Partneři
(Scény ze života královské rodiny)
První prověřená zmínka o existenci této Shakespearovy hry pochází
z roku 1602. Zachovala se v mnoha různých verzích, některé byly složeny
ze vzpomínek herců, kteří v ní hráli, o jiných se dodnes diskutuje, zda
pocházejí z rukou dramatika osobně. Pro hlavní zápletku našel Shakespeare
inspiraci ve skandinávské pověsti, vyprávěné ve 12. století. V ní princ
Hamlet pomstí vraždu svého otce. Shakespeare však příběh rozšířil
o další motivy a dílčí zápletky, zakomponoval do něj také ducha
Hamletova otce, příchod herců na hrad Elsinor a předvedení hry, skrze
kterou usvědčí strýce z vraždy, nebo Oféliino šílenství a smrt.
Dramatik v Hamletovi užívá různých stylů psaní – jak v próze, tak
ve verších – jeho cit pro stupňování napětí dosahuje svého vrcholu a
Shakespeare tak vytvořil jednu z nejlepších dramatických tragédií.
Inscenaci uvádíme s podtitulem Scény ze života královské rodiny, protože
je nutné odhalit nejužší vztahy v rodině, ty jsou pak odrazem našeho
jednání ve společnosti, z nich mohou pramenit ty největší světové
tragédie. Pro inscenátory i herce je nejpodstatnější otázka odpovědnosti
člověka. Nejen odpovědnosti v životě, ale také odpovědnosti v umění.
Protože jak v životě, tak v umění existují určité zákonitosti a
hranice. Pokud ne, zbývá jen bezbřehá provokace. Každý umělec by se měl
setkat s Shakespearem, s Hamletem a položit si tuto zásadní otázku.
Protože podle našeho názoru umění není prvoplánovou provokací. Umělec
je odpovědný za své dílo a s vědomím této odpovědnosti ho nabízí
divákům.
Hrají:
REŽISÉRKA OXANA SMILKOVÁ
Oxana Smilková se narodila v rodině univerzitních profesorů – doktora ekonomie a učitelky jazyků a literatury v Kyjevě na Ukrajině. Vystudovala Kyjevský státní institut divadelního umění (ateliér profesorů N. Ruškovského a M. Reznikoviče) obor herectví a v Moskvě vystudovala Státní institut divadelního umění A. V. Lunačarského obor režie u profesora Andreje Gončarova. Po zakončení doktorského studia filosofie obhájila disertaci z estetiky a získala vědeckou hodnost kandidáta filosofických věd – doktor filozofie. Svoji režisérskou kariéru zahájila v roce 1979 v Kyjevě, kde založila Kyjevské divadlo poezie. Pokračovala v Moskvě v oboru režie v různých moskevských divadlech (divadlo Komedie, Moskoncertu, MCHATu, atd.).
Od roku 1989 je uměleckou vedoucí moskevského Divadla mimiky a pohybu (Theatre Mime and Geste) a Centra Vizuálního a Činoherního umění při mezinárodní Akademii umění. Založila mezinárodní umělecký program „Evropa – dům umění“. Byla jmenována členem-korespondentem mezinárodní Akademie umění a v roce 2007 – akademikem. Od roku 1996 je členkou MOIF Cambridge. Od roku 1994 žije a pracuje v České republice, která ji udělila České občanství. Pracuje jako hostující režisérka v různých divadlech ČR, EU a také jako pedagog na Divadelní fakultě JAMU Brno (vedoucí ateliéru herectví).
Působí i na různých univerzitách v ČR. Organizovala několik divadelních a kulturních mezinárodních akcí, jako například v roce
2007 mezinárodní divadelní festival Labyrinty herectví. V USA inscenovala Krále Oidipa, v Londýně Strýčka Váňu. V České republice Višňový sad, Strýčka Váňu, Mistra a Markétku, Poslední noc posledního cara, Racka, Maškarádu (všechny tyto inscenace byly nominovány na Cenu Alfréda Radoka), se studenty JAMU Hru na Leara a Komedii omylů (účast na festivalech
v Moskvě, Grazu, Praze a Brně). Diváci Slezského divadla znají její zatím poslední režii Hotelu mezi dvěma světy. Více informací najdete na www.smilkova.cz
Proměnil se nějak Váš režijní pohled na Shakespearovy hry od první režie až po současnou režii Hamleta?
V přístupu k Shakespearovi jako k zrcadlu světa, protože jde o originalitu tohoto způsobu vnímání. Člověk skrze něj může
poznat sám sebe – když dokáže vnímat svůj čin z odstupu, zhodnotit jej. Např. Hamlet dospěl k hodnocení svých činů. Ale můj způsob přístupu v oblasti formy je jiný. Každý soubor je jiný, každé město je jiné. Hra se dělá pro konkrétního diváka,
kterého člověk cítí v daném městě. Já velmi často chodím po Opavě a snažím se pozorovat lidi, stejně tak jako diváky v hledišti, kteří se chodí dívat na představení. Formální divadelní prostředky tedy vycházejí z konkrétních herců, divadla, diváků a města. Opavský soubor může velmi zajímavým způsobem interpretovat Hamletovo téma skrze rodinné vztahy, nepotřebujeme proto další postavy. Samotný ústřední problém ale musí zůstat bohatým, takovým, jak jej Shakespeare napsal. Proto nic nezjednodušuji, neochuzuji. Lhostejnost ve společnosti je dnes velkým problémem a tématem – které se projevuje v Hamletovi velmi podstatným způsobem. Předtím jsem se tímto tématem – rodícím se na úrovni rodinných vztahů – tak detailně nezabývala.
V čem podle Vás spočívá neustálá fascinace umělců Shakespearovými hrami?
Nevymýšlí příběhy pro svoje hry, ale bere osobnost člověka jako hlavní příběh. Dívá se na osobnost z různých pozic, z různých úhlů pohledu. Umění se zaobírá charakterem člověka, ale u něj nejde jen o charakter, zabývá se problémem existence lidstva. Když je lidstvo schopno provádět takové činy, ve kterých zabití je na úrovní vypití kávy, tak kam potom jako lidstvo směřujeme? To je podle mne zásadní otázka. Dobro vítězí jen teoreticky a zlo je vždycky silné. To je na jeho hrách neustále fascinující.
Co Vás na Shakespearovi nejvíce přitahuje nebo provokuje?
Téma pokání jako strachu před dobrem. Nevzniká jenom jako pokání konkrétního člověka, ale pokání lidstva. Pochopení,
že dobrý čin a Ježíš Kristus existují – dobro existuje. Dobro nekřičí, dobro někdy ani nezvítězí, ale je tady… a vzbuzuje strach. Shakespeare ukazuje činy bez soucitu, nelítostně, např. na rozdíl od Čechova, na jehož hrách mě nejvíce zajímá téma soucitu.
Proč jste zvolila pro svoji režii ve Slezském divadle Opava v sezoně Shake´N´Speare právě Hamleta?
Protože jsem ho jednou inscenovala se studenty v netradičním prostoru HaDivadla a snažila jsem se za pomoci minimálních prostředků téměř v prázdném prostoru pracovat na základě metafory. Ve Slezském divadle jde nejenom o zcela jiný prostor a i o princip vidění. Pracuji v klasickém kukátkovém prostoru a také mě zaujalo to, jak se dá pracovat s jednou scénografií, která je univerzální pro celý shakespearovský projekt. Zaujalo mě vymýšlet, jakým způsobem dát této scénografii jiný význam, skrze tento princip jsem měla najednou možnost jiného úhlu pohledu. S Janem Duškem jako výtvarníkem jsem pracovala poprvé a dialog s ním byl velmi zajímavý.
Inscenaci jste dala podtitul Scény ze života královské rodiny… z jakého důvodu?
Všechny problémy, které jsou v Hamletovi, jsou směřovány k tomu, co se děje v duši člověka. Protože vše se rodí v rodině a přerůstá do společnosti. Šlo mi o to, abychom se na společnost podívali skrze duši rodiny. Otázka být, nebo nebýt je hlavní otázkou Shakespeara vůbec. Nemůžeme ovlivnit náš osud, ale můžeme zůstat čestnými před sebou a v každé rozhodující situaci máme právo volby – z toho vzniká osudový čin, který směruje náš život. Proto mě vždycky bude zajímat Hamlet. Kdybych dostala nabídku v budoucnosti i z jiného divadla k režii Hamleta, budu ho opět inscenovat, ale jiným způsobem, protože mě neustále zajímá tato hlavní otázka – být, nebo nebýt. Je to zásadní otázka našeho života.