Zavzpomínejme na ni společně pomocí zkráceného archívního rozhovoru redaktorky Mileny Křístkové, z 21. února 2017.

„Měla jsem být soustružnice,“ říká někdejší primabalerína Petra Světlíková.

Následující rozhovor nám představí ženu, která je pro mnohé vzorem vytrvalosti, optimismu a nespoutané energie. Paní Petra má neuvěřitelnou schopnost přenášet své nadšení a lásku k životu na své okolí. Přestože v květnu oslaví opravdu neuvěřitelné osmdesátiny a přestože má za sebou řadu vážných operací, nikdo ji nezná zamračenou, nikdo ji neslyší si stěžovat. Nejenže žije naplno a přes svůj handicap stále cestuje a poznává svět, ale také stále a vytrvale se skupinou svých „svěřenkyň“ pravidelně cvičí.

Snad polovina děvčátek sní někdy o tom, že bude tanečnicí nebo baletkou. Že se bude vznášet po divadelním jevišti jako labuť nebo sněhová vločka. Jak to bylo s vámi?
Tak já jsem určitě patřila k té druhé polovině. Já jsem o kariéře baletky v dětství nesnila. (smích) Já jsem chtěla být archeoložkou!

To je tedy pěkný rozdíl. Proč zrovna archeoložkou?
Moje maminka se narodila ve Vídni, mluvila plynně česky i německy, udělala poštmistrovský kurz a byla velmi inteligentní. Byla velmi sečtělá a od dětství mě vychovávala k lásce k historii nejen naší vlasti, ale celého světa. Také mě jaksi odjakživa obklopovaly knihy o historii a archeologii. Není divu, že jsem po základní škole chtěla jít studovat právě historii a archeologii.

Určitě přijde nějaké jenže…
Jenže pan ředitel mi tuto přihlášku škrtl a napsal, že se půjdu učit do ČKD Blansko obor soustružnice. Což ovšem nepřicházelo ze zdravotních důvodů v úvahu, protože jsem od svých tří let trpěla chronickým ekzémem na rukou.

Takže?
Takže vše naštěstí zachránila jedna moje hodná paní učitelka. Já jsem totiž už na základní škole dělala gymnastiku a atletiku, patřila jsem k těm dětem, které musely být stále v pohybu. Tato hodná paní učitelka jako nějaká dobrá víla zjistila, že na brněnské konzervatoři shánějí pohybově nadané děti. Přinesla k nám domů přihlášku, nejdříve přesvědčila maminku a následně i mě, abych šla studovat do Brna. Ani jedna jsme z toho nebyly právě nadšené, bylo mi teprve 15 let. (úsměv)

A litovala jste někdy?
Ne, nelitovala. Tehdejší konzervatoř mě naučila nejen tanci, rytmu, ovládání pohybu, ale i mnoha dalším věcem. Museli jsme hrát na klavír, učili jsme se francouzštině, ale i základům anatomie. Poznávat lidské tělo, jak fungují svaly, šlachy a klouby. Což se mi po celý život hodilo nejen pro mé povolání, ale také pro mou pedagogickou práci s dětmi a pro trenérskou práci s dospělými ženami. Víte, začala jsem s partou kamarádek cvičit v roce 1967 a cvičíme spolu dodnes! (smích) Jak jste se dostala z Brna do Opavy?
Po skončení konzervatoře jsem dostala pět nabídek do různých divadel. Do Opavy mě přivedl Boris Slovák, který se později stal choreografem Národního divadla v Bratislavě. Přišla jsem na jednu sezonu a zůstala dalších 27 sezon. A vydržela jsem tady do současných dnů. (úsměv)  Můžete nám, pamětníkům, připomenout jména některých choreografů, kteří dříve na opavské scéně působili?
Jistě, ráda. Opavské divadlo mělo v době mého nástupu samostatný baletní soubor a opavský balet měl velmi dobrou pověst. Kromě již zmíněného Borise Slováka to byla rovněž výborná Hana Machová, se kterou se stále přátelím. A také František Vychodil. Připomenout mohu i jména někdejších svých tanečních partnerů. Tančila jsem s Jaroslavem Veseckým, Jiřím Sekaninou, Karlem Mohrem, Radkem Jiříkovským, dobrým partnerem byl také Vladimír Kotrbanec. Bohužel polovina jmenovaných už není mezi námi.

A na které své role si nejvíce pamatujete? Nebo která měla největší úspěch?
To je těžká odpověď. Tančila jsem ve všech baletních inscenacích, které se za těch 28 sezon na opavském jevišti uskutečnily. A také samozřejmě jako doplněk mnoha oper a operet. Tak snad pro pamětníky: velmi úspěšný byl bulharský balet Nestinarka, Preludia na hudbu Ference Liszta, Dvořákovy Slovanské tance jsme uváděli dvakrát, Čajkovského Louskáčka třikrát. Nezapomenutelný byl Američan v Paříži… a mohla bych pokračovat.

A co slavné Labutí jezero? Tančila jste v něm?
V Labutím jezeře jsem na konzervatoři absolvovala, ale pak už jsem neměla to štěstí. Poslední můj balet byla Sněhurka. Tady jsem se propracovala od trpaslíka Šmudly až k hlavní postavě Sněhurky. (smích)

Odchodem do důchodu ale vaše taneční aktivity asi neskončily, viďte?
To rozhodně ne! (úsměv). Ještě několik let jsem vedla dětský balet a pochopitelně i zmíněnou skupinu žen. Měla jsem štěstí, že moje cvičenky stárly se mnou a na náš dnešní věkový průměr se raději neptejte. (smích)

A co historie, ta vás přestala bavit?
Právě naopak. Konečně jsem na ni měla víc času. Mou velkou vášní jsou staré kultury, které nám tady zanechaly své odkazy. Bohužel si jich dnešní civilizace neváží. Procestovala jsem 15 zemí, na vše jsem si musela z nevelkého uměleckého důchodu našetřit. Ale plnila jsem si své sny. Navštívila jsem Pompeje i Kartágo, chodila jsem po Etně, prošmejdila památky Paříže i Londýna. Po čtvrtstoletí jsem si splnila svůj velký sen – navštívila jsem Stonehenge v Anglii. Jezdím do Prahy na všechny výstavy o starých civilizacích. Nenechala jsem si ujít výstavu českých korunovačních klenotů, viděla jsem zlato Inků a naposledy i výstavu Tutanchamon. Kdo přijde ke mně na návštěvu, nestačí se divit. Všude jsou knihy a časopisy o starých kulturách a o vesmíru, schovávám si i stránky časopisů, kde se píše o historických událostech. Také mám všude plno kamenů. Mám pár těch, kde jsou slepence a zbytky lastur, staré miliony let. Ty jsem si kdysi vydobyla z kamenů, kterými můj tatínek obložil mamince zahrádku. To bylo v době, kdy jsme se nastěhovali do Rájce nad Svitavou. Tedy do míst, kde se kdysi rozlévalo devonské moře. Což je tak asi před 360 miliony let. (úsměv)

Ukončeme rozhovor poohlédnutím do mladší historie. Nadšeně se prý hlásíte k sokolskému hnutí?
Samozřejmě. Byly to a jsou krásné ideály a navíc mé pohnutky jsou i velmi osobní. Moje maminka jako děvče vítala v sokolském kroji pana prezidenta T. G. Masaryka, když navštívil Bítov, aby povzbudil jeho obyvatele před tím, než byl Bítov zatopen Vranovskou přehradou. Maminka byla později okresní náčelnicí Sokola a společně jsme mimo jiné cvičily na Strahově známou spartakiádní skladbu s kužely. Můj dědeček se v září 1937 zúčastnil jako Sokol Masarykova pohřbu v Praze. A mně, své vnučce, které byly tehdy čtyři měsíce, poslal z této události pohlednici s Masarykovým portrétem. A já ji stále mám! Nikam jsem ji nezaložila, je to jeden z mých historických pokladů. (úsměv)

Petra Světlíková se narodila 16. května 1937 v Hranicích nad Bečvou. Po základní škole absolvovala brněnskou konzervatoř, obor tanec. První její angažmá bylo v opavském divadle, kam ji přivedl tehdejší choreograf Boris Slovák. V tomto angažmá zůstala od roku 1956 až do svého odchodu do důchodu. Ten nastoupila po 28 letech baletní práce na jevišti. Dlouhé roky vedla v Opavě dětské adepty baletního umění, několik let také stála v čele tanečního souboru studentek Kontrast. Přestože již ve svých dvaceti letech utrpěla vážný úraz a za sebou má osm operací, nikdy svou práci tanečnice, učitelky tance a cvičitelky nevzdala. K jejím velkým životním láskám patří kromě tance také dějiny České republiky, kulturní historie lidstva a cestování především po kulturních památkách. Hrdě se hlásí k tomu, že je členkou Sokola v Rájci nad Svitavou. Má dceru Petru a vnuka Radomíra.  

S úctou vzpomínáme také na JAROSLAVA FOLTÝNA

(* 9. dubna 1927 Ostrava + 16. března 2020 Opava).

Po maturitě na reálném gymnáziu studoval na Ústavu hudby a zpěvu v Ostravě hru na varhany, klavír, skladbu a dirigování. V roce 1946 vykonal státní zkoušku ze hry na klavír v Brně a pokračoval soukromým studiem dirigování u Otakara Paříka a skladby u Viléma Petrželky. Od roku 1946 až do roku 1964 byl sbormistrem, korepetitorem a dirigentem Slezského divadla v Opavě. Vedle toho působil jako skladatel Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého v Praze.

V roce 1964 se stal ředitelem Lidové konzervatoře v Ostravě a od roku 1967 učitelem na Lidové škole umění v Opavě. Spolupráci se Slezským divadlem nepřerušil a často zde hostoval jako korepetitor a dirigent. Založil a řídil Orchestrální sdružení slezských učitelů.

Jeho život a dílo z velké části ovlivnila jeho manželka Drahomíra Foltýnová roz. Horečková (1927–2013). Poznali se při studiu na reálném gymnáziu v 17 letech. Od té doby dělali vše spolu, také spolu učili na Lidové škole umění v Opavě. Měli spolu tři děti (Petr Foltýn, Jana Foltýnová, Dagmar Foltýnová).

Byl autorem několika set skladeb pro estrádní a taneční orchestry i pro dechovku. V oblasti vážné hudby jsou významné jeho skladby se slezskou tematikou a hudba k činoherním představením. Pravděpodobně posledním premiérovaným dílem za jeho osobní účasti byly Čtyři kusy pro smyčcový orchestr. Cyklus věnoval v roce 2002 houslistce a sbormistryni Nadě Hanouskové.