Příhody lišky Bystroušky

„Je dobré nikoliv pouze žít, nýbrž dobře žít.“ (Seneca)

Opera o zvířatech a lidech, o touze, zklamání i moudrém smíření s věčnou přírodou.

Leoš Janáček vytvořil operu o věčném koloběhu života, o touze, zklamání lidí a zvířátek, jejichž osudy se vzájemně prolínají v úsměvných, komických i tragických situacích na prahu své sedmdesátky. Námět našel v povídkách Rudolfa Těsnohlídka. Další inspirací byla jeho pozdní láska k mladé Kamile Stösslové. Tato geniální opera oslovuje vtipem, hravostí, emocemi, myšlenkovou hloubkou i životní filosofií široké spektrum publika na mnoha tuzemských i zahraničních operních domech.

Redakce Lidových novin v Brně se rozhodla pravidelně přinášet svým čtenářům kreslené obrázky s vtipným textem. Mezi oslovenými malíři byl i Stanislav Lolek (1873–1936), velký milovník přírody a původní profesí myslivec. Redaktor Bohumil Markalous objevil na návštěvě u Lolka kresby o zuřivém myslivci se zježenými vousy a prohnané lišce. Šéfredaktorovi Arnoštu Heinrichovi se obrázky líbily a pověřil spisovatele Rudolfa Těsnohlídka (1882–1928), aby k nim napsal doprovodné texty. Seriál Liška Bystrouška (původně se měla jmenovat Bystronožka, ale sazeč v tiskárně se spletl) vycházel v Lidových novinách od dubna do června 1920 čtyřikrát nebo pětkrát týdně. Brzy získal oblibu širokého publika a vyšel posléze i jako samostatná knížka.

Domácnost u Janáčků patřila k pravidelným čtenářům Lidových novin a skladatele kreslené příběhy zaujaly na popud hospodyně. O prázdninách roku 1921 si začal dělat náčrt scénáře nové opery o Bystroušce a pracovat na libretu. Z původních dvaceti tří kapitol seriálu jich vybral deset, zdůraznil svět zvířat a zmenšil množství vystupujících lidských postav a některé sloučil v jednu.

Těsnohlídkovo vyprávění končí svatbou Bystroušky a Zlatohřbítka. Janáček v příběhu pokračoval dál – Bystrouška v opeře prožije celý život a nakonec umírá. Také Revírník si na základě příběhu lišky v lese rekapituluje svůj život a cítíme jakési ztotožnění Janáčka s katarzí opery v oslavě života, který končí smrtí podle zákona přírody.

Přípravy na komponování opery zahrnovaly i důkladné studium o životě lišek: Janáček si nechal od svého přítele, statkáře Ludvíka Junga z Hukvald, poslat zprávu o tom, kdy lišky dospívají, kolik mívají liščat, jak dlouho jsou březí a jak často vrhnou mladé. Při pobytech v Hukvaldech skladatel často vyrážel do lesa s hajným Sládkem, který vystopoval liščí doupě, a společně pozorovali skotačící mladé lišky.

Příhody lišky Bystroušky měly světovou premiéru v brněnském divadle 6. listopadu 1924. Hudebního nastudování se ujal velký propagátor Janáčkova díla, tehdejší šéf opery, dirigent František Neumann. Režie byla svěřena mladému režisérovi Otakaru Zítkovi a výtvarníkem se stal malíř Eduard Milén.

Příhody lišky Bystroušky patří k Janáčkovým nejlyričtějším a nejmelodičtějším operám. Prolínání světa lidí a zvířat přináší filozofii o koloběhu života přírody, které jsme součástí, pohled na vztah muže a ženy s prvky lyriky, humoru a ironie.

Leoš Janáček (3. července 1854 Hukvaldy – 12. srpna 1928 Ostrava), hudební skladatel, pedagog, teoretik, folklorista, spisovatel, sbormistr, dirigent patří k nejvýznamnějším tvůrčím osobnostem 20. století. Studia absolvoval v Brně a později krátkou dobu v Praze, v Lipsku a ve Vídni. Mladý Janáček se během několika let stal výraznou osobností hudebního a společenského života v Brně jako ředitel kůru v bazilice na Starém Brně, pedagog, sbormistr a dirigent. Janáček zavedl v Brně tradici velkých vokálně orchestrálních koncertů, které byly v této době výsadou německé majoritní společnosti. Uvedl například Mozartovo Requiem, Beethovenovu Missu solemnis, či Dvořákovo Stabat Mater. Byl činný i jako klavírní virtuóz a organizátor komorních a symfonických koncertů. V roce 1881 založil varhanickou školu na vysoké úrovni. V letech 1920 až 1925 přednášel na pražské konzervatoři. Známé jsou jeho rusofilské sklony – byl předsedou Ruského kroužku, vedl kurzy ruštiny, navštívil třikrát Rusko (1896 a 1902), zasáhl do příprav ke všeruské výstavě v Petrohradě (1903) a svou dceru Olgu poslal na studia ruštiny do Petrohradu. Janáček byl členem České akademie (1912), Pruské akademie umění (1927), dopisujícím členem The School of Slavonic Studies v Londýně (1928), předsedou Klubu moravských skladatelů (1919), členem většiny významných českých hudebních spolků a korporací, konzervátorem hudebních památek atd. Jeho stěžejní díla získala ceny České akademie a Masarykova univerzita v Brně udělila Leoši Janáčkovi čestný doktorát filosofie (1925) jako jednu z nejvyšších poct za celoživotní dílo.

Generačně se Janáček řadí k A. Dvořákovi, Z. Fibichovi a k veristovi G. Puccinimu, ale jeho hudební styl nese také prvky skladatelů 20. století A. Schönberga a I. Stravinského.

Mezi nejznámější díla L. Janáčka patří opery Její pastorkyňa na námět G. Preissové, Káťa Kabanová – na motivy Ostrovského románu Bouře, Příhody lišky Bystroušky – podle románu R. Těsnohlídka, Věc Makropulos – dle dramatu K. Čapka, posmrtně vyšla opera Z mrtvého domu – podle románu Dostojevského. V posledních letech se uvádějí také jeho opery Šárka a Osud. Neméně známé jsou skladby pro pěvecké sbory, např. Maryčka Magdónova, Kantor Halfar, Sedmdesát tisíc atd. Světově známé jsou jeho symfonické skladby Taras Bulba a Sinfonietta. Za jednu z nejkrásnějších skladeb světové hudby je považována Glagolská mše pro sóla, smíšený sbor, orchestr a varhany, kterou Janáček napsal ve svých 72 letech. Mezi další známé skladby patří klavírní cyklus Po zarostlém chodníčku, milostné zpěvy Zápisník zmizelého, smyčcový kvartet Listy důvěrné, Lašské tance, Kreutzerova sonáta, Capriccio atd.