říká nová herečka Slezského divadla v Opavě Soňa Křepelová

Tereza Piskořová, Region, 9. 2. 2021

Na velký sen není nikdy pozdě. Ani, když chcete být herečku, je vám přes třicet a uvědomujete si, že většina vašich hereckých kolegyň začíná o deset let dříve. Soňa Křepelová si tak moc přála stát na prknech, která znamenají svět, že se odhodlala opustit „teplé místečko“ v korporátní společnosti a vydat se na nejistou uměleckou dráhu. Její úsilí, snaha a jistá dávka tvrdohlavosti se ale vyplatily. Po zkušenostech v západočeském divadle v Chebu koncem minulého roku nastoupila jako nová posila do stálého angažmá činoherního souboru Slezského divadla v Opavě. A přestože českými divadly momentálně zmítá koronavirová krize, Soňa Křepelová zůstává klidná. Jak sama v rozhovoru říká: „Nezatěžuju si hlavu tím, co bude a nebude, navíc když to v tuhle chvíli nemohu nijak ovlivnit“.

Protože jsou divadla zavřená, ani nevím, kdy jste do Opavy oficiálně nastoupila. V jaké inscenaci vás diváci budou moci poprvé vidět?

Oficiálně jsem nastoupila v listopadu loňského roku. Divákům se nejspíš poprvé představím jako záskok za Terezu Bartošovou v inscenacích Babička drsňačka a Saturnin. Doufám a pevně věřím, že když to nevyšlo loni, tak k tomu dojde v letošním roce.

Vzhledem k tomu, že jste z Prahy a hrajete v Západočeském divadle v Chebu, co se stalo, že jste přesídlila doslova na druhý konec republiky? Kdo vás oslovil a proč jste se rozhodla nabídku do Opavy přijmout?

Oslovil mě šéf činohry Jirka Seydler, který mě viděl na karlovarské premiéře muzikálu Chyť mě, jestli na to máš. Na jaře loňského roku jsme spolu probírali možnost mého hostování v Opavě a o pár týdnů později mi volal s nabídkou do angažmá. Tím mi vyrazil dech, to jsem absolutně nečekala. Konzultovala jsem to jak s rodinou, tak se Zdeňkem Bartošem, uměleckým ředitelem v Chebu. Přeci jen jsem tam hrála pouze rok a nechtěla jsem mu narušit plány. V chebském souboru ale kromě mě v mé věkové kategorii působí dalších pět hereček a já tam byla na poloviční úvazek. Takže příležitost nastoupit do plného angažmá, navíc v kraji s více divadelními scénami, sehrála rozhodující roli.

Do divadla v Chebu vás v roce 2019 přijali, i když jste nesplnila podmínky ani pro požadované vzdělání, ani pro praxi, ani pro věk. Vy jste se ale nevzdala a přihlášku jste si přesto podala. Čím si vysvětlujete, že vás tam nakonec vzali?

Řekla bych, že je odzbrojila moje troufalost (smích). Já se prostě rozhodla, že chci vyzkoušet svůj první divadelní konkurz. A pokud mě nemají přijmout, tak ať je to kvůli tomu, že se jim nelíbím po herecké stránce a ne proto, že se „nevejdu“ do tabulek. Díky tomu, že jsem to jela jen zkusit a spíš jsem počítala s tím, že to nevyjde, jsem si to na velkém jevišti řádně a bez trémy užila, což udělá s hereckým výkonem hodně. A v kombinaci s tím, že jsme si se Zdeňkem Bartošem a dramaturgyní Martinou Pokornou sedli po lidské stránce a že je zaujal můj osobní příběh a má cesta k herectví, se nejspíš rozhodli, že mi dají šanci. Za to jsem jim nesmírně vděčná.

Hrát jste začala poměrně „pozdě“, ve třiceti. I když třicet není žádný věk, mnoho hereček začíná už ve svých –nácti na konzervatoři. Necítíte se oproti nim v nevýhodě?

Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si to v hlavě přeprogramovala na výhodu. Ono mi nic jiného ani nezbylo. Už jsem se odnaučila trápit se tím, s čím nemůžu nic udělat. Období princezen jsem sice nejspíš prokaučovala, ale na druhou stranu jsem díky tomu získala mnoho životních i profesních zkušeností z jiné oblasti, což se mi hodí nejen při vytváření rolí, ale především mě to posunulo po osobnostní stránce. Nebýt toho, tak bych se k herectví nejspíš nikdy nedostala. Navíc kdo ví, jestli bych v mladším věku vůbec obstála, a kdyby jo, jestli bych úspěch ustála… Prostě všechno má svůj čas.

Jaká byla ta vaše cesta, která vás k herectví přivedla?

Hrát bylo mým snem od malička. Na gymplu jsem chodila do dramaťáku a ve třeťáku byla přesvědčená, že se přihlásím na DAMU. Další rok ale moje hlava vyprodukovala asi milion důvodů, proč do toho nejít a proč na to nemám, takže jsem to ze strachu ani nezkusila a svůj sen zahrabala na dno šuplíku. Když jsem si zhruba po deseti letech uvědomila, že profesně nejsem šťastná a že vůbec netuším, co budu dál dělat, položil mi jeden z mých nejbližších přátel zásadní otázku: „Když bys mohla bez ohledu na svůj věk, vzdělání, finance, a tak dále, dělat cokoliv, co by tě udělalo šťastnou, co by to bylo?“ Šuplík se v tu chvíli sám od sebe otevřel a já se vydala na cestu.

I když jste na DAMU nakonec nešla, rozhodla jste se nakonec pro Vyšší odbornou školu hereckou v Praze. Jak se vám tam studovalo?

Na DAMU už jsem podle zvěstí byla stará a troufalostí zkusit to i tak jsem tehdy ještě neoplývala (smích). Teda, ne že bych si ze začátku jako nejstarší holka na VOŠce připadala vedle o deset let mladších spolužáků nějak extra mladě. Brala jsem to ale tak, že jsem si dala druhou šanci vystudovat to, co mě baví a dělá mě šťastnou. Mám ještě vystudovaný Mezinárodní obchod na VŠE v Praze, o čemž to stejné říct nemohu. Studium herectví mi umožnilo hrát, takže jsem už ve svém reálném životě nic hrát nemusela a zjistila jsem tak o sobě dost věcí. Kromě toho jsem díky škole potkala svého muže a potkala pár nových přátel. A vlastně se i dozvěděla o konkurzu do Chebu.

Už víte, jaké role na vás v Opavě čekají? Je nějaká, na kterou se obzvlášť těšíte?

Těšila jsem se na hlavní ženskou roli v inscenaci, která se měla začít zkoušet v listopadu loňského roku. Kvůli koronaviru se ale plány změnily, takže zatím nedokážu říct, co a kdy mě čeká. Věřím však, že ke zkoušení této hry přeci jen dojde, protože by to pro mě byla veliká výzva a ty já ráda. Nechci však nic zakřiknout.

Stihla už jste se seznámit s vašimi novými hereckými kolegy, nebo na pořádné setkání kvůli pandemii ještě nedošlo?

Zatím jsem se potkala jen s několika kolegy při přezkušovačce Babičky drsňačky. Na další zkoušky ani hraní už ale nedošlo, protože jsem ležela doma s koronavirem a pak se divadla opět zavřela. S pár kolegy jsem si ale vyměnila několik zpráv a už se opravdu těším, až se potkáme osobně.

Budete do Opavy dojíždět z Prahy, nebo ve Slezsku najdete dočasný domov?

Já za svůj domov považuji místo, kde máme zázemí s mým mužem. Což je aktuálně Praha. Vždycky, když odjíždím za divadlem, tak říkám, že jedu na služební cestu. Odjíždí se mi pak o něco snadněji.

Herci momentálně mají kvůli zavřeným divadlům nucenou pauzu. Jak se vám osobně změnil život po opatření vlády? Musela jste si najít jiný zdroj příjmů?

Hlavní změna nastala v tom, že po půl roce pendlování jsem se konečně zabydlela v novém bytě, kam jsme se v únoru přestěhovali a skoro všech čas trávíme s mužem spolu, což si užívám. V první vlně jsem se věnovala dokončení studia. V druhé vlně jsem už žádné takové povinnosti neměla. Nejsem ale ten typ člověka, co si bude stěžovat a nečinně čekat, až tahle doba skončí. Potřebuju se nějak zaměstnat. A tak jsme se s mužem vrhli na rekonstrukci bytu po babičce, kterou v tuhle chvíli dokončujeme. Protože mi přišlo, že času mám pořád nějak hodně, nechala jsem se na částečný úvazek zaměstnat a dělám administrativní práci, čímž uspokojuji svou potřebu mít věci v pořádku, třídit, řešit, rovnat. Miluji excelové tabulky (smích). Ta potřeba nepřišla z finančních důvodů, ale samozřejmě každá koruna přijde vhod.

Co fakt, že jste herečka a nemůžete hrát, dělá s vaší psychikou?

Neberu to jako nějakou životní tragédii, protože pořád ještě chvílemi nemůžu věřit tomu, že se mi plní, že jsem herečka a hraju. Samozřejmě z toho nejsem nadšená, ale nehroutím se, i když mi jeviště, kolegové a diváci moc chybí a těším se, až se situace stabilizuje a divadla a další možnosti vyžití se otevřou. Věnuju se sobě v jiných směrech – učím se odpočívat, čtu si, začala jsem chodit běhat, cvičím, zaučuji se v práci. A když to na mě přijde, tak si doma zablbnu, zazpívám a je ode mě zase chvíli klid.

Myslíte si, že až pandemie pomine, budou mít herci nouzi o práci? Už teď se začíná spekulovat, že hodně divadel krizi nepřežije.

Vůbec se neodvážím předpovídat, co bude. Ale jak říká můj tatínek: „Raději budu optimistou, který se plete, než pesimistou, který má pravdu“. Snažím se proto přijímat věci tak, jak jsou, a konkrétní problémy řešit ve chvíli, kdy nastanou. Nezatěžuji si hlavu tím, co bude a nebude, navíc když to v tuhle chvíli nemohu nijak ovlivnit. To jsem dělala dřív a dost mě to psychicky ničilo.

Hereckou profesi podle mě musí člověk vykonávat s nadšením. Je ale něco, co vás na ni fakt nebaví?

Neřekla bych, že mě něco vysloveně nebaví. Ale musela jsem si zvyknout na to, že herectví se nedá dát do tabulky, není to matematika. Neexistuje správný výsledek, se kterým by všichni byli ztotožněni. Je to umění a každý, od herců, režisérů i diváků, si vytváří svůj vlastní subjektivní pohled a názor. Nedá se zavděčit všem.

Směřujete více k divadlu, nebo vás lákají i filmové role?

Filmové herectví mě láká, protože je to oproti divadlu odlišná disciplína. Baví mě na sobě pracovat, učit se nové věci, posouvat svoje hranice a herectví není výjimkou. Na svoji filmovou nebo větší televizní roli zatím čekám.

Kdybyste měla na výběr, jakou roli byste si zahrála nejradši? A co byste si naopak nikdy zahrát nechtěla?

Na herectví mě baví, že aspoň na chvíli můžu být kýmkoli, kdekoli, chovat se a žít jakkoli. Těch možností je nespočet a téměř vše je dovoleno. Nejvíc si užívám situací, do kterých bych se v reálném životě neměla šanci dostat nebo bych po tom rozhodně netoužila. Žádnou konkrétní vysněnou roli nemám.

Vadilo by vám například svléknout se, nebo si zahrát milostné scény na jevišti?

Záleželo by na tom, zda by nahota v dané situaci byla opodstatněná a byla pro děj nebo příběh klíčová.

Přála byste si být slavnou? V tom smyslu, že by vás lidé poznávali na ulici, rozdávala byste autogramy a podobně.

Já si hlavně přeju hrát. To byl a stále je můj sen. Pokud by mě někdo na ulici poznal a udělalo by mu radost mě pozdravit, prohodit pár slov nebo si vyžádal podpis, ráda to udělám. Ale rozhodně to není důvod, proč chci stát na jevišti nebo před kamerou.

Soňa Křepelová

Narodila se v Litoměřicích, ale skoro celý život žije v Praze. Od malička slýchala, že je komediantka nebo „hérečka“. Na gymnáziu chodila do dramatického kroužku, místo podání přihlášky na uměleckou školu se ale vydala studovat Mezinárodní obchod na VŠE v Praze. Po získání inženýrského titulu pracovala mimo jiné jako key account manager v korporátní společnosti. Až syndrom vyhoření ji přivedl zpátky k jejímu snu a začala studovat herectví na VOŠ Herecké v Praze, kde potkala i svého současného partnera. V sezóně 2019/2020 byla členkou souboru v Západočeském divadle v Chebu, loni v listopadu nastoupila do stálého angažmá Slezského divadla v Opavě. Už několik let také jezdí jako vedoucí na dětský tábor.