Partneři
Dílo spisovatelky a dramatičky Gabriely Preissové dodnes zastupují dvě významná dramata – Gazdina roba a Její pastorkyňa. Obě dvě vznikaly v době, kdy se na jevišti pražského Národního divadla vedly boje o realismus a naturalismus. Autoři se začali obracet k „všednímu“ životu a hledat na rozdíl od romantismu a novoromantismu prostá, obyčejná témata. Preissová zvolila motivy, založené na skutečných událostech, které ovšem umělecky přepracovala. Úprava, v níž hru uvádíme, upustila od formálního užívání nářečí, od snahy vyvolat iluzi vesnice a jejího folkloru. Protože příběh, v němž ctnostná a hrdá Kostelnička zvolí jakýkoliv prostředek, aby zabránila pošpinění cti nevlastní dcery Jenůfy, je natolik silný, že může zůstat prostým i ve své formě. Atmosféru dokresluje hudba Ivy Bittové a Vladimíra Václavka, stejně jako strohá, až expresionistická scéna a kostýmy Jana Duška j. h.
Premiéra Její pastorkyně 9. listopadu 1890 v Národním divadle (v režii Josefa Šmahy) vzbudila negativní reakce nejen z řad kritiků a inscenace musela být po několika reprízách stažena, provázela ji obvinění z falšování skutečnosti, ze snahy zesměšnit a pošpinit Slovácký lid, také z nemravnosti, z řady formálních prohřešků, z kopírování Tolstého a Striendberga apod. Velmi často tomu tak v umění bývá, že skuečně nové a inovativní dílo nemusí být současníky autora či autorky pochopeno. Skutečnost, že obě dvě její dramata jsou i dnes velmi často inscenována a patří k nejvýznamnější etapě vývoje českého divadla dokládá, že témata, která Preissová, jak sama tvrdila, čerpala z vyprávění a reálných událostí, jsou akutální i v dnešní době.
(…) Drama sváru, vášnivosti a víry Po jedinečných inscenacích ve Zlíně (Pitínský) a v Hradci Králové (Morávek) je Čenínova Její pastorkyňa jenom na první pohled umělecky exponována méně. Ve skutečnosti je stejně tragická, vášnivá. Prostupuje ji svár zbožnosti, vzdorující a podléhající společenským konvencím. Vše v příběhu mihotavě světélkuje mezi láskou, posedlostí, zradou, hanbou. Kontrast světlých stěn interiéru venkovské chalupy a proti tomu černé kostýmy napětí a smutku s bílými prvky nevinnosti a smrti. To znamenitě umí vykouzlit na jevišti, tentokrát na herci nijak oblíbené šikmě, Černínův souputník, scénograf a kostymér Jan Dušek. Příběh provází hlasová exprese lidových motivů moravskoslovenského pomezí, jak jimi vyniká Iva Bittová, spolu s Vladimírem Václavkem autorka hudby k inscenaci.
S dramaturgyní Blankou Fišerovou dokázal Černín repliku své českobudějovické Pastorkyně (2003) dotáhnout, vycizelovat do zářného ornamentu základního konfliktu. Dialogy zhuštěné na teze nabývají účinnosti. Na diváky se valí úděsná tragédie pramenící v konvencích, kterým v čase Preissové ještě nebylo možné rozhodně a úspěšně se vzepřít. Kostelnička Buryjovka Hany Vaňkové je hodna dalšího zápisu na herecké ocenění. Úděl vlastního osudu nese životem klidně a zbožně k vizi lepšího života nevlastní dcery. Ve chvíli, kdy se její sny bortí, ztrácí schopnost jít dál v morálních zásadách, jichž je vyznavačkou. Sebezničujícím způsobem,a však stále stejně klidně, končí jako vražedkyně. V alternacích primadon se ve Slezském divadle stále viditelněji prosazuje Veronika Senciová (Jenůfa). Z Budějic do Opavy přenesl Lukáš Hejlík svého nešťastně milujícího Lacu, opileckého Števu vykresluje Jakub Stránský v alternaci rovněž s Jihočechem Ondřejem Veselým. V roli Karolky se na jeviště vrací Jana Epikaridis. Výrazné postavy modelují také Kostas Zerdaloglu a Ivana Petrželová v manželské dvojici komunálního pantáty s křídly přistřiženými dominantní rychtářkou. Ostatně do stejného, tentokrát Karolčina chomout, strká hlavu nevěrník Števa… Premiéra Její pastorkyně se uskuteční v sobotu 12. září. Opava jí vykročí do nadějné divadelní sezóny.
J. P. Kříž, Právo (9. září 2004)