20. 6. 2022, Tereza Cigánková, Ostravan.cz – Divadlo – Recenze
Na závěr sezony přichystal baletní soubor Slezského divadla v Opavě premiéru tanečního večera Já, Karolína složeného z děl tří choreografů, v němž prostor pro vyjádření dostali jak stávající členové souboru, tak hosté z Kyjevského městského baletu. Dalo by se říci, že tímto novým přírůstkem do repertoáru reflektuje opavský soubor trend, který už nějaký ten rok panuje v baletních složkách především kamenných divadel u nás i v zahraničí – tzv. komponované večery. Nejčastěji se jedná o spojení tří kratších kusů, zastřešených společným tématem. Bylo tedy vcelku příjemné vidět, že opavský ansámbl vystoupil ze zajetých kolejí posledních sezón a zároveň využil možností, které má, aby pro své diváky připravil plnohodnotné taneční představení v tomto stylu.
Já, Karolína je programem tak různorodým, jak si jen dokážeme představit co do stylu, tak do témat. Od moderního a současného tance s fúzí dalších stylů se večer překlene až k baletní klasice, nedějové choreografie střídají pohyb vyjadřující až existenciální otázky. Naštěstí je znatelně (možná až polopaticky) ukázáno pojítko mezi všemi třemi choreografiemi, a to je postava tanečnice Karolíny (Karolína Valalíková), která se objevuje jak na jevišti, tak v krátkém filmu promítaném na samém začátku večera a poté mezi jeho jednotlivými částmi. Cílem bylo podle tvůrců umožnit divákům nahlédnout do zákulisí profesionálního baletního souboru a zároveň upozornit na zásadní fakt, že v dnešní době se musí tanečníci umět pohybovat mezi styly jako ryby ve vodě.
První část večera – choreografie Martina Tomsy s názvem Šachy – má už v jistém slova smyslu svou premiéru za sebou. Opavský balet ji totiž představil během online streamování na internetových platformách v době covidové. To nicméně nic neubralo na hodnotě jejímu živému uvedení. Šachy si hrají s vizuálem šachovnice a jakýmsi věčným napětím mezi bílou a černou, dobrem a zlem, mezi dvěma světy. Není zde ambice vyprávět příběh, spíše pohybem oživit jednotlivé šachové figury a interakce mezi nimi. Ovšem kvůli limitovanému počtu členů baletního souboru omezil Martin Tomsa počet figur na osm – dva bílé páry a dva černé.
Nelze říct, že by se postavy dělily na hlavní a vedlejší, přirozeně vyniká Karolína Valalíková jako Bílá Královna, pohybově zase zaujme Patryk Zamojsky, jehož pohybový vklad ze světa street dance a fusion je patrný i zde. Za „fúzi“ by se ale dala označit celá tato choreografie, ve které objevíme tanec na špičkách, moderní techniky, partneřinu i prvky na podlaze typické pro současnou taneční techniku. To samé platí pro hudební doprovod, který (pokud bych si nepřečetla program) bych odhadla na koláž všech možných žánrů od klavírní a orchestrální hudby až po elektroniku a zvuk podobný metronomu.
Nicméně, autorem hudebního libreta je polský skladatel a kytarista Patryk Listewnik, který se prolínání stylů očividně nebrání. Řekla bych, že technicky byly Šachy postaveny souboru na míru a vypíchly jeho přednosti, z celkového hlediska ale nepřinesly nic moc nového a zdálo se mi, že svou občasnou strnulostí a statičností tanečníky spíše spoutávaly. Téma šachů se určitě dalo rozvinout více a možná použít jako základ pro větší experiment, to ale zřejmě nebylo záměrem. Zaujaly interakce jednotlivých postav v krátkých duetech i společné pasáže všech tanečníků, kdy se bílý a černý svět propojil, naopak pokulhávaly kostýmy a celkové vizuální zpracování choreografie.
Naproti tomu choreografie Identities mladého polského tanečníka a choreografa Patryka Zamojského, která byla v minulé sezóně také součástí streamu, jakoby vlila souboru novou krev do žil. Měla jsem upřímnou radost, že na opavském jevišti vidím něco, co se přiblížilo současnému vývoji v oblasti světové choreografie, a to včetně práce se světelným designem, kostýmem a celkovou dramaturgií. Zamojsky zvolil rovněž hudbu Patryka Listewnika, která ale podle mne na celkovém dojmu spíše ubírala než naopak. A ačkoli téma této choreografické miniatury není nijak přelomové ani komplikované – mladá dívka hledá svou vlastní identitu ve městě, kde jsou všichni uniformně stejní a podléhají bezbarvé byrokracii, a nakonec jim pomůže objevit jejich vlastní jedinečnost – přesto je zajímavé vidět propojení dějové linky s abstraktním pohybem, bez doslovnosti nebo přehnaných gest, pouze pomocí náznaků nebo symbolu.
Patryk Zamojsky dokázal, že i s malým počtem tanečníků (z nichž možná ne všichni mají velkou zkušenost se současným tancem) lze vytvořit velmi svěží věc, která zároveň odráží i jeho osobitý styl, ovlivněný oblastí urban a street dance a komerčními styly. I tady by se samozřejmě našly rezervy v technickém provedení nebo stavbě choreografie, ale i přesto jediné, co mi běželo hlavou, bylo: Ono to jde!
V závěrečné části nedělního premiérového představení se opavskému publiku představili tanečníci Kyjevského městského baletu, jejímž zakladatelem a současným šéfem je Ivan Kozlov. Soubor (či spíše jeho část) předvedl malý choreografický skvost Michaila Fokina z roku 1906 nazvaný Chopiniana (nebo také Les Sylphides). Jak už název napovídá, jedná se o dílo inspirované hudbou Fryderyka Chopina (v tomto případě orchestrovanou) a estetikou tzv. ballet blanc (bílého baletu), typického pro romantický balet 19. století.
Dívky/víly oblečené v bílých kostýmech s nadýchanými dlouhými sukněmi obklopují romantického básníka, který obdivuje jejich křehkou krásu a vše plyne v zasněné a ničím nerušené náladě. Technická úroveň ukrajinského souboru je co se klasického tance týče vysoká a na celkové prezentaci je znát důraz právě na tento taneční žánr. Bylo krásné vidět tento slavný kus v kvalitním provedení a navíc na prknech nádherného Slezského divadla, do něhož se svým rozsahem a stylem dokonale hodil.
Mezi skupinou dívek jsme viděli znovu také Karolínu, která svůj taneční „maraton“ završila právě krásnou rolí v Chopinianě. Tím končil také celý večer věnovaný tanci, nejen na jevišti, ale i mimo něj. Velmi mile mě překvapil, a to především ze dvou důvodů – prvním z nich je ten, že se opavský soubor i přes objektivně ne zcela dokonalou situaci a jisté limity (zejména co se počtu členů týče) nepřestává vytvářet nová představení a uvádí své diváky pravidelně do kontaktu s tanečním uměním. A za druhé, že dokáže využít možností, které se nabízejí v podobě mladých choreografických talentů nebo hostů z jiných souborů, aby se mohl stále vyvíjet.
Tereza Cigánková
