V neděli 19. února 2023 v 19 hodin uvede Slezské divadlo Opava premiéru operety Franze Lehára – Země úsměvů. Toto dramatické dílo zhlédnou diváci ve velkém kostýmním a kulisním zpracování, v režii Dagmar Hlubkové a pod taktovkou dirigenta Karola Kevického.

Opereta měla svoji premiéru dvakrát. Nejprve zazněla pod názvem Žlutá kazajka 9. února 1923 v divadle Na Vídeňce ve Vídni, méně kvalitní libreto napsal Victor Léon. Výrazného úspěchu opereta dosáhla až po svém přepracování a uvedení pod novým názvem Země úsměvů. Aby operetu přepracoval, navrhl Franzi Lehárovi jeho přítel, tenorista Richard Tauber. Libreto bylo vylepšené a šťastný konec se změnil na smutný. Premiéra přepracované operety se uskutečnila 10. října 1929 v Metropol Theater v Berlíně.

Samotný Franz Lehár o svém díle napsal, že je to to nejlepší, co kdy vytvořil. Je zde zachycena veškerá vášeň a dramatičnost až v nebývale velké míře, jak se v žádné jeho jiné operetě neobjevuje. „Nikde jinde to zkrátka není taková esence dramatičnosti. A i z tohoto důvodu se taková inscenace velmi dobře dělá, protože je zde o čem hrát. Pro režiséra je to nádherná práce, když je dána do hudebního zpracování až magická linka jednotlivých postav a jejich velký dramatický vývoj. Po zpěvácích tak chci expresivní pohybový i slovní projev tak, aby vše souviselo se vším,“ prozrazuje režisérka Dagmar Hlubková.

Samotný příběh Země úsměvů není úplně smyšlený a má svůj historický podklad: láska Evropanky Lízy a čínského prince Sou-Chonga nemůže překonat rozdíly ve výchově, etice a celkový pohled na život. „Na jednu stranu tuto operetu opravdu hrajeme až na samotnou hranu, kam lze dramaticky jít, ale zároveň musíme zachovat protiváhu v tom, že to má být i „veselé“. To vše se snažím zde dostát tak, aby byl udržen leitmotiv střetu kultur, který je zcela ďábelský,“ říká režisérka a dodává: „Věřím, že Opava uvidí něco, co bude opravdu veliké. Budete „stát“ před dvěma zlatými lvy ze Zakázaného města, uvidíte obrovský čínský pavilon a osmimetrového draka se zlatými šupinami, který bude „lítat“ s pomocí dětí, které ho vedou. A do toho přijde čínský balet s autentickými maskami – to vše podle vzoru čínské opery,“ uzavírá režisérka.

V roli Ferdinanda von Lichtenfels se objeví Evžen Trupar. Jeho dceru Lízu ztvární Tereza Kavecká v alternaci s Lucií Kašpárkovou. Martin Štolba a Roman Harok se objeví jako Gustav von Pottstein, Ivana Lebedová a Ludmila Štědrá coby Hermína a Prince Sou-Chonga zazpívá Juraj Nociar nebo Jakub Rousek. Sólisty opery doplní orchestr, sbor a balet Slezského divadla a děti z Operně-muzikálového studia Terezy Kavecké.

Pro sopranistku Lucii Kašpárkovou se jedná o první operetní roli v její kariéře. „Odjakživa jsem se operetě vyhýbala, protože jsem měla strach z mluvených textů, ale naštěstí v této verzi je Líza hodně proškrtaná, co se týká mluvy,“ říká Lucie a dodává: „Myslím si, že je nutné zvládnout umění mluveného textu a já nejsem činoherec a mám k tomu velký respekt. Přepínání do zpěvu tam nemám tolik, takže to mi problém nedělá.“

Co je Lucii nejvíce sympatického na postavě Lízy? „Líza má blízko k velkým operním hrdinkám, projde si vývojem, změnou. Projde velkou životní tragédií a rozhodnutími, a to z ní činí spíše operní hrdinku,“ přemýšlí sopranistka. „Z rolí, které jsem již zpívala, mi připomíná Traviatu. V prvním jednání je bezstarostná až lehkovážná, a potom přicházejí rány osudu, které ji dostanou na úroveň zralé ženy,“ říká Lucie.

U operety si většina lidí myslí, že jdou na veselý kus, ale jak je to v tomto případě? „Zemi úsměvů vnímám hodně na pomezí opery i operety,“ přiznává Lucie Kašpárková, „a to jak v muzice, instrumentaci i dějovosti. Nekončí sice úplně tragicky, jako třeba Madama Butterfly, kterou se Lehár hodně inspiroval, ale je to ze života, s neveselým koncem,“ uzavírá sopranistka.

Pro dirigenta Karola Kevického to ovšem není první operetní zkušenost. „S operetou jsem se potkal už jako začínající mladý dirigent v Košicích, pak se mi v mém ostravském působišti stala v podstatě denním chlebem a provází mne více či méně pravidelně celým dirigentským životem,“ vzpomíná Karol Kevický.

Zeptali jsme se jej v čem se pro něj coby dirigenta liší opereta od opery. „V samotném dirigování pochopitelně v ničem,“ říká Karol. „Rozdíl je především v přístupu k celkové koncepci při samotné interpretaci. Dirigent by se měl snažit o maximální symbiózu s jevištěm – jak v próze, tak v tanečních výstupech – a hudebně se mu podřídit, resp. umocnit hudebními prostředky (artikulací, frázováním a tempovými efekty apod.) samotné dění na jevišti. Opereta potřebuje něco, co v notách zapsáno není, ale bez čeho se neobejde – lehkost, vtip, styl a jisté bonvivánství a bohémství,“ dodává dirigent.

„Interpretace operety je velmi specifická a ne všechno máme v partituře zaznamenáno,“ říká Karol Kevický, „dirigent musí mít pro operetu cit, měl by mít ponětí o tempech jednotlivých tanců, měl by mít znalosti o jejich původu, poznat specifika citované národní hudby a umět se vypořádat v interpretaci s její stylizací. Jen valčíků známe několik druhů, objevují se v různých tempech a variantách a je dobré znát celou historii vývoje tohoto notorický známého tance, který se postupně vyvíjel, měnil a v různých zemích modifikoval. Ale opereta to není jen valčík, setkáme se v ní s nesčetným počtem i jiných tanců se svými specifikami – charakteristickým akcentem, rytmem či figurami,“ vyjmenovává mimo jiné také šéf opery F. X. Šaldy v Liberci.

„Lehárovu Zemi úsměvů považuji spíš za komorní – jednak co do obsazení zpívajících sólistů, ale v podstatě i z hlediska instrumentace,“ říká dirigent. „Ano, uslyšíme zde zvukově bohatá orchestrální plátna, ale celková orchestrální faktura je spíš komorního až intimního rázu. Velmi důležitou složkou orchestrace jsou smyčcové nástroje, které skladatel využívá téměř v impresionistické barevnosti s četnými divisi a zajímavým doplňkem je použití různých zvukomalebných bicích nástrojů pro navození atmosféry exotického světa čínského prostředí, které vytvářejí nezaměnitelný kolorit. Je to opereta, která není prvoplánově komponována na „efekt“ a text není jen doplňkem k hudbě. Naopak, hudba a text jsou ve vzácné shodě a symbióze, vzájemně se respektují a doplňují a hudba v mnohých místech zázračně umocňuje text, což se projeví na mimořádné emocionalitě zejména ve výstupech Lízy a Sou-Chonga,“ uzavírá Karol Kevický.