Partneři
25. 9. 2024, Ladislav Vrchovský, Divadlo, Recenze
Slezské divadlo Opava uvedlo jako první premiéru sezony inscenaci komedie Toma Stopparda Na flámu. Hraje se v překladu Šimona Dominika, v režii Zdeňka Bartoše a v dramaturgii Alžběty Matouškové. Hudbu k inscenaci vytvořil Matěj Kroupa, autorkou textu na Radeckého pochod je Marta Ljubková, operetní árii Královny noci pro potřeby inscenace otextoval Zdeněk Bartoš. Ze všech inscenačních komponent jsou však nejvíce vydařené kostýmy Aleny Schäferové, a scénografie
Klasická fraška Johanna Nepomuka Nestroye Einen Jux will er sich machen (česky volně Kroutílek si zařádí), je u nás známá v úpravě Voskovce a Wericha jako komedie pod názvem „… si pořádně zařádit“. Hra Toma Stopparda Na flámu, ve které se autor vrací k poetice vídeňské frašky v podobě, jak se hrála ve druhé polovině 19. století, je adaptací Nestroyeova díla. Je však jistým inscenačním oříškem.
Česká premiéra v pražském Disku v roce 2008, kdy ji spolu s kolegy studenty na DAMU nastudoval překladatel a zároveň režisér Šimon Dominik, byla spojena s velkým očekáváním. Nebylo úplně naplněno, stejně jako další pokus v roce 2010 v Divadle na Vinohradech, tehdy v režii Zdeňka Černína. A i letos v opavském Slezském divadle zažívá publikum určité rozpaky, což dokládá nepříliš mnoho smíchu v hledišti jak v první, tak ve druhé části představení, která je však přece jen svižnější, a tím divácky o něco vděčnější.
Kdo zná dramatické dílo Toma Stopparda, ví, že v každém jeho textu je více či méně prvků absurdního divadla. Zároveň nechybí velká láska k jazykovým vtípkům v podobě různých přeřeknutí, která však vycházejí nejlépe v anglickém originále. I tam se však vždy jedná o britský suchý humor, navíc umocněný Stoppardovým intelektuálním přístupem jak k humoru, tak k divadlu. Stoppard si totiž pohrává ve své osobité analýze i syntéze s vídeňskou fraškou přímo studiově, a to nejen jako dramatik, ale i jako teatrolog, respektive divadelní historik.
Hercům nabízí jakýsi mix téměř operetních klauniád spolu s klasickými převleky a záměnami osob. Ale jde ještě hloub, do absurdní roviny charakterů a povah jednotlivých postav, což k absurdnímu divadlu patří. To, že ve vídeňské restauraci zařízené ve skotském stylu sedí u stolu i lochneská příšera, vidí Stoppard nejen jako kostýmní vtípek, ale i jako příležitost ke klauniádě. Na flámu skutečně není žádnou lehkou zábavou, a kdo má rád spíše jednoduchý a prvoplánový humor, si na své nepřijde.
V podařených klasických fraškách je všechno jednoduché. Děj, zápletka i vyznění běží někdy až ve strhujícím tempu, všechno jde ráz na ráz, situační gagy jsou přesně vystavěné a načasované, v herectví není prostor pro žádné psychologizování. Ve hře Na flámu se ovšem (až na Voskovce a Wericha) v obou předchozích inscenacích jak v Disku, tak v Divadle na Vinohradech, nástrahám skrytým v textu inscenátoři vyhnout nedokázali. V Opavě také ne.
Až bude inscenace více herecky zažitá a všechno, co patří ke každému uchopení jednotlivých postav bude vypadat přirozeně, a ne nacvičeně či hrané ve stylizaci, která zatím vypadá u jednotlivců tu méně, tu více křečovitě, dostaví se i více vděčných ohlasů z hlediště v podobě pobavení a smíchu.
Nejblíže k hereckému úspěchu má díky velkým hereckým zkušenostem Daniel Volný v roli majitele obchodu Zanglera. Nejblíže ke Stoppardově suchému humoru je zase Hana Vaňková (Getrtrud/Němka). A to v obou rolích, které hraje.
Pavel Zavadil (Weiberl) a Matyáš Šimoník coby Kryštof, představitelé příručích ze Zanglerova obchodu, kteří si vyjdou na flám, potřebují své postavy zbavit všeho nadbytečného, vybrousit je, jak se brousí drahokamy, tedy do jiskřivého hereckého klenotu. Melchior, Zanglerův sluha v podání Richarda Vokůrky, je zatím postavou trochu přehrávanou a chtělo by to mírně ubrat i v míře stylizace. To se ovšem netýká Andrey Zatloukalové a Aleše Kohouta v rolích mileneckého páru, kteří by naopak měli míru stylizace maličko zvýraznit. Jinak řečeno, spolu se všemi ostatními ve spolupráci s režisérem sjednotit styl.
Martin Valouch má herecký prostor všechny tři postavy, které hraje, od sebe více odlišit. Jakub Stránský, také v trojroli, je v uchopení svých postav dostatečně daleko, a každá je patřičně jiná. Tereze Bartošové to sluší v rolích Philippiny, Skotky i Lisette. Vladimíra Vokůrková jako Madam Knorrová, Soňa Semrádová v roli paní Fisherové a Kamila Srubková hrající slečnu Blumentálovou ve svých epizodních rolích plní zdárně své povinnosti v kontextu inscenace.
Vít Písecký v celkem výrazné roli drožkáře má ještě dost hereckého prostoru pro to, aby se zbavil jisté míry podbízivosti a drožkářův charakter také vybrousil. Ve druhé roli Skota hraje to, co je třeba. Tomáš Chudoba v kostýmu Lochnesky nemusí tolik spoléhat jen na komický účinek svého kostýmu, ale také by mohl ještě svá vystoupení klaunsky více rozehrát.
Přes všechny výhrady lze však návštěvu představení Na flámu jen doporučit. Je to skutečně ojedinělá podívaná v kladném smyslu slova, a to hlavně díky velmi výtvarně povedené bohaté scénografii Michaely Semotánové a skvělým kostýmům Aleny Schäferové.
Recenze je psaná z reprízy odehrané v úterý 24. září 2024. Premiéra inscenace plánovaná na 15. září byla zrušena kvůli povodni.
Ladislav Vrchovský