drama

(česká premiéra)

Dne 11. března 2005 bylo uvedeno 11 krátkých divadelních her v různých španělských divadlech – jako připomenutí prvního výročí, které uplynulo od teroristických útoků v Madridu. Ve čtvrtek 11. března 2004 totiž ochromily Madrid výbuchy v příměstských vlacích na stanici Atocha, El Pozo a Santa Eugenia. O život přišlo 191 lidí, převážně žen a také mnoho dětí. Paloma Pedrero nahlíží toto téma skrze osobní tragédie ženských postav, které spojuje jeden jediný muž. Ana el once de marzo (2005) je hrou výjimečnou nejen specifickou strukturou, která je primárně monologická, ale také tím, že osobní výpovědi hrdinek jsou nahlíženy a vztahovány k širšímu společenskému kontextu – a tím dosahují daleko větší síly. Ačkoliv výchozí dramatická struktura je spíše monologická, inscenační pojetí režisérky Jany Janěkové se snaží obsáhnout a zachytit jediný, nejdůležitější okamžik prolínání lidských osudů – bezprostředně po výbuchu. Vše se děje v jednom čase, paralelně, lidé žijí a přicházejí o své blízké, řada věcí zůstává nevyřčena, nedokončena. To, co je pro mnohé z nás jen ztělesněno obrazy o destrukci a terorismu v televizi, má naprosto reálný charakter… Sledujeme nejen tragédie tří žen se stejným jménem Anna, ale v nich zároveň tragédie, probíhající právě teď kdekoliv na světě.

Paloma Pedrero se zúčastnila slavnostní premiéry ve Slezském divadle Opava.

Z TISKU

Paloma Pedrero: Opavskou premiérou jsem nadšená i dojatá

„Opavským inscenátorům se mé sdělení divákům podařilo vystihnout tak perfektně, že jsem až dojatá, a to i přesto, že rozdíly mezi našimi kulturami jsou veliké. Spojuje nás umění.“

(Z rozhovoru pro Deník, J.Hrušková)

 

Holubice z Madridu o těžké chvíli její vlasti

„Ani v jediném okamžiku nesklouzávají akce do vyděračského sentimentu. Janěková podtrhla vypravování kytarovými sóly Edgara Moffatta, a v katarzním epilogu strhujícím Otčenášem Chrámového sboru Apoštol z Brezna. Nedivím se, že Holubice z Madridu se cítila v „teatro opaviano“, trochu podivně znějícím „opavském divadle“ ve španělštině, jak poznamenala překladatelka hry Šárka Valverde, tak neskonale dobře. Jana Janěková má totiž nejenom jako režisérka krásnou duši a umí se o cit rozdělit s diváky…“

(Z recenze J.P.Kříže, Právo)

Paloma Pedrero – VALAKIA

„Teď již nebylo pochyb – přenesli můj domov do svého království. A potom začalo představení, v češtině, a já jsem všemu rozuměla. Viděla a slyšela jsem své postavy, strachy, vlastní slova, emoce… to všechno se magicky prolnulo díky Janině režisérskému umění, Šárčině překladu, Blančině dramaturgii a pěti herečkám, jejichž jména mi zněla neznámě, ale krásně. Když premiéra skončila, uvědomila jsem si, že obrovské emoce stejně jako obrovské lži jsou univerzální. Uvědomila jsem si, jak nás skutečné umění sbratřuje.“

(Úryvek ze sloupku pro španělský deník La Razón, P. Pedrero))

PALOMA PEDRERO

Paloma Pedrero se narodila 3. července 1957 v Madridu. Patří nejen mezi nejvýznamnější španělské dramatičky z období znovunabyté demokracie, ale je řazena k nejprestižnějším španělským autorům divadelních her vůbec. Vystudovala sociální antropologii na Univerzitě Complutense v Madridu a jako velmi mladá zahájila hereckou kariéru v nezávislém divadle. Protože se jí nelíbily role, které měla hrát, začala psát divadelní hry. Některé také režírovala. Paloma Pedrero je autorkou více než třiceti her. Získala řadu ocenění, mezi jinými cenu Tirso de Molina (1987), cenu za nejlepší autorskou hru na IV. alternativním divadelním festivalu Madridský podzim (1994) nebo hlavní cenu na XIII. Festivalu současného španělského divadla v Alicante (2005). Pravidelně píše články do deníku La Razón, pořádá přednášky, vyučuje bezdomovce v dobrovolném dramatickém kursu a nedávno o nich a pro ně napsala hru Caídos del cielo. Vede herecké dílny a angažuje se v Asociaci divadelních autorů Španělska. Její díla se zaměřují na člověka, jeho pocity, touhy, hledání, vztahy partnerské a vztahy ke společnosti. Její hry byly přeloženy do mnoha jazyků (angličtiny, francouzštiny, němčiny, italštiny, portugalštiny, polštiny, slovenštiny, baskitštiny a češtiny) a hrály se kromě Španělska ve Francii, USA, v Portugalsku, Velké Británii, Brazílii, Argentině, Itálii, na Kubě, v Chile, České republice, Mexiku, Portoriku, Kostarice, Austrálii a Ghaně. Za všechny uveďme například: El color de agosto (1987), Besos de lobo (1991), Una estrella (1998), El pasamanos (2000), Ana el once de marzo (2004) nebo Beso a beso (2005).

V edici Divadelního ústavu Současná hra vyšel soubor čtyř jednoaktovek Noci letmé lásky – Noches de amor efímero v roce 2001. Česká premiéra se konala v Praze v prosinci roku 2001 v nastudování Studia DVA a v režii Jiřího Trnky. Obnovená premiéra za účasti autorky proběhla 18. června 2002 v Dejvickém divadle v Praze. Režisérka Jana Janěková inscenovala tuto hru na Malé scéně Mahenova divadla v Brně v roce 2004. Sama autorka k textu dodává: „Prožít chviličku lásky v tomhle nepřátelském světě plném násilí a hrůz, i když je to chvilka neuchopitelná a nezadržitelná, je jako když se člověk nadýchne čistého vzduchu, aby mohl žít dál. Vytváříme společnosti, kde málokdo někomu naslouchá, málokdo se na někoho dívá, málokdo má čas se vžít do kůže toho druhého. Postavy v mých Nocích letmé lásky hledají takové okamžiky, někdy i nevědomky a někdy se jim nečekaně přihodí. A tak, ačkoli je ten zázrak potká jen na pár chvil, jejich příběhy přinášejí naději.“