Bláznivá komedie

Hlavní hrdina Pierre Brochant, bohatý nakladatel, pořádá s přáteli velkou večeři blbců, na niž každý dovede svého kandidáta. Z klání těchto „blbců“, kteří samozřejmě nic netuší, vzejde na konci večeře vítěz. Jenomže Pierre Brochant na tuto svou zlomyslnost doplatí. Jednoho večera jej bolí v zádech a blbec Francois Pignon přijde k němu do bytu. Způsobí velký rozkol v Pierrově životě a nevědomky tak pomstí všechny zneužité „blbce“. Komedie je plná slovní i situační komiky, gagů a překvapujících situací i rozuzlení.

Několik poznámek inscenátora ke komedii Blbec k večeři

„Špatná komedie uráží smysly, dobrá povznáší ducha“

Když jsem se začetl do textu hry, rozesmál jsem se tak, že jsem vzbudil pozornost lidí. Četl jsem ji na lavičce v parku, bylo krásné teplé letní odpoledne a mně bylo dvě hodiny báječně. I když, abych se přiznal, čím víc jsem o té hře přemýšlel, tím víc mne mrazilo v zádech. Po chvíli mi došlo, že i podle toho, nebo právě podle toho, se pozná dobrá komedie, nebo ještě přesněji, že právě tahle schopnost vyvolávat smích a mrazení zároveň odlišuje výjimečné komedie od těch dobrých.

Vlastně je to jednoduché. Jednoduché věci mohou být geniální, geniální věci téměř vždy bývají zároveň jednoduché… Nápad té komedie je jednoduchý. Forma hry je jednoduchá. Titulní hrdina zažije v reálném čase na jevišti dvě pekelné hodiny, které mu převrátí život naruby. A stane se to pochopitelně proto, že si to celé sám zorganizuje, nebo přesněji a pěkně česky řečeno, zavaří sám. Není co řešit. Když ale začnete hlouběji pitvat autorem vytvořené postavy nebo charaktery, začnete se štourat v tom, proč co dìlají a z jakých důvodů, náhle musíte užasnout: na té malé ploše vlastně burlesky na pomezí absurdní hry se otevírá plocha přinejmenším dvou velkých a rozměrných lidských osudů.

Francois Pignon a Pierre Brochant, dva protipóly, protihráči a zároveň dvě strany jedné mince, zvané človìk se setkají asi tak, jako se ve vesmíru protnou dráhy dvou těles, zdánlivě si nekonečně vzdálených. A s oběma to “cosi “ udělá. Netroufnu si řešit, kdo odchází jako vítěìz. Jestli je to Pierre, který si snad! něco uvědomí do budoucnosti (i když rozhodně nevěřím na zázračná prozření a napravení) nebo Francois, zdánlivá oběť a vlastně po celou dobu ten sympatičtější. Pozor, autor hry je ďábelsky mazaný. Vnucuje nám jako sympaťáka a kladného hrdinu člověka, kterého v normálním životě musíme mít chuť zabít po deseti společně strávených minutách. Ale v tom to právě je: má nás Pánbùh všelijaký. A proč jsme takoví, co určuje naše chování, naše pohnutky, proč dokážeme být zlí, uštěpační, pomstychtiví, milí, vstřícní, a můžete si dosadit podle tohoto vzorce další milion lidských vlastností, se kterými se setkáváme každou vteřinu svého pozemského života, na tuhle otázku, PROČ JSME TAKOVÍ, se snaží odpovídat každé dobré umělecké dílo. Tak jsem v textu milé komedie Blbec k večeři našel spoustu otázek. Neodpovídám na ně. Nedělá to ani autor. Nechává to na nás. Myslím si, že divadlo nemá poučovat. Neudělá nás lepšími. Tu moc nemá, jako ostatně nic na světě. To je na každém z nás, abychom se sebou něco udělali. Ale divadlo má tu moc na chviličku nás zastavit a přinutit zamyslet se… třeba nad sebou. To vůbec není málo. Kdyby se mi jen tohle povedlo prostřednictvím mé inscenace, budu spokojený. Budu se dokonce považovat za úspešného režiséra! Přeji vám moc hezký večer!

Gustav Skála

Z tisku

Tenhle blbec je ještě hloupější než já a ty

Český mistr žánru Gustav Skála přijel do Slezského divadla stvořit další moderní frašku

Kdyby kritici do Slezského divadla v Opavě jezdili, ani nad Blbcem k večeři Francise Vebera v překladu Antonie Miklíkové a v režii Gustava Skály už by si netroufli tvrdit, že se takovým kouskem podbízí divákům. Nejezdí ale, proto už jsem takový názor v Ostravě slyšel. A protože šeptanda se kraji českými, moravskými i slezskými šíří rychleji než mor, nezbývá než se pokusit o léčbu. Pomluvy se ovšem léčí nejhůř, nezabírají ani antibiotika. Tak snad slovo: Kdyby kritici do Opavy jezdili, věděli by, že kousky jako Maryša, Vše o ženách, Pomoc, Smutek sluší Elektře, Sluha dvou pánů, Její pastorkyňa, Racek, Naši furianti mají k podbízení asi tak daleko jako já k prezidentskému křeslu.

Vaněk a Táborský

Petr Vaněk, ačkoli v několika posledních letech hraje v Opavě jako z partesu, se zuby nehty snaží uchovat si za jménem v programu „jako host“. Za Truffaldina ve Sluhovi, za Prvního radního ve Furiantech, za Pierra v Blbci už by hostem dávno být nemusel. Jeho výkony patří k dokonalým. V polovině listopadu byl (spolu s Kostasem Zerdaloglu) spravedlivě oceněn na Festivalu divadel Moravy a Slezska v Českém Těšíně za výkon v Našich furiantech… Martin Táborský jako prkenný daňový kontrolor Pignon se jeho blbostí doslova nakazil. V té postavě s neuvěřitelně prostoduchou pravdomluvností pokazí, čeho se jen dotkne. Oba jevišti vévodí, i když bez Marka Kunce (Leblanc), Petra Klimeše (daňový obršpión Kůň), Hany Vaňkové (Christiane), Kamily Srubkové (Marléne) a dalších by hrát samozřejmě nemohli. Nejvyšší čas, aby se aspoň kritici ostravští a olomoučtí do Opavy jezdit naučili. I když – prošvihli toho už tolik, že to má cenu až pro následovníky, které na univerzitách vychovávají, Doufám, že ne k vlastnímu obrazu.

(Právo, 30. 11. 2006 – výběr z recenze J. P. Kříže)