původní datum 15. 3. 2020
změna kvůli koronaviru

Novák: Tady ne že nepoteče voda… tady poteče krev!

Známá filmová komedie líčící nelítostné spory dvou rozhádaných manželských párů se poprvé objevuje také na profesionální divadelní scéně.

Evžen Novák si přivydělává jako komparzista. Jednou při návratu z natáčení potká sousedku Alenu Bartáčkovou a v žertu jí naznačí, že její muž má aférku. Kája Bartáček se rozzuří a slibuje Novákovým i jejich synovi Renému pomstu. Začíná tak sousedská válka, jež má být zažehnána ve chvíli, kdy se obě znepřátelené rodiny stěhují z činžáku na zbourání. Nebyla by to však pravá komedie, kdyby se obě rodinky po přestěhování znovu nesetkaly na jednom patře a v jednom sice novém, ale už polorozpadlém paneláku. A život roztáčí další kolotoč nečekaných událostí.

Autor filmového scénáře a režisér v jedné osobě Petr Schulhoff (1922–1986) se zpočátku prosadil na poli kvalitní filmové detektivky (např. Vrah skrývá tvář z roku 1966 s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli majora Kalaše), v sedmdesátých letech ale přeběhl k satirickým komediím. Zítra to roztočíme, drahoušku! (1976) patří k jeho nejpopulárnějším dílům. Sousedské vztahy v kombinaci s běžnými lidskými nešvary („malá česká“ závist, škodolibost, pomlouvačnost, přetvářka atd.) jsou vděčným námětem řady komedií. Schulhoffův scénář je navíc založen na přesně vystavěných charakterech hlavních hrdinů. Bartáčková – stíhačka „zaměstnaná“ ve vlastní domácnosti zásobované její obratnou maminkou surovinami z JZD, Bartáček – někdy skladník, někdy soudruh ředitel, jemuž vše tak trochu přerůstá přes hlavu, Novák – elegán ze staré školy leštící svůj staronový vůz, s nímž se nesmí jezdit, Nováková – uklízečka v kožichu a nóbl paruce, jejich syn René – taxikář, který je schopen hbitě se proměnit v bohémského televizního režiséra, a Bartáčkovic neteř Naďa, která právě přijela do velkého pražského světa. Střet takovýchto postav nemůže divákovu bránici minout.

A pokud nežijete na samotě (u lesa), jistě byste sami mohli vyprávět… tak se přijďte pobavit třeba i se svými sousedy do hlediště našeho divadla. Možná se další nové minipříběhy zrodí přímo na premiéře…

Režisérem inscenace bude Roman Vencl, mladý, aktivní herec, režisér a dramatik.

Narodil se 23. října 1986 v Pardubicích. Po maturitě na Gymnáziu Dr. Emila Holuba v Holicích začal studovat na brněnské JAMU, kde absolvoval obor činoherní herectví. V roce 2009 nastoupil jako herec do angažmá v Moravském divadle Olomouc. Za řadu let si zde získal velkou diváckou oblibu, mimo jiné exceluje jako Truffaldino ve Sluhovi dvou pánů, který je na repertoáru už sedmou sezonu.

Kromě herectví se věnuje také režii a psaní divadelních her. S Michaelou Doleželovou je spoluzakladatelem pardubického divadla Do Houslí, pro které si také sami píší hry. Jako autorský (18 titulů) a režijní tandem dále pravidelně spolupracují nejen s Moravským divadlem Olomouc, ale také např. s bratislavským Štúdiem Lasica + Satinský, s Městským divadlem Zlín nebo s Divadlem Jozefa Gregora Tajovského ve Zvoleně.

Pro Slezské divadlo Opava už v sezoně 2013/2014 napsal s Michaelou Doleželovou komedii Náš dům, náš hrad. Od sezony 2016/2017 je Roman Vencl také uměleckým šéfem činohry Moravského divadla Olomouc.

Tři otázky pro režiséra Romana Vencla

1. Zítra to roztočíme, drahoušku se řadí do tzv. zlatého fondu československé filmografie. U nás se bude konat premiéra tohoto příběhu na oficiální divadelní scéně. Máte osobní zkušenost s divadelním „přepisem“ původně filmové látky?

Už několikrát jsem pro divadlo adaptoval literární předlohu a to nejenom jako režisér, ale také jako autor. Nicméně s adaptací filmu pro divadelní prkna se setkávám poprvé a od začátku je jasné, že to bude velký oříšek a to nejenom proto, že jde o notoricky známou komedii, kterou diváci budou srovnávat s originálem, ale především proto, že film má úplně jiná pravidla, než divadlo, a tak je tenhle titul i scénografickou a režijní výzvou. 

2. Film většina diváků zřejmě zná. Vnímáte to spíše jako výhodu, nebo nevýhodu?

Jak v čem… Pro herce je to rozhodně nevýhoda, protože jsou pod větším tlakem, vědí, že se nevyhnou srovnávání ze strany diváků, což není nikdy moc příjemné. Bude se sice porovnávat neporovnatelné, protože divadlo a film jsou dvě naprosto odlišné disciplíny – je to jako byste chtěli srovnávat volejbal s fotbalem – obojí se sice hraje s míčem, ale tím veškerá podobnost končí. Výhoda to pro nás může být v tom, že divák zná postavy i příběh, proto si třeba můžeme dovolit ilustrovat jednotlivá prostředí jen drobným náznakem. My každopádně neděláme kopii filmu, děláme jeho divadelní adaptaci, takže se budeme důsledně držet jen toho, co bude fungovat na divadle a nefunkční věci půjdou nemilosrdně pryč, i kdyby ve filmu byly sebevíc k popukání. 

3. Prozradíte něco bližšího ke koncepci inscenace?

Jen to, že nedílnou součástí scény budou rozsvěcující se nápisy „Ticho, natáčíme!“… Vytvoříme na jevišti iluzi filmového ateliéru, ve kterém se vše odehrává. Dekorace budou opravdu jen filmovou dekorací, diváci uvidí při práci techniku, rekvizitáře i garderobu a budou to právě oči diváků, které budou suplovat objektiv kamery. Tahle komedie se na divadle nedá zahrát kontinuálně a tzv. v jednom tahu, takže jsme si museli pomoci tím, že budeme moci přiznat jednotlivé přestavby a drobné změny, i když se samozřejmě snažíme, aby jich bylo co nejméně a aby komedie plynula co nejpřirozeněji.

Děkujeme za odpovědi a držme si palce!

 Alžběta Matoušková