Milan Bátor, ostravan.cz – Divadlo – Recenze, 13. 12. 2021
Ruská klasická pohádka Mrazík v úpravě Borise Urbánka a Jiřího Sedláčka se vrátila do Opavy. Obnovená nedělní premiéra muzikálu, který se ve Slezském divadle hrál už v roce 2014, byla famózní. V hlavních rolích účinkovali Tereza Kavecká, Roman Harok, Simona Mrázová, Zdenka Mervová, Zdeněk Kapl, Evžen Trupar a Petr Miller. Spoluúčinkoval sbor, balet a orchestr Slezského divadla, který hrál pod taktovkou dirigenta Tomáše Hanáka.
Boris Urbánek, který je legendou ostravské nejen jazzové scény, si muzikálový žánr vyzkoušel několikrát a vždy s pozoruhodným výsledkem. Filmová pohádka Mrazík je takový malý český fenomén. V dalších zemích proběhla celkem bez povšimnutí, kdežto v Československu se díky nepřekonatelnému dabingu Františka Filipovského, Josefa Zímy a dalších stal z této pohádky doslova národní kult.
Téma se dá samozřejmě uchopit různě. Autorský tandem Boris Urbánek (hudba) a Jiří Sedláček (texty) zvolil pro muzikálovou adaptaci řešení ostravsky přímé a výstižné. Muzikál se drží základní dějové linky, kterou podmalovává původní filmová hudba Nikolaje Budaškina. Vtip je v tom, že většina hlavních postav má i své vlastní písně, které zkomponoval Urbánek na Sedláčkovy texty.
Urbánkova hudba je skvělá. Klasické Budaškinovy melodie občas tematicky dotváří, častěji ovšem přidává vlastní muziku a nové výrazové prvky, které dokonale vyhovují muzikálové estetice. Urbánek prostě přičaroval okouzlující melodie, komická intermezza a v závěru samozřejmě nechybí romantický duet pohádkové dvojice.
Režisérka Dagmar Hlubková rozumí humoru a vložila do díla mnoho skvělých skečů. O smích není v opavském Mrazíkovi nouze, není to však naštěstí smích laciný, ale je spojen s parodií, slovními hříčkami i situační komikou. Režie ovšem na úkor legrace nijak nehřeší a chápe, že radost a utrpení jsou dvě strany téže mince. Proto scény, které líčí nelidské chování macechy a nevlastní dcery, mají primární funkci zla, které je po zásluze v závěru potrestáno. Základní lidské hodnoty jsou v tomto díle zobrazeny s jednoduchostí, která je dětem přístupná a bezprostředně srozumitelná. A dětský divák také určitě pochopí, že do sebe zahleděný, sobecký egoismus nemá v žádné opravdové lásce co pohledávat.
Kostýmy Elišky Zapletalové ctí pohádkový a lidový žánr. Jsou výstižné, vkusné a mírně archaické, což je v pořádku, však Mrazík také není bůhvíjak moderní pohádkou. Nejvíc se povedly kostýmy Dědečka Hříbečka, Baby Jagy a Marfuši, ale svou eleganci a pohádkový kolorit mají i ostatní.
Scéna Martina Víška je plná dynamiky, pracuje funkčně s otáčivým hledištěm a pohybová akce je pro ni základním fundamentem. Skvěle vypadají sáně Mrazíka, povedená je chaloupka Baby Jagy a věrohodně působí i zimní scenérie. Nedílnou součástí Urbánkova muzikálu je choreografie, kterou připravil Martin Tomsa. Nejedná se jen o vizuálně dekorativní výplň během instrumentálních pasáží, Tomsa do příběhu začlenil scénické taneční prvky konsekventně a rezolutně. Samozřejmostí jsou rázná, pohybově rozmáchlá taneční čísla, která vycházejí z ruských lidových tradic a obyčejů.
V hlavních rolích se na premiéře 12. prosince sešlo výtečné obsazení. Nedávno jsem psal o sopranistce Tereze Kavecké v superlativech, když excelovala v hlavní roli muzikálu Funny Girl. Kdo se díval a poslouchal i v neděli pozorně, určitě si všimnul, že tato vytříbená zpěvačka dala své Nastěnce něco víc než jen odevzdanou posmutnělou rezignaci z filmového originálu. Její herectví je koncentrovaně přitlumené a přesto v něm cítíme skálopevné odhodlání. Zpěv tak hladce hebký, intonačně ukázněný a medový je upřímné pohlazení duše.
Kvůli takovým osobnostem jako je Tereza Kavecká má regionální divadelní scéna své opodstatnění. Takovou míru vroucnosti a autenticity totiž často nenajdete ani ve velkých metropolích. Bylo by ovšem nespravedlivé domnívat se, že Urbánkův Mrazík je „one woman show“. Muzikál je naopak neobyčejně barevným kaleidoskopem skvělých figurek a postaviček, které dohromady dávají smysl.
Ivánka v neděli ztvárnil ostravský muzikálový herec Roman Harok, jehož široký výrazový rejstřík a temperament nachází u diváků vždy značnou odezvu. Harok zvládá komické i romantické úlohy výborně, nehraje sám na sebe, má jistý pohyb a nikdy zbytečně nepřehrává. Je výborným tmelem každé muzikálové inscenace a jeho výkony jsou naprostou jistotou, což se potvrdilo také v jeho zdařilém nedělním výkonu.
Podobně dobře si rozuměla se svou postavou i Marfuša Simony Mrázové, která je velký herecký i pěvecký talent. S ohledem na to, jak vzácným hlasem tato sopranistka disponuje, mě nepřestává udivovat, že pro své dramatické a pěvecké kvality ještě nedostala závažnější role. Mrázová dokáže působit na jevišti mimořádně přesvědčivě, zpívá s bezvadnou výslovností a její humpolácké pohyby a gesta v roli Marfuši jsou bezvadné.
S úlohami hysterických, afektovaných žen je možná až příliš často spojována v opavském divadle sopranistka Katarína Jorda. Je k tomu sice trochu předurčena vrozenými dispozicemi svého hlasu, nicméně její představitelská paleta je mnohem širší, než se zdá. Doufejme, že ji v budoucnu uvidíme také v dramatických rolích. Svou Macechu si ovšem Jorda vychutnala se zlomyslnou samozřejmostí.
Přirozeně působila Vypravěčka Zdenky Mervové, ale tentokrát se dařilo zaujmout i mnoha dalším hercům. Výborný byl například Dědeček Hříbeček Petra Millera, který bavil svým legračním pohybem a chytrými vizuálními triky. Charismatická parta loupežníků neměla chybu a její nejmenší člen Prcek v podání Andreje Kulbagy svou fistulí několikrát odzbrojil publikum.
Velkým pilířem opavské inscenace je Zdeněk Kapl jako Baba Jaga. Kapl má mnohostranný herecký talent, ale jeho nejsilnější polohou je právě parodie, převleková komika a hlasová karikatura. Jeho Baba Jaga má styl a je po všech stránkách dokonale zvládnutá. Kapl svým výkonem potvrdil, že je stabilní oporou opavského divadla.
Neodolatelně potměšilý a dráždivě svůdný je Kocourek Mourek Jiřího Siudy, který obstál pěvecky i herecky znamenitě! Zmínku si zaslouží i mnozí další účinkující nedělní inscenace, rád bych však dal přednost dětem, které zvládly svá pěvecká čísla půvabně a s jistotou.
Orchestr Slezského divadla pod vedením dirigenta Tomáše Hanáka hrál s nasazením a smyslem pro styl. Muzikálový zvuk už dávno umí. Z individuálních výkonů si zaslouží zmínku na prvním místě sólové housle a dřevěné dechové nástroje.
Obnovenou premiéru opavského Mrazíka v neděli navštívily především děti s rodiči. Bylo nádherné pozorovat, jak si nejmladší diváci pohádku vychutnávají, jak reagují na různé repliky, jak odměňují umělce štědrým srdečným potleskem a vypjatější momenty sledují vestoje, aniž by si to sami uvědomili. To je potvrzením, že se Mrazík svým autorům opravdu povedl. Skutečnost, že se u něj dokážou bez pachuti kýče pobavit i dospělí, je přidanou hodnotou, která dělá z tohoto muzikálu titul vděčný a oblíbený.
Divadlo se dělá pro publikum, některé věci si totiž sami uvědomit nedokážeme nebo nechceme. V opavském divadle se dělá skutečné ryzí divadlo pro lidi. Nejedná se o žádnou pseudolidovou, bulvární a pokleslou zábavu, ale o kvalitní, řemeslné a poctivé umění, které je samo sebou.
Slezské divadlo má v životě tohoto regionu nezastupitelnou úlohu. Hromada dětí, která se v něm v neděli radovala, smála, bavila, tleskala a dojímala, to jistě všem, kteří o tom byť jen malinko pochybují, ráda potvrdí.
Milan Bátor
