Opavským divákům vzkazuji: „Díky vám patříme mezi jedno z nejnavštěvovanějších divadel u nás! Děkujeme vám a zachovejte nám přízeň i nadále!“

Narozena 1. 7. 1979 v Ostravě

1993–1997 Janáčkova konzervatoř v Ostravě
1997 Slezské divadlo Opava

 

Jaká byla vaše cesta k herectví a do Slezského divadla Opava?

Řekla bych, že má cesta k herectví přišla přirozeně, v dětství jsem vyzkoušela spoustu kroužků – lidové tance, balet, sborový zpěv, klavír, dobrovolný hasič a samozřejmě kroužek dramatický. Nějaké ty geny jsme zdědili po tatínkovi, byl muzikant, takže když bratr úspěšně složil talentovky na Janáčkovu konzervatoř v Ostravě, následovala jsem ho i já a přijali mě na obor hudebně-dramatický. Po maturitě jsem dostala nabídku od tehdejšího šéfa činohry Bedřicha Jansy do Slezského divadla Opava.

 

Co vám pomáhá sžít se s postavou?

Sžít se s postavou? Ono záleží, jestli je mi ta postava svým charakterem blízká nebo je to proti mému naturelu, pak je to samozřejmě těžší, takže v tomto případě jsem ráda za režijní vedení. Mně totiž každý někoho připomíná, takže si většinou při studiu postavy vybavím konkrétního člověka a snažím se jednat, jak si myslím, že by jednal ten dotyčný. Jenomže každý člověk není jenom bílý nebo černý, je černobílý a sem tam prosvítá i žlutá, modrá, hnědá, takže je vlastně nesmysl si říct, že postava je taková či maková, protože každá postava i člověk se chovají jednou tak a podruhé jinak. Záleží na tom, jestli se baví s někým, kdo je mu sympatický, nebo s někým, kdo mu sympatický není, nebo má špatnou náladu či dobrou. Asi bych to ukončila tím, že sžívat se s postavami je zábavné. Pokud máte dobrou náladu a … dobrého režiséra.

 

Na kterou roli vzpomínáte nejraději a proč?

Těch rolí, na které ráda vzpomínám, je dost, ale to ani není tak podstatné, protože nejraději vzpomínám na určitá období, která jsem v Opavě zažila, např. na éru Bedřicha Jansy, kdy se mnou do angažmá přišli i mí spolužáci z konzervatoře, na tu bezstarostnost, kdy jsme byli drzí a mysleli si, že nám patří svět, to až s věkem člověk získá určitou pokoru, aspoň trošku. Krásná byla i doba, když šéfoval Vašek Klemens a v souboru nás bylo cca 26, vzpomínám na svou nejlepší kamarádku Kačenku, na mejdany v divadelním klubu. Ráda myslím i na období, kdy byl šéfem Zdeněk Černín, Blanka Fišerová, Roman Groszman… každé období bylo jiné a pro mě nezapomenutelné a s tím souvisí i role, protože každý šéf vás vidí jako herce úplně jinak, takže například roli, do které mě obsadil Roman Groszman, by mi kupříkladu Zdeněk Černín nikdy nesvěřil a naopak. Jsem spokojená, hrála jsem krásné a velké role, ale i střední, malé, čurdy, křoví… křoví ne, to kecám, ale co není, může být.

 

Čemu jinému se  kromě divadla ještě věnujete?

Když zrovna nejsem v divadle na zkoušce nebo na představení, většinou jsem v jiném divadle na představení, ráda se dívám na kolegy z jiných scén, člověk by neměl zabřednout jen v té vlastní bublině, je to pro mě inspirace a relax, taky ráda čtu, cestuji, vařím.

 

Myslela jste někdy na to, co byste dělala, kdybyste se nestala herečkou?

Kdybych nebyla herečka, tak si představuji, že bych byla majitelka hotelového resortu v horách nebo lékařka či kriminalistka, co řeší nějaké vraždy. Ale nejspíš bych byla kuchařka.

 

Eric Assous
MŮJ NEJLEPŠÍ KAMARÁD
Premiéra 11. 9. 2022
Nelly