Alena Kaňová, Téma, 4.  1.  2019

Ilja Racek

Vzpomínky na tátu

 

Uhrančivý zjev a láska k divadlu jsou pro ně typickým rysem. I když Ilju Racka (+88), který se netajil svým despektem vůči komunistickému režimu a jako jediný z Divadla na Vinohradech v roce 1977 nepodepsal takzvanou antichartu, film kdysi spíše přehlížel (paradoxně jeho největší filmovou rolí zůstal Juliu Fučík z Reportáže psané na oprátce), na divadle zářil. Ostatně v letech 1966-1990 patřil k oporám hereckého souboru Divadla na Vinohradech. V jeho divadelním odkazu pokračuje i jeho syn Ilja Racek ml. (68), i když nikoliv jako herec, ale jako režisér a ředitel Slezského divadla v Opavě.

• Jak se žije se jménem Ilja Racek?

Neměl jsem s tím nikdy problém. Ten měl spíš táta – se mnou. Měl jsem totiž na škole období, kdy jsem psal kritiky a vůbec publicistiku a on byl rozhorlen, když se ho známí ptali, co jsem to zase napsal… Trval pak na tom, abych se podepisoval Ilja Racek mladší. Později, když jsem byl v různých postech, tak se občas podařilo některým novinářům si nás splést, a tak otec nastoupil nečekaně třeba do funkce ředitele divadla nebo televize Ostrava (Ilja Racek ml. v 90. letech působil jako ředitel Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, poté stál v čele ostravského studia České televize a Divadla J. K. Tyla v Plzni, pozn. red.)

• Uvažoval jste někdy o herectví?

Nikdy. Viděl jsem, jaké je to těžké. Herečkou byla i moje maminka, a tak jsem měl dvojitou možnost vidět, že to je takové velmi, když to řeknu ošklivě, efemérní (rychle pomíjející, pozn. red.), protože je třeba vynaložit obrovské úsilí, doslova krev, pot a slzy, aby člověk udělal dobrou roli, splnil očekávání. A druhý den o tom už nikdo neví, pokud náhodou není nějaký záznam. A to obrovské nasazení poznamenává lidi i v osobním životě. Touto cestou jsem jít prostě nechtěl.

• Pokusil jste se někdy se svým tátou rozbírat jeho role?

Ne, já jsem ho znal tak dobře, že když jsem ho viděl na jevišti, tak jsem ho viděl podobně i doma. To se nedá „odpárat“.

• A když jste byl už hotový režisér, nenapadlo vás, že pokud by byl veden režijně jinak, že by některé role byly jiné, výraznější?

Nikdy. On měl nejlepší období koncem 60. let. Bylo mu 36, když přišel na Vinohrady, dělal tam jednu roli za druhou. Vylo to divadlo snů. Účinkovali tam herci jako Haničinec, Brodský, Kopecký, Bláha, Řehoř, Brzobohatý a táta do toho zapadal svým specifickým hlasem. Bylo to velké období se špičkovými herci! Tehdy bylo Divadlo na Vinohradech na špici naší divadelní kultury především po herecké stránce, ale i dramaturgie byla jakoby šitá na tělo hereckým hvězdám. Za normalizace to bohužel postupně odcházelo, ale herecký tým byl dlouho špičkový (Ilja Racek v Divadle na Vinohradech vydržel až do roku 1990, poté se rozhodl odejít na volnou nohu. Různě hostoval, v roce 2008 obdržel Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v divadle, daboval takové velikány, jako jsou Marlon Brando nebo Gene Hackman, dlouhá léta připravoval pro televizi oblíbený pořad Trochu šafránu z televizního archivu, objevil se v druhé řadě Sanitky atd. Naposledy hrál na Vinohradech v roce 2012 v komedii Mocná Afrodité. Zemřel loni v srpnu ve věku 88 let. Pozn. red.)

• Diskutovali jste někdy se svým tatínkem o vztahu ředitel divadla versus herec?

Podle mých dlouholetých zkušeností má být ředitel ten, který dává prostor umělcům. Ať už přímo účinkujícím, nebo realizačním týmům. Samozřejmě je otázka, jak ten prostor využijí a jestli to bude správně. Pakliže ne, tak nastává ten smutný okamžik, kdy se musí třeba s některým z těch lidí rozloučit… S tátou jsem se o tom ale nikdy takto konkrétně nebavil. Jako „dojíždějícímu“ synovi mi vždy líčil situaci ve dvou velkých divadlech, kde působil, to jest v divadle E. F. Buriana (1960-1966) a později v Divadle na Vinohradech. Tam to bylo v 60. letech samozřejmě hlavně o politice. Například divadlo, které dělali tehdy u Burianů, bylo hodně politické a záleželo na tom, jak ředitel dokáže herce podržet vůči nadřízeným orgánům, jak se tehdy říkalo. Táta měl velké štěstí, že ho na Vinohrady angažoval ředitel František Pavlíček, který byl taky velice vyhraněný, věděl, co chce, ale bohužel musel po roce 1968 skončit…

• Jak jste prožíval rok 1968 vy? Ovlivnily Vás antikomunistické postoje vašeho tatínka, který kdysi odmítl donášet na své kolegy a musel absolvovat vojnu u tzv. černých baronů v Komárně?

S kluky z chemické průmyslovky jsme dělali v tom přelomovém roce časopis žertovně nazvaný Mateřídouška pro pokročilé. Ale to už je dávná historie. Stejně jako to, že jsme organizovali první demonstraci před polským konzulátem, protože v té době probíhaly v Polsku antisemitské a antisionistické čistky proti studentům. Podobnou jsme dělali ještě k 1. máji. Jednalo se o jakési pochody nového pohledu. Taková to byla doba: plná zvratů a nových podnětů. Dělali jsme to pro naši generaci a víc než o politice to bylo o kultuře a o umění. Ale skončilo to tak, jak to skončilo. Represe, které poté v Ostravě nastaly, byly docela drsné, ale to už jsem byl v Praze na škole.

• Po DAMU jste se ucházel o místo režiséra ve Slezském divadle v Opavě (tehdy Divadlo Zdeňka Nejedlého). Proč to nevyšlo?

Skončil jsem školu, vrátil se do Ostravy a hledal práci. Byl to rok 1976, já byl čerstvě ženatý a narodila se nám dcera. V rámci jakéhosi „záchvatu“ rodinných povinností a odpovědnosti jsem se rozhodl, že zůstanu v tomto kraji. V ostravských divadlech to nebylo možné, takže jsem projížděl okolní. Navštívil jsem v Opavě i pana ředitele Vodáka, mimochodem bývalé řidiče sanitky, a ten mi sdělil, že ve svých 27 letech jsem na režiséra v opavském divadle příliš mladý… a tak jsem mu poděkoval.

• V minulosti jste vedl například Národní divadlo moravskoslezské či Divadlo J. K. Tyla v Plzni. Jaké byly vaše střety s „nadřízenými orgány“?

Začínal jsem jako ředitel divadla v roce 1991 v Ostravě. Ve vedení města tehdy byli docela osvícení lidé, ale vždycky se našel někdo, hlavně se začátku, komu se muselo vysvětlovat, jak divadlo funguje, proč potřebuje tolik peněz, proč jsou prázdniny v divadle atd. A to jsem si myslel, že je to proto, že se změnila politická situace a začali fungovat noví lidé. Ale když jsem poté procházel jiná slezská, moravská a česká divadla, tak to bylo skoro po každých volbách stejné. Rozhodně to ale není tak drastické, že by někdo zasahoval do repertoáru, jak jsme byli dříve zvyklí, to určitě ne. je to spíš o potřebě domluvit se vzájemně na některých prioritách a vyjít si vstříc.

• Téměř deset let jste řídil ostravské televizní studio. Bylo to tam obdobné?

Televize je trochu jiná káva. Naše studio mělo velkou tradici především v publicistice, před mnoha lety i v dramatickém žánru a seriálu. To se bohužel změnilo v posledních dvou třech dekádách, když v hraných věcech začalo o úspěchu a sledovanosti rozhodovat obsazení známých seriálových herců a „naši“ z Ostravy a vůbec regionu moc šancí neměli. A nemají, i když jsme se to pokoušeli zvrátit. Ale dnes platí jiná pravidla hry v tomto oboru. Úplně něco jiného je pak zpravodajství. Tam vstupujete chtě nechtě na půdu politiky, tam se hraje úplně jinak…

• Jako libretista jste se podílel na představení labutí sen o duši, který splnil sen spousty dětí na vozíčku, že i tak lze tančit. Jak vzpomínáte na tuto práci?

Byla velice krásná, ale i specifická a obtížná. A těší mě, že to stále pokračuje jako Bílá holubice. Tenkrát to byla ale záležitost dobová. Měli jsme dceru na vozíčku, která tam účinkovala, a když nám odešla, tak jsme měli pocit, že věci, které jsme tam začali, by se měly dotáhnout. Myslím si, že se to docela podařilo i díky tomu, že soubor Divadla loutek v Ostravě k tomu přistoupil velmi specificky a velmi vstřícně. Moje žena vymyslela krásné heslo: Nemůžeš chodit? Můžeš tančit!

• Labutí sen o duši doprovázela hudba Petra Čajkovského. Slezské divadlo teď nasadilo pohádku Spící krasavice na Čajkovského hudbu. V čem je ta jeho hudba tak neskutečně uchvacující a stále žádaná?

Je to hudba velmi emotivní a zároveň melodická. Je zde ruský akcent, je tam velká slovanská duše. Labutí jezero je prostě nesmrtelná hudba. Když ji slyším, tak mi vždy naskakuje husí kůže. Ta hudba je tak spojena s příběhem, že to jinak ani být nemůže.

• A platí, že tanec dělá hudbu viditelnou?

Asi ano, ale záleží na tom, jakou hudbu. Dokážu si ale představit moderní hudbu, kterou bych asi nechtěl zviditelnit (smích).

• Myslíte si, že je dnešní mladá generace opravdu hodně odlišná od té předchozí. Snažil jste se někdy jako režisér „zavděčit“ mladému divákovi?

Myslím, že ne. V divadle se jedná o způsob pohledu tvůrců. Ti interpretují svět tak, jak ho vidí, a buď naleznou stejný způsob vidění s mladým divákem, aniž mu budou servírovat nějakou „cool dramatiku“, o které se tvrdí, že je to moderní divadlo. já si navíc myslím, že se divadlo vždy musí dělat s publikem, které máme, a vzít v potaz jeho kulturní způsob akceptace. Když někdo přistoupil před osmdesáti roky k Picassovu obrazu, kde se pohybovalo několik očí a nohou, tak jistě byl po klasických mistrech poněkud v šoku. Až dokud nenastoupila generace, která to dokázala pochopit. A teď jde o to, jestli problémy, které vidí tvůrci, souzní s těmi, které vidí dnešní mládež. A pak tu jsou samozřejmě témata, která souzní s každou dobou.

• Máte jako režisér svůj vysněný titul, který byste chtěl realizovat?

Už ne, připadám si jako režisér ve výslužbě. Do nějakých velkých projektů už bych se nepouštěl. Pokud má člověk dělat divadelního ředitele pořádně, potřebuje to čas, intelektuální a fyzickou kondici. A taky energii, protože hlídáte nejen divadlo a lidi okolo, ale i politiku a finance. Kloubouk dolů před kolegy, kteří stíhají práci ředitele i režiséra. Je to možná jednodušší v už zaběhnutých divadlech, ale v divadle, které se dostává z nějakých problémů a znovu si hledá své místo, to je velmi obtížné. Ale říká se, „nikdy neříkej nikdy“. Mám rád dobré komedie a velkou chuť jsem míval na klasickou operetu…

• Za zmínku jistě stojí nedávná premiéra opery Prodaná nevěsta ve Slezském divadle v Opavě. Překvapily vás tak příznivé ohlasy kritiky?

Hlavně ohlasy diváků – to je pro mě naprosto nejdůležitější. Na všech představeních jsme měli na konci aplaus vestoje, až jsme z toho byli všichni zaraženi, mile překvapeni včetně účinkujících, protože i ti si nebyli jisti. Měli jsme trošku obavy, protože v takové verzi se Prodaná nevěsta v našem divadle ještě nedělala. (Operu Prodaná nevěsta napsanou na libreto Karla Sabiny uvádí Slezské divadlo v Opavě v původní verzi, která měla premiéru 30. října 1866, pozn. red.) A přesto to dopadlo dobře. Ten Smetana tam je, nikdo nebyl o nic ochuzen po hudební stránce a nelze se nad ničím pozastavit nebo až urazit. Například v Českých Budějovicích dělají Prodanou nevěstu v super moderních kostýmech a jako pokus o postmodernu. Tak toto, se domnívám, je forma, kterou by náš divák nesnesl.