Tereza Pustková, Region, 17. 5. 2022

Slezské divadlo v Opavě si může připsat na konto další úspěch. Jeho hostující umělkyně, operní pěvkyně a sopranistka Markéta Klaudová, v minulých dnech získala v kategorii operního divadla Cenu Jantar. Odbornou porotu oslnila rolí Hraběnky v jednom z nejslavnějších Mozartových děl Figarova svatba, které se na prknech opavského divadla poprvé hrálo v únoru 2020. Talentovaná umělkyně, která byla za tuto roli nominována i na prestižní Cenu Thálie, v rozhovoru říká, že se ke zpívání dostala nenápadnou oklikou. Přestože nevystudovala ani konzervatoř, ani JAMU, hudební nabídky se jí jen hrnou. Popisuje ale i stinnou stránku uměleckého života na volné noze, nebo také to, jak se vypořádala s výpadkem kultury v covidové době.

 Nedávno jste získala Cenu Jantar za roli Hraběnky v Mozartově Figarově svatbě. Bylo pro vás ocenění překvapením, nebo jste to čekala?

Překvapení to bylo velké, naprosto jsem nepomýšlela na cenu. Zvlášť v této konkurenci svých dalších pěti skvělých kolegyň.

Za tuto roli jste byla nominována i na Cenu Thálie. Co na to říkáte?

Je to radost a docela hezký pocit zadostiučinění. Byla to moje první role v opavském divadle a taky moje první Hraběnka, navíc v této konkrétní režii jinak pojatá, než je běžné, takže tam byla spousta poprvé. Byla jsem docela napjatá, jak to obecenstvo přijme. Že to bude mít úspěch nejen u diváků, ale i u odborné poroty, je moc příjemné překvapení a taková třešnička na dortu.

Jak se vám zpívala role Hraběnky? Dokázala jste se s touto postavou ztotožnit, nebo vám dělalo problém se do ní vžít?

Ta role byla a je stále výzvou. Je v mnoha ansámblech níže položená a musela jsem hodně chytře promyslet, jak na to, abych se neunavila a mohla potom zase v těch vyšších polohách a zejména v áriích zazářit. Navíc jsem vlastně byla trochu smutná, že jsem hned přeskočila roli Zuzanky, která mi přišla vzhledem k mému věku a naturelu bližší. Ale zázraky se dějí, a i tu si v příští sezóně zazpívám. Tak jsem ráda, že budu mít v repertoáru nakonec obě dvě.

A jak se vám spolupracuje se Slezským divadlem? Máte zde do budoucna nasmlouvány i další role?

V opavském divadle je velmi příjemná a rodinná atmosféra, takže zkoušky probíhaly jak s panem dirigentem Spurným, tak s paní režisérkou Andělovou-Pletichovou, velmi dobře a efektivně. Navíc se sešlo výborné obsazení plné nadšených, mladých a zároveň velmi talentovaných zpěváků, což bylo neskutečně motivující. Nabídky na další krásné role jsou v jednání, tak snad to všechno klapne.

Narodila jste se do hudební rodiny, dá se říct, že vám pěvecká kariéra byla předurčena?

Nevím, jestli předurčena, ale rozhodně jsem od obou rodičů, kteří jsou pěvci, podědila hodně. Teď beru jako svou nejmilejší povinnost tyto dary dobře využít. Myslím, že naše povolání člověk musí brát spíš jako poslání. Poslání obohatit a potěšit diváky, kteří chtějí prožít něco nevšedního, něco, z čeho budou čerpat ještě dlouho potom. Jak říkala moje máma: Bůh nám dal dva úžasné dary, aby se ten život dal přežít – jídlo a umění. A kdo někdy zavítal na můj Instagram, ví dobře, že u mě jsou tyto dvě věci, umělecký život a gastro-zážitky, v dokonalé symbióze.

Prý vám maminka zakázala studovat zpěv na konzervatoři nebo na JAMU. Nechtěla, abyste se stala zpěvačkou? A co jste nakonec vystudovala?

To je pravda, zpětně jsem jí za to velmi vděčná. Já nikdy neměla problém se studiem, takže jsem nejprve vystudovala humanitní větev na Biskupském gymnáziu a posléze obor Hudební a hlasová výchova na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Zpěv jsem vždy studovala soukromě, jezdila jsem na různé masterclass. Pódiové zkušenosti jsem nabyla především na mnoha koncertech s dětským sborem a posléze také v Novém operetním studiu, kde jsem zpívala své první role. A tam, na prknech brněnské Reduty, jsem si definitivně uvědomila a potvrdila, že jsem na jevišti jako doma a je to opravdu to, co chci v životě dělat. Taky jsem měla obrovské štěstí, že jsem potkala a dlouhodobě spolupracuji s Kateřinou Kněžíkovou, která je pak mou mentorkou, tak také kolegyní. No a naprosto největším kritikem a zároveň inspirátorem je můj muž, dirigent a šéfkorepetitor Národního divadla v Praze Zdeněk Klauda.

V Itálii jste vystudovala zpěv u profesorky Aldy Caiello. Jak jste se k tomu dostala a co vám studium dalo?

Měla jsem možnost v rámci fakulty jet na Erasmus, tak jsem samozřejmě chtěla do kolébky operního zpěvu. Tam jsem poznala nejen profesorku Caiello, ale i další pedagogy, kteří mě velmi inspirovali, ať už na korepeticích, kde jsme pracovali na italských písních, nebo třeba na hodinách jevištního pohybu. Také jsem poznala spoustu skvělých lidí, zdokonalila svou italštinu a v neposlední řadě zjistila, že se o sebe dokážu postarat i v cizině. Byla to zkušenost, kterou bych doporučila úplně všem.

Jaké role vám nejvíc přirostly k srdci? Máte nějakou vysněnou?

Mám tendenci udělat si srdcové role skoro ze všech (smích). Každopádně z mozartovského repertoáru jsou to asi Ilia a Donna Elvíra a loni jsem si naprosto zamilovala Ariadnu Bohuslava Martinů, kterou jsem zpívala v rámci Smetanovy Litomyšle. Vysněných rolí je celá řada, zejména ta klasická česká trojice – Mařenka, Rusalka, Jenůfka. No a protože se také hojně věnuju koncertní činnosti, tak každopádně Dívka ve Dvořákových Svatebních košilích. To dílo miluju už od dětství.

Jste na volné noze, neláká vás nabídka stálého angažmá? Například ve Slezském divadle?

Problematika umělců v angažmá a na volné noze je velmi složitá. Velmi zjednodušeně řečeno: buď máte jistoty, ale ne svobodu, anebo opačně. Když to trochu více rozvedu, celý ten zajetý systém zpěváků v angažmá a na volné noze je, dle mého názoru, nastaven velmi nedokonale a hlavně naprosto nevhodně pro potřeby zpěváka. Abyste se totiž jako „volnonohař“ nějak smysluplně uživila, musíte být skoro pořád na cestách, zkoušet více produkcí naráz a do toho mít třeba ještě koncerty. To znamená být v podstatě pořád unavená a přetěžovaná. Navíc jsme odkázáni na přízeň režisérů a dirigentů a velice často nemáme žádnou jistotu, že nám začnou chodit nabídky, i když pro to máme všechny předpoklady. Pokud jste v angažmá, jste zase odkázána na přízeň vedení a jejich rozhodnutí o tom, co máte zpívat. V obou případech platí, že na sobě musíte pracovat, být ve formě a připravená, ale k tomu všemu ještě musíte mít štěstí. Štěstí na lidi, které potkáváte, kteří vám dají důvěru, kterým se s vámi dobře pracuje, a tak dále. Takže jakmile už pak stojíte na jevišti a zpíváte, musíte to brát jako zázrak a odměnu zároveň a maximálně si tu užít.

Kultura má za sebou covidové období. Co jste dělala v době krizových opatření a jak jste výpadek zvládala?

Doba covidu byla pro mě, jako pro spoustu dalších umělců na volné noze, docela výzvou. Byla jsem ráda, že mám pár hodin na Vyšší odborné škole herecké, kde jsem mohla alespoň učit online, a ve zbývajícím čase jsem chodila na brigádu a pracovala v knihkupectví. Díky bohu bylo i pár pěveckých příležitostí, například natáčení streamů s Czech ensemble baroque či filharmoniemi v Ostravě, Olomouci nebo Teplicích. To byly vždycky chvíle, které mi opět dodaly naději a sílu vytrvat.

Teď již kulturní akce fungují naplno, co aktuálně chystáte? A jaké jsou vaše plány do budoucna?

Je to až neuvěřitelné, ale mám před sebou naprosto pracovní léto a celou další sezónu. Nechtěla bych nic zakřiknout, ale některé hlavní události snad zmínit můžu. Koncem května mě čeká premiéra Prodané nevěsty v Národním divadle, posléze smetanovský koncert Ten lásky sen na Smetanově Litomyšli a v srpnu je první produkce na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově, kde scénicky provedeme Händelovo oratorium Mesiáš. Velmi se těším v srpnu na roli Donny Elvíry v produkci Donna Giovanniho ve Stavovském divadle. Čeká mě i první velké zahraniční hostování v nové produkci Figarovy svatby v německém Essenu pod taktovkou Tomáše Netopila, kde si budu moci zazpívat již výše zmiňovanou roli Zuzanky.

Tereza Pustková

Markéta Klaudová

Narodila se v Brně jako Markéta Böhmová, pochází z muzikantské rodiny. Svou pěveckou kariéru začala v pěveckém sboru Kantiléna a jako členka dětského pěveckého sboru se zúčastnila řady vystoupení v Národním divadle Brno, v České republice i v zahraničí. Během studia na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity školu několikrát úspěšně reprezentovala na pěveckých soutěžích, v roce 2014 pokračovala ve studiu v zahraničí na Státní konzervatoři v Campobasso v Itálii pod vedením profesorky Aldy Caiello. V tomtéž roce se zúčastnila Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech, kde získala dvě zvláštní ceny za interpretaci. Od úspěšného ukončení magisterského studia v roce 2018 pravidelně spolupracuje s mnoha orchestry, jako jsou AKAMUS, L´armonia Terrena, Česká filharmonie, Filharmonie Brno, Janáčkova Filharmonie Ostrava, Moravská filharmonie a další. Za roli Hraběnky v Mozartově Figarově svatbě, kterou uvedlo Slezské divadlo v premiéře v únoru 2020, získala širší nominaci na Cenu Thálie a v minulých dnech za ni získala Cenu Jantar. Je vdaná, jejím mužem je dirigent a šéfkorepetitor Národního divadla Zdeněk Klauda, se kterým žije v Praze.