Premiéru baletní pohádky o Šípkové Růžence od Petra Iljiče Čajkovského uvedlo naše divadlo v kooperaci se souborem baletu divadla v Olomouci.

„Tanec dělá hudbu viditelnou.“ George Balanchine

Inscenaci nastudovala v klasické choreografii podle Mariuse Petipy bývalá primabalerína Národního divadla v Praze Hana Vláčilová. (Pohádka Charlese Perraulta o princezně Auroře, která se podle kletby zlé víly Carabosse píchne do prstu a usne, aby byla po sto letech polibkem probuzena krásným princem Desiré, byla předlohou k libretu Spící krasavice.) Libreto napsal Ivan Vsevoložský a Marius Petipa. Světová premiéra se konala roku 1890 v Mariinském divadle v Petrohradě. Balet Spící krasavice začal Petr Iljič Čajkovskij psát v zimě 1888, světové premiéry se dílo dočkalo 15. ledna 1890 v Petrohradu v choreografii Mariuse Petipy.

V roce 1890 intendant carských divadel Ivan Alexandrovič Vsevoložskij (1835–1909) požádal Petra Iljiče Čajkovského o napsání baletu podle pohádky Spící krasavice. Scénářem byl Čajkovskij nadšen: „…jsem ve stavu takového nadšení, že to nejsem schopen ani popsat. Naprosto mi to sedí a nepřeji si nic lepšího než napsat hudbu k tomuto baletu…“ Podrobné libreto vypracoval baletní mistr peterburského Mariinského divadla Marius Petipa (1818–1910). Popsal Čajkovskému scénář s podrobným pořadím tanečních čísel a situací i počet taktů, rytmus a nejvhodnější nástrojové obsazení. Premiéra v lednu 1890 nebyla tak úspěšná jako o pár desítek let později v novém století. Spící krasavice patří mezi nejznámější a nejdokonalejší Čajkovského balety spolu s Louskáčkem a Labutím jezerem.

Pohádka Spící krasavice neboli Šípková Růženka v sobě ukrývá motiv obnovy přírody a života, který nacházíme v západní kultuře starého Egypta. Charles Perrault, dvořan francouzského krále Ludvíka XIV., zachytil příběh pohádky v souboru Pohádky mé matky Husy (1697) pod názvem Krásná dívka ve spícím lese (La Belle au bois dormant). U nás je tato pohádka známější v převyprávění bratří Grimmů pod názvem Šípková Růženka. K nejznámějším pohádkám Charlese Perraulta patří Kocour v botách, Popelka, Sněhurka, Červená karkulka a Perníková chaloupka. Pohádka přináší téma překonání zla láskou, nadějí, vírou a trpělivostí.

Rekonstrukce Petipových děl jsou možné na základě zachovaných notací (zápisů) z posledního období Petipova života. Podrobné záznamy choreografií pořídil Vladimir Stepanov, po jeho smrti roku 1896 Alexander Gorsky a v roce 1900 Nikolaj Sergejev, Alexander Čekrygin a Viktor Rachmanov. V roce 1917 opustil Sergejev Rusko i se zápisy a podle nich inscenoval několik baletů jako Spící krasavici, Giselle, Coppélii a Louskáčka. Po Sergejevově smrti (roku 1951) jeho dědicové prodali záznamy roku 1969 do knihovny Harvardské univerzity v USA. Tam jsou dodnes pod názvem Sergejevova kolekce a jsou vzácným materiálem pro rekonstrukce choreografií Petipy.

Petr Iljič Čajkovskij (7. května 1840 – 6. listopadu 1893) vystudoval práva, ale po úřednické praxi na ministerstvu spravedlnosti nakonec odešel na petrohradskou konzervatoř, kde byl žákem skladatele a klavíristy Antona Rubinštejna. Od roku 1866 žil v Moskvě, kde vyučoval po 12 let hudební teorii (je i autorem učebnice nauky o harmonii). V letech 1876–1890 byl finančně podporován mecenáškou Naděždou Filaretovnou von Meck. (V osobním životě však nebyl šťastný. Z konvenčních důvodů uzavřel sňatek se studentkou hudby, která mu posílala obdivné dopisy.) Od začátku 80. let jeho pověst rostla. Byl jmenován jedním z ředitelů Carské ruské hudební společnosti, často byl zván k dirigování vlastních děl do zahraničí. Krátce po premiéře své 6. symfonie v Petrohradě umírá. Jeho dílo je velmi rozsáhlé. Ze symfonií jsou oblíbené 4., 5. a 6. Patetická, známá je symfonická fantazie Francesca di Rimini, slavný je klavírní koncert první b moll a houslový koncert D dur. Na jevišti obdivujeme, kromě zmíněných baletů, opery Evžen Oněgin, Panna orleánská, Mazepa, Čarodějka, Piková dáma, Jolanta, Střevíčky a další.

Orchestr Slezského divadla Opava řídí dirigent Marek Šedivý, choreografie se podle M. Petipy ujala Hana Vláčilová, režie Hana Vláčilová a Robert Balogh, obnovené nastudování Michal Štípa, o scénu se postaral Eduard Přikryl, kostýmy vytvořil Josef Jelínek.

Jana Andělová Pletichová