Josef Herman, Divadelní noviny, 3. 3. 2020

Opera Moravského divadla v Olomouci se může vykázat pozoruhodnými dramaturgickými a inscenačními projekty, jenže nad operními premiérami začínají lehce převažovat operety a muzikály (momentální skóre 5:6). Začátkem devadesátek byl zdejší prosperující soubor operety sloučen s operou a jak vidět, dnešní situace tomu odpovídá víc než tehdejší, kdy to vyvolalo polemiky. Navíc v repertoáru převažují komické opery často uváděné v podobě operetních, s odpuštěním, taškařic, Hanáci se prý chtějí především bavit. Nápad vzkřísit Cornevillské zvonky (1877) byl ovšem vynikající! Dnes prakticky zapomenutým dílkem jeho autor Robert Planquette rychle zbohatl a prorazil do světa, dokonce až na Broadway. Také u nás se svého času skoro půlstoletí hrálo často, a to i v operetní éře Národního divadla. Po roce 1945 se objevilo jen výjimečně, z ostravského uvedení (1954) olomoučtí převzali texty písní Rudolfa Lampy. Udělali ovšem dobře, že texty znovu přeložili a pročistili, a také že jim ponechali jistou hravou naivitu, která odpovídá hudební kompozici.

Cornevillské zvonky mají blízko právě ke komickým operám, v Olomouci tolik oblíbeným. Osvěžily repertoár osobitou francouzskou hudbou, lehkou v instrumentaci, plnou jiskřivých melodií zcela odlišného rodu, než jaké známe z vídeňské či berlínské operetní tradice. Příběh je chatrný, ale nejde v něm o lásku, tedy jen o lásku, natož o vysokou společnost. A hlavně se vypráví s nadhledem skoro ironickým. A přesně tak Cornevillské zvonky z olomouckého jeviště působí, zahrané stylově v orchestru i na jevišti. Tradičními spíš operními hereckými prostředky převážně mladí interpreti stvořili výrazné postavičky: Barbora Řeřichová (Serpoletta), Lucie Skácelíková (Žerména), Jiří Přibyl (Gaspard) a Milan Vlček (Henri). K tomu výtečně nastudovaný i na jevišti rozehraný sbor. Režisér Lubor Cukr vystavěl jasně formulované obrazy, zvýrazněné bílými kostýmy evokujícími francouzský venkov 17. století. Hezká podívaná i poslyšená, kterou diváci ocenili.

Lubor Cukr odešel začátkem sezony po neshodách s ředitelem Iljou Rackem z místa šéfa opery Slezského divadla v Opavě. Spor vedli mimo jiné o existenci stálého souboru šesti sólistů, tedy o řešení dlouholetého problému, který nedávno zbytněl do poněkud groteskní podoby. Do zdvojeného obsazení opery W. A. Mozarta Figarova svatba (což je bratru dvacet pěvců!) se ze stálých opavských sólistů vešla jen Katarína Jorda v druhé alternaci Hraběnky. Vůbec to nebylo na škodu, naopak vesměs mladé, dobře vedené hlasy externistů, z nichž někteří se už v Opavě osvědčili (Lukáš Zeman), sedly mozartovským postavám jako ulité. Navíc každý ze sólistů s režisérkou Janou Andělovou Pletichovou detailně vypracoval uvěřitelný charakter své postavy a jejího jednání v různých situacích – vždyť Figarova svatba je břitká situační komedie! S gustem ji spoluhrál i dirigent Vojtěch Spurný od spinetu, v rozjívené mozartovské paruce jako z Formanova Amadea, divoce gestikuloval a do recitativů rozverně vkládal Mozartovy oblíbené klavírní kousky, třeba Turecký pochod či v ďábelském tempu načrtnutý začátek Sonaty Facile. A vedl orchestr v hybných tempech, přesných pro Mozartovu hudbu i pěvce a jejich jevištní jednání. V programu své hudební pojetí ovšem opět opřel o hledání autentické interpretace, zmenšil a z orchestřiště nechal vyzvednout orchestr, použil účelné škrty a varianty – a znělo to vskutku báječně!

Režisérka opustila své obvyklé naivní vyhrávání popisností lomené režijními „nápady“ (v předchozí La traviatě třeba pozlacenými, zhola zbytečnými živými sochami, tady mi vadily citace výstředního chování ze zkazek o Mozartovi a Formanova Amadea). Stylizovala přiznanou jevištní komedii až frašku významově i výtvarně zaranžovanými situacemi na nepopisné, vlastně prázdné scéně, doplněné jen několika židlemi a stolkem před malovaným prospektem plným rokokových ptáčků a květin. A také postelí, jaká byla v centru inscenace Jaroslava Chundely v roce 1994 v pražském Národním, kterou mi opavská trochu připomněla, jen obří postel u Chundely symbolizovala téma, kdežto v Opavě jen dokresluje prostředí. Holt inscenace zůstala zakotvena ve zdejší tradici. Cherubín však opravdu skočil z okna do orchestru jako do skleníku – postavu Spurný obsadil kontratenoristou (!) Vojtěchem Pelkou, herecky šikovnějším než pěvecky. I nejmenší postavy byly kvalitně obsazeny, nejvíc mne ovšem oslovila Markéta Böhmová jako Hraběnka a Lukáš Zeman coby Hrabě, a musím zmínit i Jaromíra Noska (Figaro), Evu Benett (Zuzanka) a Annu Začalovou (Barbarina). Výtečně připravený sbor, pěvecky i herecky, pečlivě sezpívané ansámbly, přesně vyhrané finesy v orchestrálních partech – opavské operní jeviště i orchestřiště bylo k nepoznání. Jedna vlaštovka jaro nedělá, ale přál bych opavské opeře tolik potřebné vykročení do nové éry.

Moravské divadlo Olomouc – Robert Planquette: Cornevillské zvonky. Krásná francouzská opereta. Libreto Clairville a Charles Gabet, překlad Lubor Cukr, původní texty písní Rudolf Lampa, dialogy a adaptace původních textů písní Patrick Fridrichovský. Režie Lubor Cukr, hudební nastudování a dirigent Tomáš Hanák, sbormistr Lubomíra Hellová, choreografie Esther Lubadika, scéna a kostýmy David Janošek, dramaturgie Patrick Fridrichovský. Premiéra 21. února 2020.

Slezské divadlo Opava – W. A. Mozart: Figarova svatba. Opera buffa o čtyřech jednáních. Libreto Lorenzo Da Ponte, hraje se v italském originále. Hudební nastudování a dirigent Vojtěch Spurný, režie Jana Andělová Pletichová, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Michaela Savovová, sbormistr Kremena Pešakova. Premiéra 23. února 2020.