muchová jako Antonie vhodně spojuje subtilnost křehkého děvčátka s protikladnou živočišnou energií, s níž se brání zneužívání ze strany panstva a postupně se emancipuje. Vážnější polohu inscenace vyvažuje živelná kreace Hany Vaňkové jako světaznalé Hraběnky. Jistý stereotyp lze shledat v až příliš jednoznačně expresivním podání opilecké Tončiny matky Ivanou Lebedovou, naopak s nadsázkou vykreslují Kamila Srubková staropanensky zapšklou tetu a Tereza Bartošová těhotnou Terezii. Z mužů nejvíc upoutají hraběnčin zpovědník, čechovovsky ironický Doktor v podání Michala Stalmacha, či pokrytecká dvojice Otce a syna Johana (Martin Valouch a Daniel Volný), kteří za falešnou maloměšťáckou maskou skrývají primitivní touhy.
Tvůrcům se Opavu podařilo zachytit značné kriticky a nelichotivě jako symbolické místo, kde pod vlivem dějinných událostí docházelo k neustálým svárům a ten, kdo se právě dostal ke kormidlu, zneužíval svou moc. Tak vyznívají i závěrečná varovná slova Tonky, kterou v roce 1945 dějiny vynesly k pomyslnému vítězství nad Němci i minulostí. Inscenace jen zdánlivě promlouvá pouze k Opavanům. Naopak, lze ji s dalšími přesahy vnímat jako obraz stále znesvářeného světa, který nenachází prostor pro smíření.
Slezské divadlo Opava — Tomáš Vůjtek: 290 kilometrů. Režie Ivan Krejčí, scéna Milan David, kostýmy Marta Roszkopfová, hudba Ondřej Švandriík, dramaturgie Tomáš Vůjtek a Alice Olmová. Premiéra 23. září 2018.
