Tereza Piskořová, 30. 7. 2019

Pracovat celý život v jedné továrně bylo pro starší generaci běžné. Lidé se báli změny a nepřemýšleli nad tím, že existují i jiné možnosti. I když je práce nenaplňovala, zatnuli zuby a – byť nešťastní – zůstali. Tento případ se rozhodně netýká herce Slezského divadla Michala Stalmacha, který sebral veškerou odvahu a po osmnácti letech se rozhodl divadelní scénu opustit. Proč? Dočtete se v následujícím rozhovoru. Co bude dělat? Ani tato informace nezůstala utajena. Diváci se však nemusí bát, oblíbený herec na divadlo nezanevřel a ještě rok ho budou moci vídat v několika rozehraných titulech z minulé sezony. V rozhovoru nejen nahlédneme, co se děje za divadelní oponou, ale dozvíme se i řadu zákulisních historek, které od komedie leckdy nemají daleko k tragédii. Dámy a pánové, pohodlně se usaďte, představení začíná.

 

Kam odcházíte?

Jdu do jiné branže, budu dělat obchodního zástupce v Ostravě. Nemůžu zatím prozradit, v jaké firmě to bude, protože ještě nemám podepsanou smlouvu. Výpovědní lhůta v divadle mi končí závěrem srpna a do nové práce bych měl nastoupit v září.

 

Není to velký skok, přestoupit z divadla do obchodu?

Není. Když se mě ředitel té firmy ptal, proč dělám tak velkou životní změnu, řekl jsem mu, že pro mě to až taková změna nebude. Herecké nadání v obchodu uplatním podobně jako v divadle. Je třeba působit sympaticky a tvářit se, že dělám všechno pro zákazníkovo dobro, i když se člověk bude cítit pod psa. A na to jsem zvyklý. Jen bude potřeba osvojit si i nějaké marketingové fígle a načíst potřebnou literaturu. A učit se, učit se, učit se…

 

Já se přetvařovat neumím. Asi proto bych to nemohla nikdy dělat.

V divadle jsem se musel přetvařovat neustále a obchodní branže v tomto není jiná. I když jsem měl den blbec, musel jsem se koncentrovat a ukazovat, jak jsem šťastný, protože nikdo nechce koukat na zpruzeného kašpara, který skáče po jevišti. Ale dnes se i prodavačky musí tvářit mile, i když jim není do smíchu.

 

Co na vaše rozhodnutí říkali kolegové? Byli smutní?

Ne, ti to oslavili. (smích). Dělám si legraci, byli zklamaní, protože to nikdo nečekal. Dlouho jsem to tajil. Myslím ale, že se s tím poperou, protože jim tady budu ještě minimálně rok lézt na nervy. (smích) Budu totiž dohrávat inscenace z předchozích sezon.

 

Jak reagoval ředitel divadla Ilja Racek?

Podle toho, co jsem se doslechl, údajně řekl jedinou větu: Tak to jsme v p*deli. Nevím, co je na tom pravdy, ale věřil bych tomu, protože má smysl pro humor.

 

Půjde divadlo skloubit s novou prací?

Těch představení nebude tolik, protože se z mého seznamu inscenací vyškrtl Saturnin a Broučci. Když v Ostravě skončím ve čtyři odpoledne, stihnu přijet a večer to odehrát. Pokud půjde o dopolední představení, přizpůsobím si schůzky. Na podzim budu ještě zkoušet v jedné operetě, kde mám takovou malou roličku, ale pochopitelně se nebudu moci účastnit všech zkoušek. Takže to bude z velké části samostudium a budu doufat, že to kolegům nebudu moc kazit.

 

 

Polepšíte si finančně?

Bylo by to fajn. Peníze v divadle po zvednutí platů už nejsou taková bída. Ovšem v porovnání s lidmi, kteří mají osmihodinovou pracovní dobu takříkajíc na pohodu a za minimum nervů, jsou herecké platy nižší. Nemůžu říct, že se v divadle máme špatně, ale doufám, že v nové práci to budu mít lepší. Těžko říct. Když budu nešika, možná budu po roce škrábat v divadle na dveře, aby mě přijali zpátky, ale možná se uchytím a zůstanu v obchodě celý život.

 

Proč jste se vlastně rozhodl odejít?

Chtěl jsem v životě něco změnit a stihnout to dřív, než mi bude čtyřicet. Navíc se budu podruhé ženit, s mojí budoucí manželkou, která mě v mém rozhodnutí plně podpořila, se stěhujeme z Opavy do Služovic. Bude to změna od základů se vším všudy. Vyhlídka práce s osmihodinovou pracovní dobou od pondělí do pátku a volnými víkendy je lákavá. Těším se na to, protože to je něco, co jsem za osmnáct let v divadle nezažil.

 

Do jisté míry to chápu, protože o volných víkendech si kvůli uzávěrce taky může nechat jen zdát.

V divadle je šestidenní pracovní týden, buď od pondělí do soboty anebo o úterý do neděle. Není to žádný med, protože člověk stráví v divadle celý den. Čas je tam hloupě rozložený, zvlášť když máte děti. Můj běžný pracovní den začínal v sedm ráno, kdy jsem vstal, odvezl děti do školy a do školky, šel na zkoušku, v jednu odpoledne jsem skončil, stihl se najíst, vyzvednout děti a pak zase zpátky odehrát představení. Domů jsem přišel v deset večer. Nehledě na to, že se hraje na Silvestra a poslední roky i na Štědrý den a přes vánoční svátky. Dovolenou jsem si mohl vybrat jenom přes léto, kdy jsem doháněl to, co jsem nestihl za rok.

 

Mají za vás náhradu?

Mají, nastoupí místo mě mladší kolega z Ostravy. Divákům nebude úplně neznámý, protože už na opavských prknech účinkoval. Doufám, že se mu bude u nás líbit a ze srdce mu přeji, aby se dařilo. A taky doufám, že mi zůstane místo v šatně, ať nemusím na chodbu.

 

Nenarušil jste svým odchodem provoz divadla?

Tak trochu narušil, protože dramaturgický plán na příští sezonu byl už hotový a nešikovně jsem to oznámil před zahajovací zkouškou na inscenaci, která se bude hrát na podzim. Je tam ale domluvený záskok a myslím si, že to bude v pohodě. Určitě se přijdu podívat na premiéru.

 

Takže do divadla budete chodit stále?

Určitě. Na divadlo jsem nezanevřel, hlavně se rád podívám na kolegy. Spíš mě mrzí, že se na opavské divadlo zapomíná. Za hranicemi města o nás nikdo neví. I když jsme měli spoustu dobrých inscenací a snažili se sebevíc, tak komise, která uděluje Ceny Thálie, nám moc nepřála. Jsem přesvědčen, že se tady odehrálo velké množství velmi kvalitních představení, za která by si spousta kolegů přinejmenším nominaci zasloužila. Člověk tu nemá možnost například točit film.

 

Proč ne?

Spoustu nabídek jsem musel odmítnout, protože jsem na to neměl čas. Jediné, co jsem natočil za poslední dobu, byla kampaň pro Vysokou školu báňskou, ale to bylo většinou jednodenní natáčení. I když to byla velmi příjemná práce, nedokážu si představit, že bych točil třeba dva měsíce v kuse, protože by za mě neměl kdo zaskočit. Divadlo je na pokraji funkčního minima. Máme sedm sólistů, jedenáct lidí v činohře, což je mimochodem nejmenší činohra v republice. Pak je sbor a šestičlenný balet.

 

Co když někdo onemocní?

Tak je problém. Buď se zruší představení, nebo se jde přes mrtvoly. Hrajeme, i když jsme na kapačkách. Jeden mladší kolega se den před představením nechal odpojit z kapačky, aby odehrál Babičku drsňačku. Nebylo mu nejlépe, ale zvládl to úžasně. Říct v činohře, že když mě bolí v krku, tak nejdu do práce, neexistuje.

 

Teď budete mít na film víc času.

Já si chci od toho hraní na chvíli odpočinout. Když si mě to najde samo, bránit se nebudu, ale minimálně prvního půl roku se budu intenzivně věnovat nové práci. Nejdřív se v tom potřebuji zabydlet a pak se uvidí.

 

Stává se vám často, že za vámi lidé chodí pro podpis?

Stalo se mi to jednou. Podepsal jsem se jedné slečně, která se mě potom zeptala, jak se vlastně jmenuju. Vteřinovou radost vystřídalo obrovské zklamání.

 

Člověk by řekl, že se s tím herci setkávají pořád.

Taky jsem si to myslel, ale není to pravda. Respektive v mém případě. Jedinou satisfakcí jsou pro mě „babičky“, které nás po představení pochválí, že to bylo pěkné. Jsou to takové naše divadelní dušinky a my jsme jim vděční za to, že na nás chodí. Na druhou stranu je výhodou, že být hercem mi otevřelo dveře do mnoha institucí, například do nemocnice. Když je člověk profláknutý, jednají s ním jinak.

 

Můžete říct příklad?

V případě, že jsem u doktora něco urgentně potřeboval, často pomohlo, když jsem řekl, že se jmenuji Stalmach. S nepříjemným jednáním jsem se nesetkal, a když už, tak jsem věděl, že ten člověk nechodí do divadla. Hrát v divadle má své výhody, zvlášť v tak malém městě, jako je Opava. Zároveň je to i prokletí, protože když tady uděláte ostudu, dozví se to celé město.

 

Když jsme u toho, stal se vám na jevišti nějaký trapas.

Skoro každý den. Naposledy se mi stalo, že při první nebo druhé repríze Třech bratrů v nesnázích jsem se na konci první půlky představení předklonil zadkem k divákům a praskly mi kalhoty. Byla tam obrovská díra, ale protože to byla komedie, lidi to pobavilo. Navíc se vždycky snažím fungovat tak, aby to vypadalo, že je to součástí hry.

 

Měl jste pod těmi kalhotami něco?

Měl jsem trenky. Naštěstí byly šedé, oblek byl taky šedý. Další vtipná situace například nastala, když jsme hráli Ženitbu. Dan Volný si namaloval knír a přes něj si nalepil ještě jeden. V průběhu jeho desetiminutového výstupu se ten knír začal postupně odlepovat, myslel jsem, že dostanu záchvat smíchu. Samozřejmě na každém představení je škodolibý kolega, který na vás dělá ksichty, a když se na jevišti pije voda, vždycky se najde někdo, kdo ji vymění za vodku. Jednou jsem dostal místo čaje dvojitého myslivce. Ale tohle všechno je koření divadelní práce, bez něj by to nešlo.

 

Takže alkohol na jevišti není pravý?

V Prodané nevěstě se čepuje nealkoholické pivo. Když se hráli Naši furianti, čepovala se Plzeň, kterou jsme pak rozdávali divákům. Ale to byla výjimečná situace. Klasika – whisky představuje čaj a víno je rybízový džus.

 

Nevadí vám chodit po městě v kostýmu?

Nevadí. Jsem v podstatě takový oživlý billboard.

Převlékl jste se někdy za ženu?

Jednou, bylo to na Silvestra ve hře Rodina je základ státu, kde jsem hrál takového čtyřprocentního „sestřičku“. Zjevil jsem se tam v punčoškách, s parukou, nalepenýma řasama, měl jsem prsa a dvanácticentimetrové podpatky. Kupodivu jsem v tom uměl docela dobře chodit. Kolegyně tvrdila, že jsem v těch lodičkách a punčoškách měl nejhezčí nohy v divadle, včetně hereček. Hodně jsem hrál i zvířata – koně, kozu, vola, psa, prase, broučka… Ta mi jdou.

 

Co vás bavilo nejvíc hrát?

Všechno. Nerozděloval jsem, jestli je to velká role nebo malá, špatná nebo dobrá. Hrál jsem skoro ve všech inscenacích, minulo mě pouze několik málo kusů. Poslední dva roky mě to ale přestalo naplňovat a už jsem se do divadla ta moc netěšil.

 

Čím to?

Svým způsobem jsem zažíval stereotyp. Když je člověk v provozu deset měsíců v kuse, jede jako automat. Jakmile jsem dostal novou hru, za pár hodit jsem už měl v hlavě docela konkrétní představu, jak danou roli zahrát. Už jsem se neposouval dál. Navíc hercům nepřidá, když každý rok poslouchají, jak je divadlo zbytečné a že stojí město moc peněz. Na edukační a kulturní funkci divadla se v tu chvíli nehledí, Opava je malá a hlasy o tom, co bude s divadlem, se k nám bohužel vždy dostanou.

 

Co tím myslíte?

Hodně se teď řeší budova divadelního klubu. Dostaly se k nám informace, že město s ním má úplně jiné úmysly. Šušká se, že tu budovu jen tak někomu dají. Možná jsou to jen drby, ale jak se říká, na každém šprochu pravdy trochu.

 

Nemá se divadelní klub rekonstruovat?

Momentálně je to spíš takové čekání na Godota. Klub se prý uzavřel kvůli statice, ale pak se objevila informace, že si bývalá nejmenovaná paní ředitelka údajně stěžovala, že ji tam herci pomlouvají. Jestli to je pravda nebo ne, nikdo neví, ale budova je kromě prostorů, kde je krejčovna, sklad rekvizit, ubytovna a divadelní archiv, prázdná. A klub nefunguje.

 

Opava je známá velkou rivalitou mezi návštěvníky divadla a fotbalovými fanoušky. Co si o tom myslíte?

Je pravda, že Opava je rozdělena na fotbal a divadlo. Tato rivalita by měla skončit, protože jak fotbal, tak divadlo uspokojuje odlišné sorty lidí. Kdyby nebylo jedno nebo druhé, v každém případě by to byl průser. Vytáčí mě, když nás lidi bezdůvodně pomlouvají a říkají, že v divadle jenom chlastáme, protože vidí v popelnici lahve, které pochází z divadelní kavárny, nebo z bufetu. My fotbal neurážíme, radši se na něho zajdeme podívat. Na Slezský chodím tři roky a užívám si tu neskutečnou atmosféru. Opava má úžasnou základu, je to nakažlivé, člověk si tam zafandí. Fotbal rád podpořím, ale bojím se, že jeho fanoušci by nepodpořili nás.

 

Chodí fotbaloví fanoušci do divadla?

Vím o spoustě lidí, kteří chodí jak na fotbal, tak do divadla. Na představení chodí údajně i pár hráčů. Tito lidé nic neřeší a jsou v pohodě.

 

Jak jste se vlastně dostal k divadlu?

Byl jsem jedničkář a podle vysvědčení jsem byl automaticky přijat na gympl i na obchodku. Ale to jsem nechtěl, protože tam chodil každý. Projížděl jsem katalog středních škol a narazil tam na něco, co se jmenuje konzervatoř. Tehdy jsem ani nevěděl, co to je. Přijali mě, zalíbilo se mi to a pak už se to se mnou vezlo. Bylo to ale náročné, měli jsme přísný režim. V osm ráno jsme začínali a v sedm večer končili. Rád vzpomínám na učitele Tomáše Vůjtka, se kterým jsme se na konzervatoři domluvili, že místo angličtiny chceme víc hodin češtiny. Byl úžasný, jako autor divadelních her měl pro nás pochopení. Když přišel do Slezského divadla, byl jsem strašně rád. Tímto ho zdravím. A stejně tak ostatní kantory.

 

Předtím jste působil v divadle v Českém Těšíně. V čem je jiné od opavského?

V Těšíně jsem byl šest a půl sezon, v Opavě třináct. Těšín je zájezdové divadlo vyhlášené pohádkami, které se hrají dokola přes dvacet let. Doma jsme odehráli tři představení a zbytek jezdili po zájezdech, doslova jsme strávili deset měsíců v autobuse. Do Těšína jsem dojížděl z Opavy, ale pak mi to dojíždění začalo vadit. Kontaktoval jsem proto bývalého ředitele činohry ve Slezském divadle, tenkrát to byl pan Černín, a on se rozhodl, že mě vezme. Na plný úvazek jsem do Opavy nastoupil v září 2007.

 

Zapomněl jste někdy text?

Já jsem se texty nikdy neučil.

 

To musí mít ostatní herci radost.

Oni už mě znají. Jsem zastáncem toho, že odříkat slovo od slova umí každý. Já potřebuju vědět, o čem mluvím, abych to pak mohl odříkat v různých variantách, které dávají smysl. U některých režisérů jsem s tímto tvrdě narazil a musel se občas do textu mrknout, ale většinou to bylo tak, že když už jsem opravdu žvanil nesmysly, odchytla si mě nápověda s tím, že by bylo vhodné říct to, co je opravdu v textu. Když jsou texty ve verších, snažím se, aby to znělo podobně. Vím, že tím spoustu kolegů vytáčím, ale snad mi to odpustí.

 

 

 

Michal Stalmach

Narodil se 15. února 1982 v Opavě. V letech 1997-2001 studoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě a hned po maturitě nastoupil do Těšínského divadla, kde působil do roku 2006. Členem činoherního souboru Slezského divadla v Opavě byl od roku 2007 do léta 2019. Návštěvníci divadla ho mohou na podzim vidět v několika rozehraných inscenacích z minulé sezony, ale v nových už se neobjeví. V následující životní etapě ho čeká nejen nová práce, ale také stěhování a svatba. Z předchozího manželství má dvě děti.