Ladislav Vrchovský, Divadlo, Rozhovor, 16. 5. 2019
Zdeněk Bartoš se celkem brzy po studiích režie na pražské DAMU stal uměleckým šéfem divadel v Karlových Varech a v Chebu. Vystudoval toho více, je absolventem tří vysokých škol – žurnalistiky na FSV UK, francouzštiny na FF UK, režie na DAMU a kromě toho získal roční stipendium na studium v Paříži na renomovaném Centru pro vzdělávání novinářů. Nyní působí jako režisér, současně ale i dramaturg, dramatizátor literárních předloh, překladatel z francouzštiny a angličtiny a příležitostný herec. Ve Slezském divadle v Opavě nyní režíruje inscenaci ve světě velmi oblíbené komedie otce a syna Cooneyů Tři bratři v nesnázích. Premiéra je připravena na neděli 19. května.
Hru, kterou napsali otec a syn Ray a Michael Cooneyové a která se hraje v České republice pod dvěma názvy – Tři bratři v nesnázích nebo A je to v pytli – jste si pro spolupráci s činohrou Slezského divadla Opava vybral sám, nebo vám byla „přidělena“?
Požadavek ze strany Slezského divadla byl na „divácky vděčnou“ komedii, dali mi na výběr asi ze dvou nebo tří titulů, Tři bratři byli mezi nimi.
Tato předloha patří k žánru tzv. lehkých, někdy se používá i termín bulvárních komedií. Jak se díváte na tento žánr?
Jako na každý jiný žánr, který má svá pravidla a ta je třeba naplnit. Často divadla – zejména zájezdová – propadají dojmu, že lehký žánr se ani nemusí moc zkoušet, na jevišti se ždímá „švanda“ a dovoleno je cokoliv, hlavně když se lidé smějí. Pro mě má mít dobře napsaná situační fraška i něco z kafkovské noční můry, kterou bychom ve skutečnosti nikdo nechtěl zažít, ale rádi se zasmějeme neštěstí druhých v bezpečí plyšových sedadel v hledišti.
Často dnes zazní slova o současném divadelním publiku, které se většinou chodí do divadla pobavit a zasmát, které chce v divadle hlavně relaxovat ne přemýšlet. Je tohle hlavní úloha divadla? Jakou úlohu by divadlo podle vás mělo plnit v kontextu umění a kultury?
Nejsem si jist, zda „často“ a „většinou“. Každý divák je jiný a v různém věku od různých divadel očekává různé zážitky. Z vaší otázky cítím jistou odtažitost vůči divákovi, který se chce v divadle pobavit. Na relaxační a zábavní funkci divadla ale není nic špatného, když nezůstane jenom u ní. Jakou úlohu dnes divadlo plní, to by bylo na dlouhou esej, omezím se tedy na zdůraznění té, která je pro mě jako šéfa malého regionálního divadla klíčová: divadlo má propojovat komunitu, stmelovat společnost, v níž působí. Lidé všech věků, profesí a zázemí se v něm mají scházet a společně něco zažít. Drama nebo záchvat smíchu.
Máte určité zkušenosti s divadly v zahraničí, takže můžete srovnávat. Navíc jste v poslední době i v pozici divadelního šéfa. Jakou strategii volíte jako šéf divadla v Chebu? Na čem stavíte dramaturgický plán sezóny? A vůbec, vyžaduje pozice regionálního divadla jinou strategii než je tomu u divadel v sídelních centrech?
Mnoho otázek na málo prostoru. Samozřejmě regionální divadla se nemohou úzce vymezit na jeden typ dramatiky, okruh autorů, inscenační styl, jako divadla ve velkých městech, kde je naopak specializace nutná a stává se jakousi osobitou značkou a konkurenční výhodou vůči ostatním. Jediné divadlo v malém městě musí sloužit všem, to ale neznamená, že nemá klást důraz na vysokou profesionalitu, úroveň a styl, dramaturgické novinky, včetně prozkoumávání nových moderních možností divadla, jak pokud jde o prostor, tak mladé invenční tvůrce. Já osobně dlouhodobě sázím na kvalitní ansámblovou souhru. Divadlo stojí na hercích, jejich výkonech a vyzařování, interakci mezi sebou i s diváky.
Tak zvaných „coonneyovek“, jak říkají divadelníci, je více, až na začáteční tituly už je dále psal Michael Cooney většinou sám a jedna druhé se dost podobají. Liší se od těch pozdějších v něčem práce hra Tři bratři v nesnázích?
To nedokážu posoudit, znám jen hru Prachy? Prachy!, kterou napsal otec Ray sám. Pokud vím, tyto frašky jsou skutečně psané podle podobného „mustru“. Ve Třech bratrech mě baví dva motivy: adopce dítěte a uprchlíci. Obojí je samozřejmě součástí bláznivé komediální zápletky.
Co je podle vás nejdůležitější při inscenování her tohoto žánru?
„Timing“, tedy správné načasování. A míra – nepřehrávat, nepitvořit se, ale ani nepodehrávat.
V Opavě pracujete poprvé. Seznámil jste se s hereckým souborem činohry, než jste rozdělil jednotlivé role? A co vás vedlo právě ke konkrétnímu obsazení, když se budeme bavit třeba jen o bratrském trojlístku?
Ano, seznámil, obsazení je více méně podle mého návrhu, jen ze strážníka jsme na žádost divadla udělali strážnici. Což na věci nic nemění, naopak to dostává další vtipný rozměr. Opavský soubor má deset členů, když obsazujete hru o devíti postavách s jasně danými typy, vyjde vám tahle křížovka sama.
Kdyby vám Slezské divadlo nabídlo další titul k režírování, doporučil byste nějakou hru?
Takové hry si nechávám do domovského divadla. Když někde hostuji, vždycky se snažím vyjít vstříc zadání. Jde o vzájemnou dohodu, kdy mám naplnit konkrétní místo v konkrétním dramaturgickém plánu. Ten ale tvoří divadlo, ne já.
