Partneři
Milan Bátor, Divadlo – Rozhovor, 6. 3. 2019
Pavel Klečka v loňském roce nastudoval ve Slezském divadle v Opavě postavu Revírníka v nové inscenaci Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky. Právě za tuto mimořádně zdařilou kreaci získal v neděli Cenu Jantar. Barytonista v rozhovoru upozorňuje na přínos zviditelnění kultury a říká, že k některým postavám nelze dozrát jinak než s věkem.
Získal jste Cenu Jantar, a to v kraji, kde se narodil Leoš Janáček. Tomu jste také poděkoval během převzetí ocenění. Působil jste velice vyrovnaně…
To bych byl špatný herec, kdyby na mne byla vidět nervozita (úsměv). Určitě to pro mě bylo překvapení, čekal jsem, že sošku dostane někdo z mých kolegů tenoristů. Jednak jsou oba skvělí pěvci a herci, a pak si myslím, že v Moravskoslezském kraji působí přece jen delší dobu než já.
Jak se vám galavečer líbil a co z programu vás zaujalo?
Galavečer se mi líbil, a to moc. Byl jsem překvapen, jak vysokou úroveň měl, a myslím, že s úspěchem by se dal srovnat s večerem při předávání Ceny Thalie. Těžko říci, co mne více zaujalo. Každé vystoupení bylo perfektní a každé mě oslovilo.
Co s jantarovou soškou uděláte? Už máte vymyšleno místo, kam ji postavíte?
Přidám ji na komodu k Andělu (soška jihočeské Thalie, pozn.red.).
Ocitl jste se ve společnosti tenoristů Josefa Moravce a Aleše Brisceina, kteří byli rovněž nominováni. Jak se v této společnosti cítíte?
Oba jsou moji kolegové a párkrát jsme se sešli při společné práci a navzájem se respektujeme a fandíme si.
Porota ale ve finále hlasovala pro váš baryton. Myslíte, že postava Revírníka je vám šitá takzvaně na míru, nebo jste k ní podle verdiktu poroty opravdu musel dozrát?
Já myslím, že obé je pravdou. Jednak jsem vlastně basbaryton a Revírníka nečasto zpívají i basisté, takže barva je řekněme ideální. A pak, tuto roli, která je obsahově velmi niterná, opravdová a filozofická, jsem mohl teoreticky zpívat už kdysi. Nabídka z opavského divadla však přišla až teď a v pravý čas, v mých jednapadesáti letech, kdy už má člověk přece jen „odžito“ a může do role vložit něco víc.
Máte za sebou nastudovaných přes 60 operních rolí. To je úctyhodné číslo. Které ve vás zůstaly zakořeněny nejvíc?
Těch rolí je dnes už 75. Nemám moc aktualizované webové stránky, jsem v tom lajdák. Po komických rolích vyššího basu jsem „dozrál“ do hrdinského basbarytonu verdiovských postav. A tak moje srdcové role jsou Renato, Rigoletto, Nabucco a Macbeth, za kterého jsem byl nominován do užší nominace na Cenu Thalie.
Považujete platformu moravskoslezských kulturních Cen Jantar za podnětný impulz, jak říci světu, že se tady vytváří kvalitní kultura?
To rozhodně! Víte, když to převedu na svůj obor, můžete zpívat jako Caruso, ale když o vás nikdo neví, je to mrhání daru od Boha. A když se o vás ví, diváci na vás přijdou a vy se můžete o ten dar s nimi podělit.