„Žárlivost, to je umění působit více zla sobě než druhým.“ Alexandr Dumas ml.

Aleko, jednoaktová opera Sergeje Rachmaninova, je romantické milostné drama z prostředí tábora cikánů na námět novely Alexandra Sergejeviče Puškina. Hlavním hrdinou je šlechtic Aleko, který utíká před zákonem a také před městským životem plným konvencí. Láska k cikánské dívce Zemfiře rozhodne o jeho dalším životě v cikánském táboře. Zemfira ale přestane po čase milovat svého staršího muže a začne ho podvádět. Aleko svou ženu a jejího milence v noci přistihne a oba je zabije. Je potrestán vykázáním z cikánského společenství. Hlavní témata romantické předlohy Puškina a nádherné hudby Rachmaninova se zobrazují na ose příběhu, který řeší útěk šlechtice (atypického člověka své vrstvy) ze společnosti za svobodou do cikánského společenství a také z města do přírody. Hlavní hrdina touží po svobodném životě, ale není schopen dát svobodu dívce, která jej už nemiluje. Témata lásky, touhy, žárlivosti, uvolněnosti, opuštění, samoty a vnitřního duševního utrpení jsou zasazena do panenské přírody Moldávie. Rachmaninov napsal tuto operu v 19 letech, tj. v roce 1892. Vytvořil ji za 18 dní jako absolventskou práci na moskevské konzervatoři; opera získala ocenění jako nejlepší práce roku 1892. Ruské libreto napsal Vladimir Ivanovič Němirovič-Dančenko. Premiéra Aleka se uskutečnila v Moskvě 19. května 1892 a o rok později byla uvedena na scéně Velkého divadla tamtéž.

Rachmaninov (1. 4. 1873 Semjonovo – 28. 3. 1943 Beverly Hills) vyrůstal v aristokratické rodině. Jeho otec opustil rodinu, v níž bylo šest dětí, a způsobil jí tak velké problémy. Rachmaninov přilnul k babičce, která podporovala rozvíjení jeho talentu a později také spolu s jeho bratrancem Alexejem Silotim (také klavíristou) zařídila jeho klavírní studium v Moskvě u Sergeje Zverova. Poté začal studovat také kompozici, jeho učiteli byli Anton Arenskij a Sergej Tanějev. Po studiích Rachmaninov koncertoval v Rusku, Anglii, Dánsku, Americe atd. Jako dirigent působil v Moskvě ve Velkém divadle. Těsně po říjnové revoluci utekl do Švédska a později do USA, kde také zemřel. V Evropě trávil čas především v Paříži.

Mezi jeho nejlepší přátele patřili Čajkovskij a Šaljapin (legendární operní zpěvák).

Rachmaninov jako klavírní virtuos napsal především mnoho skladeb pro klavír, dále také několik symfonií, písňové cykly atd. Je považován za jednoho z posledních představitelů hudebního romantismu. Miloval hudbu Korsakova a Čajkovského. Mezi oblíbené skladby patří jeho Klavírní koncert č. 2 c moll plný tajemné harmonie, melodické invence a náročné techniky. (Rachmaninov měl velmi dlouhé prsty, které mu umožňovaly bez obtíží zahrát jeho pověstně náročné akordy, které jsou schopni zvládnout jen někteří klavírní virtuosové. Nelze nevzpomenout na houslového virtuosa Paganiniho, který také díky fyzickému postavení ruky psal a hrál výjimečně technicky náročné skladby.) Zajímavosti k tématu – V prostředí Moldávie byli besarabští cikáni bráni stejně jako rumunští cikáni do otroctví, jejich sňatky byly plánované, děti odebírány, byly rozdělovány rodiny i manželé, za zabití cikána nebyl nikdy žádný majitel odsouzen. Otroctví bylo zrušeno asi v roce 1855. Označení cikán znamenalo „zloděj, nepracující“, zaměstnávali je jako kováře, medvědáře pro zábavu, tanečnice, kuchaře atd. Cikáni v opeře potrestají za dvojnásobnou vraždu Aleka (bílého šlechtice) opuštěním, což vede k filozofickému zamyšlení, ale ve skutečnosti asi vyplývá z postavení cikánů – za vraždu bílého by mohla pykat celá komunita. Tresty cikánů byly hrůzné – hladovění celého uzavřeného společenství, zavěšování nad oheň atd.

Komedianti (I Pagliacci) je opera Ruggiera Leoncavalla z roku 1892, kterou skladatel napsal na vlastní libreto podle skutečné události. Milostný trojúhelník v divadelní společnosti se vyřeší během divadelního představení dvojí vraždou. Veristická opera měla premiéru 7. května 1892 v Miláně. Skutečný příběh se odehrál 15. srpna 1865 v jedné vesnici v Kalábrii při produkci kočovné divadelní společnosti. Leoncavallův otec zanechal jako policejní úředník záznam o této události v úředním archivu, kterou skladatel mnohem později objevil.

Veristická pravdivost příběhu a prostředí zastřešují témata žárlivosti, lásky, touhy a zoufalství. Psychické napětí umocňuje prolínání skutečného života a uváděné hry na divadle včetně hlavních postav, především Cania a Neddy, dále postiženého Tonia, který stejně jako Jago napomůže vznítit celou tragédii.

Na vesnici přijíždí vůz potulných komediantů. Principál Canio chorobně žárlí na svou mladou ženu Neddu. Tonio, jeden z herců, má o Neddu zájem, ale ona jej od sebe odhání bičem. Ponížený Tonio touží po pomstě, a když zjistí, že Nedda má milence, jímž je vesničan Silvio, prozradí vše Caniovi. Blíží se začátek představení, do kterého se postupně prolínají konflikty z reálného života. Canio jako paňáca vytýká Neddě jako kolombíně nevěru a nevděk za záchranu před smrtí hladem, což nemá s dějem hry nic společného. Nakonec se Canio neudrží a probodne Neddu nožem. Z obecenstva jí přispěchá na pomoc Silvio, ve kterém Canio poznává Neddina milence, a probodne ho také.

Ruggiero Leoncavallo (8. 3. 1858 Neapol – 9. 8. 1919 Montecatini u Florencie) studoval hudbu u L. Rossiho na konzervatoři v Neapoli a později skladbu a literaturu v Boloni, proto si asi psal všechna libreta sám. Leoncavallo se po studiích nemohl dlouho prosadit.

Po absolvování konzervatoře se živil výukou hudby, ba dokonce i hrou na klavír v kavárnách. V roce 1890 byl svědkem úspěchu Mascagniho jednoaktovky Cavalleria rusticana (Sedlák kavalír). Navázal na nový proud naturalismu v opeře a zkomponoval veristickou operu Pagliacci (Komedianti). Opera Komedianti byla provedena v Miláně v roce 1892, měla okamžitý úspěch a stala se trvalou součástí světového operního repertoáru. Nahrávka árie Směj se, paňáco! v podání Enrica Carusa se stala první gramofonovou deskou na světě, která přesáhla milion prodaných výlisků. Další opera I Medici provedená v Miláně a dosud neuvedené prvotiny Tommaso Chatterton se nijak neprosadily. Až v roce 1897 zaznamenala úspěch premiéra Bohémy, kterou ve stejném čase premiéroval i Puccini. Leoncavallo napsal ještě řadu operet a oper, např. Roland z Berlína, Král Oidipus, ale snad s výjimkou opery Zaza se žádná nedočkala výraznějšího úspěchu. Mimo opery a operety vytvořil skladatel písně a písňové cykly, které jsou zejména italskými interprety dodnes prováděny a občas znějí v různých moderních úpravách. Když Ruggiero Leoncavallo zemřel v Montecatini v Toskánsku 9. srpna 1919, napsal o něm Puccini: „Měl hlavu lva a srdce dítěte.“