činohra / česká klasika

Nedlouho po Novém roce čeká činohru premiéra oblíbené české lidové a trochu pohádkové komedie Dalskabáty, hříšná ves.
Její autor Jan Drda (1915 – 1970), jakkoli kontroverzní postava české literatury, veřejného života i politiky, zůstane asi nejznámější díky knize České pohádky; souboru dvanácti příběhů, které byly poprvé vydány s ilustracemi Josefa Lady v roce 1959. Právě zde se objevuje první zpracování námětu o Zapomenutém čertu Trepifajkslovi, který se postupně dočkal jak divadelní (1960), tak i televizní adaptace (1976, s Jiřinou Bohdalovou a Jaroslavem Moučkou v hlavních rolích).

Dalskabáty představují českou vesnici, kde poklidně žijí obyčejní lidé. Věci se dají do pohybu poté, co Belzebub, vládce pekel, vyhlásí poplach, protože v Dalskabátech už nikdo nehřeší, a peklo tím pádem nezískává nové přírůstky. Čert, který měl ve vesnici strašit a nabádat lidi k hříchu, na své poslání už dávno rezignoval; místo aby strašil, tak si v chaloupce u lesa loví ropuchy. Peklo za ním proto vyšle doktora Ichturiela, aby ho potrestal a aby obyvatele Dalskabát přivedl znovu na cestu nepravosti. Ichturiel se tedy přestrojí za nového faráře, který se má obce ujmout…

Nečeká ovšem, že narazí na tak silného soupeře, jakým je „duše Dalskabátů“, vdova Marijána Plajznerová. Svérázná žena nejen že se ujme polepšeného čerta Trepifajksla a dokoná jeho proměnu v „obyčejného mužského“ Matesa, ale pomůže všem ostatním vesničanům odolat nástrahám pekla a nakonec Ichturiela vyhnat. Dalskabáťáci jsou totiž z podstaty dobří lidé a zlo musí být jako v každé správné pohádce poraženo.

Mimochodem – obec Dalskabáty navzdory svému komickému názvu není smyšlená – jde o malou osadu s deseti čísly popisnými, která je součástí katastrálního území obce Smolotely v okrese Příbram; což nepřekvapí, protože právě Příbram byla Drdovým rodným městem.
Nenechte si ujít! Poprvé v neděli 13. ledna 2013 od 19 hodin!

Rozhovor s režisérem:
Jakub Nvota (*1977, Bratislava)

Je synem známého režiséra Juraje Nvoty, má tedy divadlo od malička v krvi. Už v době studia na trnavském gymnáziu založil se spolužákem Kamilem Žiškou Túlavé divadlo, soubor zaměřený na autorskou tvorbu, který funguje dodnes. Vystudoval divadelní režii na VŠMU v Bratislavě (2001).

Jako divadelní režisér určitě hodně kočujete. Které město (či místo) je vaším domovem a jak jde kočovný život dohromady s rodinným životem?

Odpoveď je jednoduchá – nejde. Nemyslím si, že normálny člověk celkom chápe a rozumie, ako môžeme takto žiť. Pravdu povediac aj mne je to občas záhadou. Ale divadlo nie je len práca, je to spôsob života. Tak ako námorná služba. Aj príznaky morskej choroby to má podobné. Snažím sa balansovať medzi dvoma svetmi a žiť v nich ako najlepšie viem, ale ľahké to nie je. Súvisí to ale s mojím rozhodnutím, živiť sa divadlom a nesuplovať tú prácu inou, povedzme v reklamnej agentúre. Samozrejme, každá sranda niečo stojí…

Je mi veľmi blízky Zlín, mesto aj divadlo. A divadlom myslím ľudí, ktorí tam pôsobia v hereckom súbore. Rád sa vraciam do divadla Kalich, do nitranského Starého divadla a doma som v Brnenskom spolku Frída, v Túlavom divadle… som z veľmi malej rodiny, jedináčik …tak som si urobil veľkú divadlnú.

Spolupracoval jste už s předními českými i slovenskými herci. Která divadelní práce pro vás byla největší „lekcí“?

Lekcií som zažil niekoľko. Teda za lekciu pokladám skúsenosť, keď vás niekto nasmeruje na správnu cestu. Občas je to potrebné urobiť aj tvrdším spôsobom. Okrem toho som ešte zažil stretnutia, a tým myslím skutočné stretnutia, duší, názorov, poetík… to vám zase dáva krídla a dovoľuje lietať. Som rád za každú takúto skúsenosť, či už pracujete s niekým, kto je obecne známy, alebo nie – divadlo má svoj svet a svoje pravidlá. Ale samozrejme, keď sa niečo stane prvý krát, poznačí vás to na celý život. Pre mňa to bola skúsenosť, keď som nastúpil do bratislavského štúdia L+S na civilnú vojnu ako asistent prevádzky a po mesiaci za mnou prišiel Milan Lasica a zveril mi réžiu inscenácie, ktorú práve pripravoval.

Nejen proto, že ve výběru hudby pro naši inscenaci se objevuje tvorba Jaroslava Ježka, můžeme tušit, že je vám blízká poetika Osvobozeného divadla, resp. tvorby Voskovce, Wericha, Ježka. Mj. jste právě jim dedikoval svou hru Piano Revue. Jaká je tedy vaše vazba?

My sme si na gymnáziu vymysleli autorské divadlo, ktoré máme dodnes, akurát sme už trochu viac inštitúcia. A samozrejme mali sme svoje vzory, ako sme to chceli robiť a písať a chceli sme robiť srandu, protože sme chceli mať plné hľadisko. Ale zase sme nechceli, aby tá sranda bola blbá a preto medzi tie vzory patrili aj V+W. O niekoľko rokov neskor sme boli požiadaní, aby sme napísali divadelnú hru k ich výročiu. To už bola celkom iná práca. Ťažká. Rozmontovať legendu, ktorej ste oddaný, na kationy a poskladať ju znova vo vašej vlastnej intepretácií, je naozaj práca. Ale dnes som rád, že sme sa na to dali. Tá hra vyšla knižne, záznam z nej natočila Slovenská televízia aj rozhlas, dostali sme za ňu nejaké ceny…skrátka, ak sa vraví, že divadlo je pominuteľné, tak v tomto prípade sa nám ho podarilo aspoň takto zachovať.

Dalskabáty nejsou první „českou klasikou“, kterou jste režíroval (můžeme připomenout Hrubínovu Romanci pro křídlovku v Městském divadle ve Zlíně). Máte nějaký oblíbený typ dramatiky, styl, který vám nejlépe „sedne“?

Veľmi rád pracujem s poéziou na javisku, preto sa pre mňa stala aj Krídlovka niečím výnimočným. Inak po klasike siaham menej, aj tej slovenskej aj tej českej v jej klasickej podobe. Ale protože mám rád humor a rád sa pohrávam s jazykom a intepretáciami rôznych tém, mám za sebou spracovanie klasických diel v autorskej úprave. Ako napríklad Piano revue (hra o V+W), či Jááánošííík po 30 rokoch v RND.

-mat-