Úvod  Divadlo  Opavský herec Jakub Stránský: Divadlo by mělo v lidech provokovat snahu přemýšlet

16.11.2017 Ladislav Vrchovský Divadlo Rozhovor

V programu k inscenaci hry Edwarda Albeeho Všechno je v zahradě, která má ve Slezském divadle v Opavě premiéru v neděli 19. listopadu, je psáno: „Manželé Richard a Jana by hrozně chtěli zapadnout mezi ostatní sousedy na malebném předměstí. Ale kde na to vzít a nezpronevěřit se? A jak odolat pokušení, když se jednoho dne zjeví nebezpečně lákavé řešení?“ O hře i o divadle jako takovém jsme si povídali s hercem Jakubem Stránským, který v inscenaci hraje jednu z hlavních rolí.

Jakub Stránský na zkoušce inscenace Všechno je v zahradě.
Foto: Radovan Šťastný

O čem je podle vás hra, kterou v nedělní premiéře uvidí návštěvníci Slezského divadla?

Když jsem to četl poprvé, docela se mi to líbilo. Zajímavé téma. V tom smyslu, jakým způsobem lidé nahlížejí na to, jak je na ně pohlíženo. A jak je to dokáže semlít tak, že ztratí základní morální zábrany. Je to svým způsobem i taková detektivečka. Diváci budou překvapeni tím, jak se všechno rozuzlí. Je tam hodně zajímavých zvratů, které přicházejí s tím, jak se dvě hlavní postavy vyvíjejí. Stručně řečeno, je to o morální degradaci.

Vy hrajete jednu ze dvou hlavních postav Richarda, manžela druhé hlavní postavy – Jany, kterou hraje Sabina Muchová. Jaký je to člověk, ten váš Richard?

To souvisí s tím, co jsem řekl na začátku. Takových jako on jsou stovky a tisíce. Chce žít normálně, ale žije nad své poměry a doplácí na to.

Spousta lidí dnes usiluje o věci, na které nemá buď finančně, nebo morálně. Patří Richard k nim?

Řekl bych, že ano. Ta postava je napsaná velmi dobře, takže i když je ta hra relativně stará (1967, pozn. aut.), pořád je o tom, co dnes žijeme. O tom, že se člověk na sebe nedokáže podívat nezaujatýma očima.

Dobrá hra vždy svým způsobem nastavuje společnosti zrcadlo. Co se odráží v zrcadle hry Všechno je v zahradě? Nebo jinak, jakému člověku postava Richarda nastavuje zrcadlo?

Moje postava jako taková, ale i všechny ostatní, protože jde spíše o celek než o jednotlivé postavy, přináší určité poselství. Já tomu celku sloužím. A celek nastavuje zrcadlo morální lži. Přetvářce. To platí i pro postavu mé manželky ve hře –  Jany. Divák je svědkem určitých situací a může si položit otázku, jak by v podobných situacích reagoval on. Tahle hra nepřináší řešení, jen klade otázku. Jen ukazuje, co by se mohlo stát, kdyby lidi přestali přemýšlet. Kam až to může zajít. Divadlo by podle mne mělo hlavně klást otázky.

Každé divadlo, teď ale mluvím o instituci, ne o uměleckém žánru, má plnit vedle estetické funkce i funkci společenskou. Přispívat nějak k celkové atmosféře města, ve kterém existuje. Dělá tohle Slezské divadlo Opava?

Myslím že ano.  Primárně samozřejmě hrajeme naše představení. Ale všechno se teď jakoby znova pomalu rozbíhá. Naše divadlo procházelo jistými zmatky, hledalo se nové vedení. Dříve jsme měli nějaké přesahy, byla klubová představení, doufám, že se to opět rozběhne. Vím, že naše divadlo navázalo spolupráci se Slezskou univerzitou, chodí k nám studenti na stáže. Problém je ale také jinde. Vždy, když proběhnou nové komunální volby a změní se složení městské rady a zastupitelstva, tak každé vedení města chce všechno dělat lépe než to předchozí. To ale někdy znamená výměny v městských institucích a znova se začíná od nuly.

Tak tohle zrovna bych novému vedení vašeho divadla nepřál. Doufám, že ředitel Ilja Racek a šéf činohry Jiří Seydler přežijí několik volebních období. Protože to, co nejvíce každé divadlo potřebuje, je klid na dlouhodobou koncepční práci.

Ano, já jsem kdysi říkal jednomu z našich bývalých ředitelů, že bych nikdy nechtěl být ředitelem divadla. Protože člověk se o něco snaží a po čtyřech letech jako by to nebylo.

Koncepční práce se promítá i do struktury publika. Dobré divadlo si vlastně své publikum svým způsobem vychovává. Jak vy vnímáte opavské publikum?

Rozhodně nesouhlasím s tím, že opavský divák je specifický. Takový a makový. Rozhodně si nemyslím, že by se k opavskému divákovi mělo přistupovat jinak než třeba k ostravskému. Vycházím z toho, že lidé jsou vždy jen lidé. Ano, někdo je trochu konzervativnější, někdo by chtěl klubovou scénu, ale to je normální.

Jste v souboru opavské činohry dost dlouho na to, abyste si mohl dovolit říci, jak se v tom souboru cítíte …

Dobře. To není formální odpověď adresovaná mým kolegům. Tady jsou výborní herci. Známe se dlouho, rozumíme si na jevišti i mimo jeviště. Pochopitelně by bylo dobře, aby se ten soubor rozšířil i omladil. Všichni stárneme a mladí kolegové vždy přinášejí něco nového. Nikdy není dobře, když třeba Romea a Julii hrají třicátníci… Navíc existuje jisté nebezpečí, že si herci v souboru začnou, jak se říká, medit, jestli si rozumíme, a svým způsobem zleniví. Bylo by moc dobře, kdyby zřizovatel našeho divadla našel finance na rozšíření našeho souboru. Na to, jaké uvádíme tituly, je nás relativně málo.

Pracoval jste s různými režiséry. Například Janka Ryšánek Schmidtová s vaším souborem udělala skvělou Gazdinu robu. Byl nějaký rozdíl mezi její prací s vámi herci, když to srovnáte s ostatními režiséry?

Já jsem tam měl jen menší roli, takže u těch důležitých rozhovorů, které Janka vedla s hlavními postavami, jsem nebyl. Ale platí jedna věc: čím jasnější a konkrétnější jsou režisérovy nároky, tím víc provokuje hereckou práci. Když přijde režisér, který mluví jen obecně, a já se pak v šatně musím sám sebe ptát, o čem to tedy vlastně je, a tápu, tak to samozřejmě v člověku nemůže nic vyvolat. Pak to může dojít až k jakési herecké křeči, protože na tom jevišti jsme my a chceme, aby to dopadlo dobře. Aby tam bylo to člověčenství, o kterém vlastně divadlo je. Někdy přijde režisér, který postaví jasné mantinely a umí říci, že situace je taková a taková. Pracujte, a já vám řeknu, co je dobře a co už je špatně. To je vždycky lepší, než když si všechno kolem postavy musí člověk udělat sám. Pak ze sebe herec opravdu dokáže vydolovat hodně.

Takže vám vyhovuje spíše způsob práce, kdy vám režisér sice řekne svoji představu, ale zároveň vám v mantinelech, které sám nastaví, dá prostor k herecké tvorbě?

Ano. Je nesmysl říkat někomu: Zahraj to tak, jak by to zahrál třeba Vladimír Menšík. Ne, pro mne je důležité, abych měl prostor vycházet ze sebe. Každý člověk je jiný a v tom to přece je …

Co vás baví víc – zkoušení, nebo hraní v reprízách?

Obojí. Mne baví určitě obojí. Já to všechno vnímám jako proces. I repríza je každá jiná.

Většinou se herců, se kterými si povídám, ptám, co se jim nelíbí na dnešní realitě, na společnosti. Co vy vnímáte jako nešvar a špatnou věc?

Asi je to nedostatek přemýšlení. Největší nešvar moderní společnosti je podle mne to, že většina lidí se nenamáhá přemýšlet, podléhá vlivu televize a filmu, reklam a vůbec. To, na co se ptáte, podle mne také souvisí s divadlem. Mělo by lidi provokovat k myšlení.