Nedávno mě jeden můj kolega, režisér oslovil – Zdravím dítě štěstěny! – nechápala jsem. A on povídá – No, máš štěstí inscenovat tak krásnou operu! (Myslel operu Její pastorkyňa.)

Autorem této úžasné opery je nejznámější moravský operní skladatel Leoš Janáček (*3. července 1854 Hukvaldy, † 12. srpna 1928 Ostrava). Hudební skladatel, pedagog, teoretik, folklorista, spisovatel, sbormistr, dirigent Leoš Janáček patří k nejvýznamnějším tvůrčím osobnostem 20. století. Obecnou školu navštěvoval ve svém rodišti, další studia absolvoval v Brně a později v Lipsku. Generačně se řadí k A. Dvořákovi, Z. Fibichovi, také k veristovi G.

Puccinimu, ale jeho osobité, progresivní dílo se dotýká také stylu skladatelů 20. století A. Schönberga a I. Stravinského.

Mezi nejznámější díla L. Janáčka patří opery Káťa Kabanová – na motivy Ostrovského románu Bouře, Příhody Lišky Bystroušky – podle románu R. Těsnohlídka, Věc Makropulos – dle dramatu K. Čapka, posmrtně vyšla opera Z mrtvého domu – podle románu Dostojevského.

Dále klavírní cyklus Po zarostlém chodníčku, milostné zpěvy Zápisník zmizelého, smyčcový kvartet Listy důvěrné, Glagolská mše atd.

Opera Její pastorkyňa byla poprvé provedena v Brně 1904. Libreto psané v próze umocňuje předlohu – realistické drama G. Preissové, uvedené v Národním divadle v Praze bez úspěchu. Do Prahy se opera Jenůfa (pod tímto názvem ji uvádějí v zahraničí) dostala až po úpravách K. Kovařovice. Max Brod má zásluhu na uvedení opery ve Vídni. V současnosti patří tato opera k nejhranějším světovým operám ve světě a uvádí se v originále, v českém jazyce.

Gabriela Preissová (1862–1946), spisovatelka, dramaturgyně ND v Praze, patří ke klasikům české prózy a dramatu a její dílo bylo a je předmětem literárních a divadelních analýz. Realistická dramata Gazdina roba a Její pastorkyňa i v dnešní době provokují divadelní umělce k jejich uvádění. Drama Její pastorkyňa je postavené na dvou skutečných událostech. Dva bratři milují jednu dívku a jeden z nich ji řízne ze žárlivosti do tváře a matka s nevlastní dcerou zabijí nemanželské novorozeně. Tyto příběhy autorka propojila, vraždu dítěte nechala jen na maceše a vytvořila strhující drama o různých podobách lásky, pýše, lidských vztazích a charakterech, tlaku společnosti na jedince, podivné morálce atd.

Janáček geniálně podtrhnul psychologické pochody jednajících postav a zdůraznil jejich pravdivost pomocí nápěvků, které získával zapisováním lidské řeči. Krátkost a úsečnost hudebních myšlenek, jejich montáž a vrstvení vytvořilo originální styl hudebního jazyka, který Janáček míchal s dobovými tendencemi hudebního vývoje – verismem, impresionismem, expresionismem atd.

Jana Andělová Pletichová