pro děti i dospělé

Naše divadlo v lednu ovládl cestovatelsko-dobrodružný duch. Odvážný Phileas Fogg totiž zase uzavře s dalšími anglickými gentlemany sázku, že stihne objet svět za pouhých 80 dní.

„Vždycky jsem miloval jeviště a všechno, co se týká divadelního umění. Za jednu z největších radostí svého spisovatelského života pokládám úspěch, jejž se na scéně dostalo některým mým románům.“

(Interview s Julesem Vernem, The Strand Magazine, únor 1895)
Ve skutečnosti se cti jevištní realizace dostalo pouze čtyřem Verneovým románům: Cesta kolem světa za osmdesát dní, Carův kurýr, Děti kapitána Granta a Tvrdohlavý Turek. A jenom Cesta kolem světa znamenala opravdu mimořádný úspěch.

Jules Verne byl přesto celoživotním milovníkem divadla. Původně chtěl být dramatikem. Ve dvaadvaceti letech napsal svou první hru Zlomená stébla. S pomocí Alexandra Dumase mladšího (který text výrazně přepracoval) se sice dostala na jeviště, ale zcela propadla. Ani další dramatické pokusy nedopadly o mnoho lépe, a tak se Verne rozhodl věnovat (prozatím) jinému žánru.

Roku 1863 vydal nakladatel Pierre-Jules Hetzel jeho první román Pět neděl v balóně. Kniha měla okamžitě obrovský úspěch, a to i za hranicemi Francie. Hetzel nabídl spisovateli výjimečnou smlouvu na dvacet let, Verne se v ní zavázal dodávat dva texty ročně (nejde o počet titulů, protože některé romány byly několikasvazkové). Tato smlouva Verneovi umožnila živit se pouze psaním. Hetzel také vymyslel souhrnný název pro sérii Verneových dobrodružných románů: Podivuhodné cesty (Les Voyages extraordinaires).

O rok později uzavřel Hetzel s Vernem další smlouvu na druhou sérii knih, které bychom dnes nazvali literaturou faktu, která měla podle nakladatelova vyjádření „shrnout všechny znalosti zeměpisné, geologické, fyzikální, astronomické, tak jak je shromáždila moderní věda, a zpracovat tak barvitým a poutavým způsobem … dějiny světa“.

Přesně deset let po Pěti nedělích v balóně přichází další — a ještě větší — úspěch: román Cesta kolem světa za osmdesát dní a s ním i naplnění Verneova snu. V listopadu 1874 měla v Théâtre de la Porte Saint-Martin premiéru jevištní verze, jejíž úspěch dokonce zastínil úspěch románu. Verne psal divadelní text (ve spolupráci s dramatikem Edouardem Cadolem) zároveň s textem prozaickým a okamžitě po mimořádně příznivém přijetí románu jej nabídl Théâtre de la Porte Saint-Martin. Ředitelé divadla však měli k textu výhrady, navrhli autorovi, aby jej přepracoval, a jako spolupracovníka mu nabídli Adolpha d’Enneryho, populárního dramatika a operního libretistu, jehož hra Dva sirotci se v jejich divadle právě hrála. Byla to velmi šťastná volba. D’Ennery byl zkušený divadelní praktik a věděl, co se publiku líbí. Přidal ženské postavy a dramatické scény ve stylu tehdy oblíbeného iluzivního divadla.

Divadlo nešetřilo námahou a penězi. Náklady překročily 150 000 franků, což byla na tehdejší dobu neuvěřitelná částka. Mimo jiné zakoupili pro představení živého slona. Divadlu se však investice vyplatila. Celá Paříž chtěla vidět „tuto feérii, toto drama, tento živý zeměpisný atlas“, jak napsal pro časopis La Dernière Mode Stéphane Mallarmé.

Po Paříži měla Cesta kolem světa premiéru v Bruselu a následovala další divadla v dalších zemích. V roce 1876 ji v překladu Antonína Puldy nastudovalo Prozatímní divadlo v Praze a uvedení předcházela velká reklamní kampaň. Fogga hrál Jiří Bittner, Passepartouta Jindřich Mošna a Aoudu Otýlie Sklenářová-Malá. O nadšeném přijetí pražským obecenstvem svědčí mimo jiné i článek Jana Nerudy v Národních listech.

Jules Verne se dočkal uznání už během svého života. V srpnu 1870 byl jmenován rytířem Čestné legie a o dva roky později obdržel za celek Podivuhodných cest cenu Francouzské akademie. Stálý tajemník Akademie při této příležitosti vyhlásil: „Divy čar a kouzel jsou tu vystřídány novými divy, čerpajícími z nejnovějších poznatků vědy.“

Verne je považován (spolu s Herbertem Georgem Wellsem) za zakladatele žánru vědeckofantastické literatury. Ve svých dílech předpověděl celou řadu vědeckých a technických objevů, např. řiditelný balón, velkorážní dělo, telefon, televizi, skafandr, kosmické lety, elektromotor, tank, vrtulník a další.

Když roku 1905 zemřel, zbylo po něm množství nevydaných, částečně i nedokončených rukopisů. Sedm z nich upravil a vydal jeho syn Michel, jejich původní verze a texty dosud nevydané vycházejí péčí Společnosti Julesa Vernea dodnes. Posledním z nich je (zatím?) Paříž ve XX. století (1863, první vydání 1994).

Nejnovější Index translationum uvádí, že Jules Verne je s 4611 překlady druhým nejpřekládanějším autorem na světě (první je Agatha Christie) a zároveň i nejpřekládanějším autorem francouzským.