Josef Herman, divadelni-noviny.cz, 30. srpna 2019

Odstupujícího šéfa opery Slezského divadla v Opavě Lubora Cukra jsme se zeptali na nejdůležitější okolnosti jeho práce, kterou nechal rozdělanou.

Po sice významově kontroverzní, nicméně dobře připravené premiéře Čarostřelce se zdálo, že další sezóna je naplánovaná ve vašem duchu. Co vás přimělo k rázné rezignaci?

Především bych rád uvedl, že jsem dlouho nezažil takovou atmosféru a maximální důvěru od všech zúčastněných během zkoušení. Myslím, že je i pro diváka očividné, že všechny zúčastněné ta práce baví a odvádějí kvalitní výkony. Pan ředitel Ilja Racek byl s celou koncepcí obeznámen, ve finální fázi se zúčastnil i několika zkoušek a po premiéře mi řekl, že se mu inscenace líbila. V průběhu července se objevil v Opavském deníku rozhovor, kde pan ředitel naopak inscenaci kritizoval, protože nevyhovuje „opavskému divákovi“. Když jsme se sešli první den po prázdninách, byl jsem kritizován nejen za Čarostřelce, ale i za naplánovanou sezónu, a proto vyústil náš rozhovor v mou rezignaci. Na druhou stranu ale vím, že mnoho diváků vidělo představení už dvakrát, a jiní se na něj podruhé chystají, což při počtu zatím tří repríz považuji za úspěch. Tyto hlasy patřily i opavským divákům. Další okruh tvoří mladé publikum, které také mělo velmi pozitivní reakce. Přiznám se, že o tuhle skupinu mi právě šlo, což jsem vysvětloval i při prezentaci inscenace. Každé divadlo potřebuje i nové diváky. Jsem si vědom jisté kontroverze této inscenace, ale domnívám se, že i takováto provedení na jeviště nejen v provinčních divadlech patří.

Prodaná nevěsta myslím byla divácky úspěšná, nebo ne?

Tato inscenace stále funguje jako magnet na diváky. Myslím, že je hravá a srozumitelná. Díky uvedení první verze této opery mohou diváci slyšet mluvené dialogy a upřímně, nejen diváci, ale i někteří sólisté začali mnohem lépe vnímat obsah slov, která Karel Sabina zvolil pro vyjádření situací a jednání postav. Diváci mohou také vidět orchestr na jevišti, což je pro mnohé velký zážitek, a navíc celé představení probíhá jako jeden velký jarmark, který je vtáhne do děje. I když zpočátku budila u mnoha lidí v souboru tato inscenace a hlavně uvedení první verze Prodané nevěsty (z roku 1966) rozporuplné pocity, diváci reagují velmi pozitivně, a to nás s dirigentem Spurným těší.

Co vám nejvíc ztížilo výkon funkce šéfa opery v Opavě?

Opavská opera je ve srovnání se Státní operou v Praze, kde jsem šestnáct let působil, mnohem menší a rodinnější instituce. Pracuje v ní mnoho skvělých lidí, kteří nemají tolik možností k realizaci, jako ve větších městech. Ale v každé rodině musí být jedna hlava a jeden krk, aby mohla instituce fungovat. Příliš mnoho názorů se vyskytne téměř na každou situaci, ale odpovědnost a finální rozhodnutí má zas jen ta hlava na tom krku. Pokud ostatní údy hlavu nepotřebují, nemůže podle mého názoru organizmus plnohodnotně fungovat a samotný krk také nemá smysl.

Jak jste chtěl posunout inscenační poetiku opavské opery?

Myslím, že i opavský divák by měl mít možnost pochopit současné inscenační tendence. V několika svých inscenacích jsem se odvážil podepsat i pod výtvarnou složku, ale troufal jsem si spíše na konzervativnější projekty. Ve svém celkovém směřování jsem chtěl reflektovat současné trendy v opeře, protože způsob vyprávění příběhů a jejich vizuální podoba mi v Opavě často připomínaly dnes již z mého pohledu dávno přežité postupy. Sám se snažím sledovat inscenace nejen u nás, ale i v zahraničí, a všude na světě jsou projekty, které u diváků vyvolávají pozitivní i negativní reakce. Nicméně jsem vždy považoval a považuji hledání cesty a posouvání vidění diváků za zajímavý impulz a výzvu k dialogu.

Sólistický soubor v Opavě je malý a vyžadoval změny. Pokoušel jste se o ně?

Ano, pokoušel. Zřizovatel vyzval pana ředitele k úsporným opatřením, a toto téma bylo součástí jednoho z mnou navržených postupů. Byl to však jeden z bodů, na kterém jsme se s panem ředitelem ve finále neshodli.

Přivedl jste nové sólisty, plánoval jste pro ně konkrétní role?

Pro tuto sezónu jsem byl domluvený například s Janou Siberou na Violettu, na barokní dvojvečer jsme měli s dirigentem Spurným myslím velmi zajímavé obsazení v čele s Lukášem Zemanem, který se představil už v Ifigénii a je etablovaným interpretem barokní hudby v Evropě a Funny girl měla netradičně zpívat Barbora Řeřichová, o které málokdo ví, že je výborná i v jiných žánrech, než je opera. Velmi jsme se s dirigentem Jindrou těšili na námi dlouho připravovaný projekt Fibichovy Hedy, pro který jsme přiměli ke spolupráci například Danu Burešovou, Martina Šrejmu a Martina Bártu. Měl jsem radost, že se mi podařilo s panem dirigentem najít společný termín a umožnit opavskému souboru pracovat s tak výraznou, dnes už mezinárodní uměleckou osobností. Pokud jde o plánované tituly, připravoval jsem Janáčkovu Káťu Kabanovou, těšil jsem se na Einemvu Návštěvu staré dámy, ale bylo by obsáhlé vyjmenovat všechno.

Jak se k vaší rezignaci staví šéfdirigent Vojtěch Spurný?

Pan dirigent byl šokován, protože naše dosavadní spolupráce probíhala na bázi vzájemného respektu a souznění. Řekl mi, že je nemile překvapen, protože se domníval, že v Opavě začíná nová zajímavá éra. Samozřejmě jsme mluvili o řadě budoucích zajímavých projektů, ale teď bude vše v rukách nového vedení.

Co hodláte podniknout nyní?

Rád bych se teď chvíli věnoval více režii než šéfování a tuhle situaci vidím, jako dobrý impulz pro nový směr. Rád také pracuji s mladou generací umělců, takže patrně rozšířím i své pedagogické aktivity.

…

Lubor Cukr (1974) – režisér, operní režii vystudoval na pražské HAMU. V letech 1999–2016 působil ve Státní opeře Praha a v Národním divadle, kde spolupracoval s mnoha věhlasnými zahraničními režiséry. Poslední roky vedl uměleckou správu Státní opery. V roce 2009 zde připravil rekonstrukci původní inscenace Dominika Neunera Verdiho Otella z roku 1991 a v roce 2011 režíroval Verdiho Trubadúra. Pro Dětskou operu Praha v roce 2003 nastudoval operu Jana F. Fischera Hry a o dva roky později operu Kominíček Benjamina Brittena, s použitím vlastního překladu a vlastních textů. Nabídku dalšího inscenování tohoto Brittenova titulu přijal v roce 2011 v Národním divadle moravskoslezském. V roce 2006 režíroval pro Operu MozArt scénografickou rekonstrukci opery Don Giovanni ve Stavovském divadle. Lubor Cukr pracoval také často v zahraničí (Opéra de Nice, Opéra de Toulon, atd.). V roce 2008 režíroval v Opera de Nice Mozartovu operu Figarova svatba. S dirigentem Robertem Jindrou uvedl také oceňovanou inscenaci prvotiny opery Richarda Wagnera Víly ve Štátnom divadle Košice, která se v roce 2017 umístila na 3. místě v anketě Opera Slovakia, a také získala nominaci na cenu Dosky. Od roku 2003 je členem Académie Desprez, association française pour le rayonnement du Théâtre du Château de Drottningholm et du Musée Suédois du Théâtre. V letech 2013-2017 spolupracoval s Konzervatoří Pardubice a od roku 2011 spolupracuje s Hudební Akademií Praha. Ve Slezském divadle Opava režíroval Mozartovu operu La clemenza di Tito (2010), Dvořákova Čerta a Káču (2013), Čajkovského Evžena Oněgina (2014), Mascagniho Sedláka kavalíra (2016), Orffovu Chytračku (2017), Verdiho Falstaffa (2017), Gluckovu Ifigénii na Tauridě (2018), Smetanovu Prodanou nevěstu (2018) a Weberova Čarostřelce (2019). Od února 2017 do srpna 2019 byl šéfem opery Slezského divadla Opava.

Zdroj: https://www.divadelni-noviny.cz/lubor-cukr-v-kazde-rodine-musi-byt-jedna-hlava