Operní soubor uvede 23. února 2020 premiéru komické opery Figarova svatba skladatele W. A. Mozarta. Libreto napsal Lorenzo Da Ponte na předlohu Beaumarchaisovy divadelní hry. Premiéra této skvělé komedie o lásce a žárlivosti se uskutečnila 1. května 1786 ve Vídni.

Wolfgang Amadeus Mozart (27. 1. 1756 – 5. 12. 1791) je autorem více než 600 děl světského i duchovního charakteru. Od dětství koncertoval po celé Evropě. Svou první skladbu složil v 5 letech. Kromě pobytu v rodném Salzburgu působil u císařského dvora ve Vídni a cestoval na turné po celé Evropě. Nejslavnější Mozartovy opery vznikly v letech 1786 až 1791, byly to Figarova svatba (1786) a Don Giovanni. Premiéra se konala ve Stavovském divadle 29. října 1787 a byla triumfem geniálního skladatele. Po návratu z Prahy byl Mozart přijat do služby u dvora ve Vídni. V roce 1790 pak získal objednávku na novou italskou operu Così fan tutte. V září 1791 měla ve Stavovském divadle v Praze premiéru opera Titus, kterou Mozart zkomponoval pro slavnostní korunovaci Leopolda II. na českého krále.  O několik týdnů později uvedl skladatel premiéru opery Kouzelná flétna v Divadle na Vídeňce.

Krátce před svou smrtí započal Mozart kompozici slavného Requiem, které dokončil Franz Xaver Süssmayr. Okolo smrti Mozarta je mnoho nejasností, včetně otravy jedem, infekčního onemocnění, selhání ledvin atd. Jeho pohřbení do hrobu pro chudé je absurditou konce života tak velikého a geniálního skladatele.

Mozart je jedním z největších a nejpopulárnějších skladatelů s obrovským přínosem pro vývoj opery.

Jana Andělová Pletichová, režisérka: „Láska, žárlivost, jemná erotika, převleky a pikantní i spletité situace jsou klíčovými stavebními prvky koncepce této bláznivé komedie.“

Libreto k opeře Figarova svatba napsal slavný italský básník Lorenzo da Ponte na předlohu stejnojmenné hry francouzského dramatika Pierra-Augustina Carona de Beaumarchaise. Dramatik napsal trilogii her o Figarovi. První částí trilogie je Lazebník sevillský (operu složil v roce 1816 italský skladatel G. Rossini), druhá část nese název Bláznivý den aneb Figarova svatba a třetí část Provinilá matka. Beaumarchais dokončil Figarovu svatbu v období před Velkou francouzskou revolucí; tato hra přinášela ostrou satiru společnosti a tím podporovala revoluční myšlenky.  Král Ludvík XVI. zakázal hru uvádět ve Francii, stejně jako novopečený rakouský císař Josef II. ve Vídni. Přesto se Mozart a da Ponte rozhodli tuto hru upravit pro novou operu.  Da Ponte navštívil císaře Josefa II. a vysvětlil mu, že v libretu eliminuje politickou satiru a zaměří se na milostné intriky mezi jednotlivými postavami. Císař vyzval Mozarta, aby mu dílo předvedl, a s uvedením opery souhlasil. Původní Beaumarchaisův dramatický text byl skutečně zásadně změněn. Nejútočnější politické pasáže nebyly vynechány, zredukován však byl počet postav atd. Mozart se při tvorbě opery nevyhnul sporům s ředitelem císařské opery hrabětem Orsini-Rosenbergem, které snad musel řešit ve prospěch Mozarta sám císař. Samotné provedení opery řídil Mozart od cembala. Premiéra se uskutečnila 1. května 1786 a o jejím úspěchu máme kontrastní informace. Píše se o úspěchu, ale i o bojkotování premiéry sólisty, kteří schválně zpívali falešně. Dle dochovaných písemností je pravděpodobné, že hudebníci neměli dostatek času na nastudování opery. Za půl roku od premiéry ve Vídni byla Figarova svatba uvedena s obrovským úspěchem v Praze. Melodie z „Figarky“ si zpívali i pískali lidé na ulici i doma. Nadšený Mozart přijal od Pražanů nabídku na složení opery pro novou sezonu, kterou se stal Don Giovanni (premiéra v říjnu 1787).

Předehra k Figarově svatbě, kterou Mozart dopisoval den před premiérou, se stala natolik populární, že se dodnes hraje jako samostatné koncertní číslo. Figarova svatba je pokračováním příběhu z opery Lazebník sevillský (G. Rossini), ve kterém se Rosina stala manželkou hraběte Almavivy, k čemuž dopomohl lazebník Figaro, jehož hrabě učinil svým komorníkem. Figaro má před svatbou se Zuzankou, komornou hraběnky. Mladý pár dostal od hraběte pokoj umístěný mezi pokoji hraběnky a hraběte. Vše vypadá velmi idylicky, ale skutečnost je jiná. Hrabě se nabažil hraběnky a nenechá žádnou sukni na pokoji. Jeho současná oběť má být právě Zuzanka. Vystupuje tu i Dr. Bartolo, bývalý sok Almavivy, i Marcelina, bývalá vychovatelka Rosiny, které Figaro v minulosti podepsal dlužní úpis s podmínkou, že když nevrátí půjčené peníze, musí se s Marcelinou oženit. Intriky podporuje také starý učitel hudby Basilio a situační komiku obohatí mladý cherubín milující všechny ženy a obzvláště hraběnku. Zamotaná hra milostných intrik se rozmotá a bláznivý den šťastně skončí.

Jana Andělová Pletichová