Lukáš Vondráček, opavský rodák, byl označován za zázračné dítě. Na klavír začal hrát ve dvou letech, ve čtyřech letech měl své první veřejné vystoupení, kdy v Opavě hrál dětské skladby skladatelů Schumanna a Čajkovského. Jako velmi mladý začal spolupracovat se Státní filharmonií Brno a s Janáčkovou filharmonií Ostrava, natáčel také pro Českou televizi i Český rozhlas. Ve třinácti letech začal díky rektorské výjimce studovat hudební obor na pedagogické fakultě Ostravské univerzity, dále ve studiích pokračoval na vídeňské konzervatoři, na akademii v Katovicích a na New England Conservatory v Bostonu, kde také žije. V roce 2003 vyrazil na americké turné, při němž vystoupil také v newyorské Carnegie Hall. Byl a je úspěšný také na mezinárodních soutěžích – cena poroty v mezinárodní soutěži Vana Cliburna v Texasu (2009), soutěž Hilton Head International Piano Competition (2010) a na mezinárodní klavírní soutěži UNISA Vodacom (2012) získal současně první cenu, velkou cenu i čtyři speciální ceny.

První polovina koncertu bude věnována tvorbě Roberta Schumanna, který patří nejen k průkopnickým osobnostem německé hudby 19. století, ale je i objevitelem nových zvukových i technických možností klavíru. Z jeho díla zazní nejprve Arabeska op. 18, která je prototypem tzv. romantického klavírního kusu – skladba má pro Schumanna typickou formu, kdy opakující se refrén je střídán kontrastními částmi a vyniká intimitou, křehkostí a jemným poetickým kouzlem. Na závěr (jako překvapení) zazní malý epilog. Skladatel se o Arabesce vyjádřil v tom smyslu, že jde o dílo „spíše jemné a ženské“. Jeho opakem je Kreisleriana op. 16 – cyklus 8 fantazií, inspirovaných výstřední postavou kapelníka Kreislera z literárního díla otce německého romantismu E. T. A. Hoffmanna (kterého operní divák bude znát nejspíše jako hrdinu Offenbachovy opery Hoffmannovy povídky). Skladba vyniká prudkými změnami nálad, vypjatými emocemi i typicky schumannovskou stylizací i virtuozitou a je považována za vrchol autorovy klavírní tvorby. Po přestávce se posluchači mohou těšit na Klavírní sonátu č. 27 e moll op. 90 Ludwiga van Beethovena, kterou autor věnoval svému příteli a mecenáši Moritzi von Lichnowskému. Na skromném půdorysu dvou vět (namísto obvyklých 3 nebo 4) rozehrává Beethoven množství jemných odstínů výrazu, vzdává se všech virtuózních gest a nechává posluchače nahlédnout do svého nejintimnějšího nitra. Rozezpívaná druhá věta jako by nesměle ohlašovala v lehkém náznaku hudbu nastupující generace romantiků, zejména Franze Schuberta. Preludia Clauda Debussyho patří nejen k nejoblíbenějším skladbám svého autora, ale jsou rovněž (jak kdysi poznamenal dr. Václav Holzknecht) jakousi „velkou obrázkovou knihou“ a zároveň mistrovskou ukázkou impresionistické klavírní stylizace. Programní názvy jednotlivých skladeb umístil autor až na závěr každého kusu a dal je do závorky – jakoby na okraj hudby, zřejmě s cílem, aby jednotlivé názvy příliš neodváděly pozornost od hudby samé. Preludia jsou určena (podle Debussyho vyjádření) spíše pro poslech „mezi čtyřma očima“.

Vojtěch Spurný