klasika

Witold Gombrowicz začal psát Ivonu v roce 1932. Dokončil ji roku 1935. Tiskem poprvé vyšla v roce 1938. Světovou premiéru měla v Polsku roku 1957. Cesta na jeviště jí tedy trvala 22 let. Cesta na světová jeviště jí trvala 30 let. V roce 1965 inscenoval Ivonu Alf Sjöberg v Královském dramatickém divadle ve Stockholmu. Téhož roku měla premiéru ve Francii.

Dnes je Ivona, kněžna burgundská nejhranějším Gombrowiczovým dramatem. Existuje 42 překladů do 29 jazyků (včetně turečtiny, hebrejštiny a japonštiny). A stále přibývají další…

Ivona, kněžna burgundská je groteskní a satirický obraz společnosti, která svou formálností a konvenčností omezuje a svazuje jedince. Děj se odehrává ve vymyšlené zemi na královském dvoře. Ústřední postavou je nemluvná a nepřitažlivá Ivona, jež na sebe po zásnubách s následníkem trůnu princem Filipem postupně strhává pozornost celého královského dvora. Ivonu nelze nijak zařadit, což působí všeobecnou dezorientaci, vzrůstající nepokoj a pocit nebezpečí. Nakonec všichni dospějí k názoru, že si princ vybral Ivonu jen proto, aby uvedl v posměch tradici a uznávanou hierarchii hodnot. A že je třeba s tím něco zásadního udělat… „Ivona nemá žádné přednosti, je hloupá, ošklivá, skoro nemluví, pro všechny je předmětem nepřátelství a posměchu,” píše francouzský filosof Lucien Goldmann, „ve svých nemnohých replikách nám říká jenom to, že je uvězněná v kruhu, z něhož není úniku.” „Gombrowiczova fantazie se živí vpravdě ukrutnými vášněmi,” tvrdí kritik Jan Błoński. „Jen jednou se Ivona odhodlá k rozhodnému činu, když odmítne svého podobně postiženého nápadníka s charakteristickým jménem Inocenc. Takže je v té Ivoně přece jakýsi krutý sexappeal! Snad…

Snad ona sama je chtíčem, tím vším, co je v lidské pohlavnosti neforemné, chaotické, monstrózní… snové a zároveň divošské… Tím, co se nedá socializovat, zformovat, uspořádat.” „Všichni se vzájemně utvářejí a přetvářejí jenom tím, že se na sebe dívají,mluví spolu, vzájemně pociťují svou přítomnost a musí se jí přizpůsobit,” poznamenává publicista a básník Konstanty Puzyna. „Každý se cítí nejistý pod pohledem druhých, každý něco skrývá, tají své komplexy. A hloupost situací, které vytváří svou pouhou přítomností mdlá, mlčící Ivona, provokuje každého k sebeobraně nebo agresi, a toto jednání vede k dalšímu jednání, nevyhnutelnému, ač čím dál tím víc nerozumnému.” Gombrowicz v Ivoně divákovi nabízí popis konvencí a mechanismů společnosti a snaží se diagnostikovat situaci člověka odsouzeného k vzájemným vztahům s ostatními. Lidé spolu žijí a vzájemně na sebe působí. Jinak to nejde. Ale kam až to může zajít? Většinou kritiků byl Gombrowicz už za svého života považován za jednoho z nejvýznamnějších polských spisovatelů. Nositel Nobelovy ceny za literaturu Czesław Miłosz o něm prohlásil, že je „pomníkem polské prózy, patří do té její části, kam náleží i Sienkiewicz”. A Konstanty Jeleński, překladatel Gombrowiczova díla do francouzštiny, v soukromé korespondenci napsal: „Ten provinční buran si vůbec neuvědomuje, že je v umění mluvčím lidí, hledajících zítřejší myšlenky”.

Gombrowiczovou tvorbou se dnes zabývají nejen literární kritikové a historici literatury, ale i filosofové. Rok 2004, na nějž připadlo sté výročí jeho narození, byl v Polsku vyhlášen rokem Gombrowicze.
-jl-

Witolda Gombrowicze (1904 – 1969) můžeme už dnes považovat za klasika, třebaže stále provokativního a nekonvenčního. Patřil k nejzajímavějším postavám polské literatury 20. století. Studoval právnickou fakultu ve Varšavě a ekonomii a filozofii v Paříži. Ve 30. letech pracoval jako koncipient a pomalu se začíná prosazovat jako spisovatel. V roce 1939 odjíždí na cestu do Argentiny, kde nakonec kvůli válce a následné vládě komunistů v Polsku zůstal až do začátku 60. let. Poté se vrací do Evropy, pobývá v Berlíně, Paříži a na jihu Francie, kde také v městečku Vence v roce 1969 umírá.

Do češtiny přeložena a vydána byla už všechna stěžejní Gombrowiczova díla včetně románů Ferdydurke, Pornografie, Trans-Atlantik, Posedlí a Kosmos.

Hra Ivona, kněžna burgundská měla v Československu premiéru v Brně v roce 1972. V České republice ji v poslední dekádě inscenovala divadla v Ostravě, Brně a Plzni
-mat-

Tři otázky pro překladatele Josefa Lédla

Jak se vám Gombrowicz překládal?

Dobře. Gombrowicz je dobrý autor.

Přemýšlíte při překládání divadelní hry také jako dramaturg a režisér? Je takové přemýšlení překladateli ku pomoci, nebo spíše na obtíž?

Když překládám, tak překládám. Režie je sice svým způsobem taky překlad, režisér překládá literární text do živé jevištní podoby a párkrát se mi stalo, že jsem režíroval vlastní překlad nebo dramatizaci, ale při překládání se snažím hlavně o to, aby český čtenář nebo divák pochopil autorův záměr pokud možno stejně jako čtenář nebo divák, jemuž byla určena originální verze. Nějaké představy o konkrétní realizaci by mi při tom spíš překážely.

Lze nějak charakterizovat, v čem je váš nový překlad odlišný od dnes už zastaralé verze Jaroslava Simonidese z 60. let?

Jaroslav Simonides byl dobrý překladatel a nemyslím si, že by jeho překlad byl zastaralý. Jde spíš o to, že pan Simonides musel Ivonu překládat tak trochu ve spěchu, aby vyšla a hrála se dřív, než režim Gombrowicze zase zakáže. (Což se taky stalo.) A tak mu sem tam něco uteklo. A za druhé: Simonidesův překlad vychází z polského vydání z roku 1958; pro toto vydání autor text poněkud zkrátil a upravil. Já jsem přeložil původní verzi hry
z roku 1938.

Překlad: Josef Lédl
Dramaturgie: Josef Lédl
Scéna: Sylva Marková
Kostýmy: Tatiana Masníková
Režie: Tatiana Masníková

Hrají:

Ivona: Tereza Starostková
Král Ignác: Martin Valouch
Královna Markéta: Ivana Lebedová
Princ Filip, následník trůnu: Daniel Volný
Iza, dvorní dáma: Šárka Vykydalová
Cyril, princův přítel: Jakub Stránský
Ivonina teta: Ludmila Štědrá j.h.
Inocenc, dvořan: Michal Stalmach
Komoří: Martin Táborský
Valentýn, lokaj: Emanuel Křenek j.h.
Dvorní dámy: Kamila Srubková, Sabina Muchová, Pavla Štěchová j.h.
Muž na bicyklu, Host: Miroslav Neborowský j.h.

Premiéra: 13. 11. 2011
Délka představení:

3 otázky pro Tatianu Masníkovou, režisérku inscenace Ivona, kněžna burgundská

Jste ředitelkou, režisérkou a dramaturgyní Mestského divadla Actores v Rožňave, které vzniklo roku 1994. Jak se vám podařilo vybudovat v malém městě, jakým Rožňava je (19 tisíc obyvatel), novou profesionální divadelní scénu, kde se navíc často pracuje alternativními metodami?

Keď som začala pracovať v divadle ACTORES nad inscenáciou pred 17 rokmi, nemyslela som na to, že budujem divadlo. Samozrejme, že sa vytýčila línia, smerovanie ako chceme pracovať, čím chceme divákov oslovovať, ale otvorená tvorba bola vždy silnejšia ako predstava budovania divadla. Divadlo sa vybudovalo samo. Rožňava je akýmsi predmestím Košíc a zrejme divák túžil po kultúre, umení i po vlastnom divadelnom chráme. Dnes k nám prichádzajú, cestujú diváci zo širokého okolia a naopak my cestujeme s inscenáciami za ním.

Cieľom bolo neoklieštiť diváka jediným možným divadelným štýlom – tzv. „realistickým“ divadlom. Zorganizovali sme dokonca tri ročníky Medzinárodného divadelného festivalu alternatívnych divadiel. Vždy som chcela, aby rožňavský divák mal možnosť porovnávať, vyberať, posudzovať… prípadne hodnotiť… sám pre seba nájsť zážitkovú formu i obsah.

Áno, divadlo ACTORES pracuje často alternatívnymi metódami, hlavne pri tvorbe autorských divadelných inscenácií. Ale náš repertoár sa neobmedzuje iba na alternatívu: komorné štúdiové inscenácie, rozprávky pre deti, komédia Don Juan majú pri alternatíve tiež svoje miesto… Nepovažujem za správne uväzniť herca, či diváka do jediného štýlu. Našim cieľom je: vyvolať záujem.

Mezi vašimi oblíbenými autory najdeme klasiky jako A. P. Čechova, W. Shakespeara, Molièra… Je tato inscenace vaším prvním setkáním s Witoldem Gombrowiczem? Čím vás jako autor oslovil?

Autor ma oslovil hlavne tým, čo je skryté za textom, za replikou. Po prečítanie Ivony okamžite vyvstali otázky: Kto sme? Aké je naše bytie? Na povrchu existujeme tak, ako existujeme scivilizovaní do pravidiel, noriem, ktoré sme si sami vymysleli, ale naše vnútro je plné psychických rozporov, protikladov, tajomstiev…

Pocity viny, krivdy, nespokojnosti, zlosti, strachu, pocity súcitu, túžob… naše myšlienky… sú tými najväčšími manipulátormi našej osobnosti. Čo s tým?

Čím je pro vás postava Ivony? Proč je její klid a netečnost pro celé okolí tak provokativní?

Ivona je kľudná? Ja neviem o tom, že by Ivona bola kľudná. To, že menej rozpráva, to viem. A prečo by hovorila? Proč? Pretože je to spoločnosťou predpísané? Čím viac je v sebe ponorená (tak povediac pre iných ostáva „v kľude“), tým viac nás nekľudných, naplnených rozporuplnými pocitmi provokuje.

Ak sa pozrieme na Ivonu, možno tam nájdeme seba, kdesi hlboko do seba ponorení zistíme, že túžime po čistote, po láske, dobre, po kľude, slušnosti… po obyčajnom ľudskom bytí…

Alebo naopak. Pozrieme sa na Ivonu a nájdeme tam naše nedostatky, defekty, náš strach, našu neschopnosť existovať, možno našu priemernosť, alebo dokonca zistíme, že nie sme také dokonalí, ako sme si o sebe doposiaľ namýšľali…

Keď pozrieme na „kľudnú a netečnú“ Ivonu, vždy je to o tom, čo v sebe nosíme a čo si myslíme. Ale zrejme najväčší šok nastáva, keď odhalíme, že sme naplnení nezmyselným, prázdnym bytím… a paradoxom je, že nás neirituje vlastná „nijakosť“. Pozeráme na toho druhého ako na seba do zrkadla a rozčuľuje nás „jeho“ „nijakosť“, ktorú v podstate nosíme v sebe.