13. 9. 2021,  Ladislav Vrchovský,  Divadlo,  Recenze

Premiéru komedie Edmond, hry současného úspěšného francouzského herce, dramatika a režiséra Alexise Michalika, jejíž inscenace v roce 2016 v autorově režii odehraná v Palais Royal získala pět cen Molière, uvedlo v neděli 12. září Slezské divadlo Opava v režii Jiřího Seydlera. Dramaturgyní inscenace je Alžběta Matoušková, scénu vytvořil Michal Hejmovský, hudba je dílem Nikose Engonidise. Kostýmy navrhl Tomáš Kypta, šermířské scény vystavěl Pavel Nůsek, pod pohybovou choreografií je podepsána Petra Španělová.

 Děj hry začíná v roce 1895, v době, kdy francouzskému divadlu vévodí Georges Feydeau, jehož proslavené frašky se dodnes hrají po celém světě. Režisér Seydler s dramaturgyní Matouškovou se ve společném režijně-dramaturgickém záměru poetikou těchto frašek nechali částečně inspirovat, a výsledkem je živá a poutavá inscenace, které poněkud ubližuje jen její délka. Hraje se s přestávkou téměř tři hodiny. Je tomu tak i navzdory docela četným škrtům v původním textu.

Za docela šťastnou shodu okolností lze v souvislosti s uvedením Edmonda brát dopad koronavirové pandemie, kvůli níž se řada premiér v divadlech musela odkládat a jejich uvedení se v kalendáři přehazovalo z roku na rok. A tak se stalo, že Slezské divadlo bude mít v této sezóně na repertoáru nejen perlu světové dramatiky Cyrana z Bergeracu , jejíž premiéra je odložena na leden příštího roku, tak hru Edmond, jejímž tématem je zrození slavné hry o nosatém Cyranovi a jeho lásce.

Pojednává o tom, díky čemu ji Edmond Rostand, titulní postava hry Edmond, vytvořil.  Nejde však o dokument, ale o Michalikovu historickou fikci, byť v ní vystupují skutečné postavy pařížské divadelní scény z přelomu 19. a 20. století, a premiéra Cyrana z Bergeracu v roce 1897 je součástí děje.

V titulní roli vystupuje Jakub Stránský. Hned zpočátku představí publiku svého Edmonda jako introvertního básníka a dramatika, který „píše ve verších, protože neumí psát prózu“, jak říká sám Edmond v textu hry. Vysmívaný neúspěšný dramatik, který píše samé propadáky, se však díky náhodě setkává s tehdy největším pařížským hercem Coquelinem. Ten si u Edmonda objedná hru. V tom okamžiku začíná příběh trýznivé dramatikovy tvorby, v jehož průběhu vznikne i jedna velká láska. Právě díky ní se na svět dostává Roxana, jedna z nekrásnějších romantických postav světového dramatu vůbec. A samozřejmě i Cyrano, jehož počáteční slova slavného monologu „Svůj širák odhazuji dál…“ zní z jevišť divadel v celém světě dodnes.

Stránského Edmond se pohybuje ve víru pařížské divadelní a společenské smetánky jako outsider. Všichni kolem něho srší vtipem a dobrou náladou, jen on vypadá jako utrápený těžký introvert mezi samými extroverty. Herec postavu Edmonda jakoby stále držel na uzdě, záměrně ji mezi ostatními upozaďuje, aby ve chvílích inspirace zrozené láskou ke garderobiérce Jeanne mohla zazářit básníkova tvůrčí duše a přivést tak na svět geniální verše i srdceryvný příběh. Je to promyšlený a ve spolupráci s režisérem přesně vystavěný herecký výkon, který patří k tomu nejlepšímu, co Jakub Stránský na jevišti Slezského divadla vytvořil.

Postava Roxany se v Michalikově hře prolíná s postavou garderobiérky Jeanne. Tu hraje Andrea Zatloukalová. Herečka svoji Jeanne vybavila věrohodně hranou duchaplností, vkusem i citem a schopností poznat jedinečnou krásu Edmondova verše. Zamilovanost Jeanne do Edmonda je tatáž jako zamilovanost Roxany do Cyrana. Když se Edmond Jeannině lásce brání a říká: „Vy jste to nepochopila. Jen touha má význam. Touha nás žene dobývat říše, psát romány nebo symfonie. Ale jakmile se touha naplní, přestáváme o cokoli usilovat…“, Jeanne ústy Andrey Zatloukalové jen opáčí: „Co moje touha? Co když já toužím po tom odpoutat vás od plačících dětí a od ženy, která vás už neobdivuje? Co když je mou touhou naplnění téhle touhy?“ A nejkrásnější dialog celé hry končí třemi slovy: Edmond: „Roxano …“. Jeanne: Jsem Jeanne…“.

Další velmi výrazný výkon v postavě herce Lea Volného odevzdává Daniel Volný. Předobrazem je francouzský herec a první představitel Kristiána z první premiéry Cyrana z Bergeracu, kterým byl Maurice Volny (1857 – 1914). Daniel Volný stejně jako snad ve všech předcházejících rolích rozdává plnými hrstmi velkou schopnost stát se postavou okamžitě poutající na sebe pozornost každého diváka. V tomto případě je Leo Volny skutečně tím Kristánem, jak ho Edmond Rostand napsal, i tím beznadějně zamilovaným poněkud prostoduchým bonvivánem, jak Lea charakterizoval ve své hře Michalik.

Čtveřici velkých výkonů uzavírá Martin Valouch, kterému režisér svěřil postavu Constanta Coquelina, prvního představitele Cyrana (1841 – 1909). Valouch se pohybuje po jevišti skutečně jako herecká hvězda první velikosti, a to jak ve scénách, kdy hraje Coquelina, tak v obrazech, ve kterých ztělesňuje Cyrana. V obou rolích jde o sebevědomý a výrazný herecký výkon, který si opavští milovníci divadla budou dlouho pamatovat.

V řadě menších a epizodních rolí vynikají Kostas Zerdaloglu, jehož krátký herecký skeč kolem snahy recepčního získat podpis Feydeaua patří k nejvýraznějším okamžikům představení, Kamila Srubková v roli herečky, Pavel Zavadil jako kritik Honoré, ale i Ivana Lebedová v postavě Sarah Berhhardtové, Michal Stalmach coby Anton Pavlovič Čechov a Jakub Georgiev v roli Jeana Coquelina, syna velkého herce a hereckého novice.

Celému představení poněkud ubližuje hřmotný chod jevištní točny, na které je postavena scénografova konstrukce obsahující různá prostředí, v nichž se děj odehrává. Její hlučnost při otáčení nutí herce překřikovat rachot, který často bourá vytvořenou atmosféru. I navzdory tomuto technickému nedostatku má však Slezské divadlo Opava na repertoáru kus, který mu mohou ostatní divadla v České republice v tuto chvíli jen závidět.

Ladislav Vrchovský 

Zdroj: Hra o zrození Cyrana z Bergeracu má potenciál stát se chloubou Slezského divadla (ostravan.cz)