Tereza Piskořová, Region, 11. 2. 2020

Poprask, panika, personální masakr či dokonce tajfun. Tato slova byla skloňována v souvislosti s výpověďmi šesti operních sólistů Slezského divadla. Opavští radní rozhodli, že divadlo si bude z úsporných důvodů najímat operní pěvce na jednotlivá představení jako externisty. Toto patření vyvolalo lavinu protestů na sociálních sítích a současně otázku, zda to neznamená konec operního divadla v Opavě. Po návštěvě ministra kultury Lubomíra Zaorálka se však situace obrátila o sto osmdesát stupňů. Ministr divadlu slíbil státní dotaci, která pokryje mzdy, a sólisté budou přijati zpět. Co si o tom myslí nový šéf opery Vojtěch Spurný, kterého se změny v divadle rovněž dotýkají? V obsáhlém rozhovoru jsme si popovídali o všech věcech „za oponou“, které aktuálně zajímají nejen kulturní veřejnost.

Šest operních sólistů bylo v minulých dnech propuštěno, Po páteční návštěvě ministra kultury je ředitel divadla Ilja Racek přijal zpět. Jaká je aktuální atmosféra v divadle?

Navzdory tomu, co se píše v tisku a na sociálních sítích, je situace v divadle celkem stabilní a provoz není kterak ohrožen. Vůči termínu propuštění sólistů bych se však s dovolením ohradil. Samozřejmě po právní stránce to bylo propuštění z trvalého pracovního úvazku, ale nikdo je nevyhazoval. Jsou to lidé, kteří u nás zpívali v mnoha inscenacích, stále zpívají a počítáme s nimi i do budoucna. Měla se změnit jen forma spolupráce. Nebyli by stálými zaměstnanci divadla, ale stejně jako valná většina sólistů by zpívali na základě umělecké smlouvy.

Co říkáte na ředitelovo rozhodnutí stáhnout výpovědi zpět?

Pro sólisty je to určitě pozitivní zpráva. Doufám, že to bude mít příznivý vliv na jejich pracovní morálku.

To zní, jako by jejich pracovní morálka byla špatná.

Budu asi trochu zlý. Pracovní morálka některých pěvců je v jistém slova smyslu velmi diskutabilní. Víte, když jste u divadla dlouho a zvyknete si na to, že zpíváte málo, ale berete slušný měsíční plat, tak vám to vyhovuje a nechcete to měnit. Řekl bych, že je to trochu o mentální lenosti. Nechci být ale osobní.

Můžete to víc rozvést?

Když loni rezignoval bývalý šéf opery Lubor Cukr, sólisté se vyjádřili, že jsou málo využíváni, chtěli by víc zpívat a být v každé inscenaci. Tak jsem jim to umožnil. Ještě než jsem se ujal funkce, měl jsem snahu obsadit všech šest našich sólistů do Figarovy svatby. Už na začátku mě však dva pánové požádali, aby to nemuseli dělat. Jeden proto, že zpívá ve všech inscenacích, což je prosba oprávněná. Druhý se vyjádřil, že Mozart už dávno není jeho parketa a zpívá jen velké romantické party. To je taky pochopitelné. Třetí sólista odmítl v inscenaci účinkovat kvůli vážným problémům v rodině. Ze tří, kdo zbyli, to odřekli dva ze zdravotních důvodů – jedna dáma na začátku zkoušek, její kolega před týdnem. Zůstala nám jedna sólistka. Zlobí mě, když se v internetových diskuzích dočtu, že vybíjíme stádo vynikajících sólistů. To je pohled jenom z jedné strany.

Jak sólisté reagovali na výpovědi? Řekl někdo přímo, že chce odejít?

Reakce byly naprosto rozdílné. Ve dvou případech jsme se setkali s agresivitou a velmi verbálně vyjádřenou nespokojeností, která šla podle mého soudu až za čáru. Měla by se zachovat jistá štábní kultura a nemůžete křičet na ředitele divadla jako na neposlušného školáka. Pracoval jsem v cizině, ve Státní opeře Praha, šéfoval jsem zlínské filharmonii a tam by si nikdo nic takového nedovolil. Pak se našli lidé, kteří to pochopili. Někteří dokonce řekli, že za této situace stejné plánovali dát výpověď, ale současně budou rádi, když na ně budeme pamatovat a dáme jim nějakou roli. Není pravda, že všichni byli nespokojeni. Minimálně tři lidé přijali verdikt racionálně a s chladnou hlavou, protože pochopili, že za dané situace jsme nic jiného dělat nemohli. Tento větší krok, byť jsme k němu byli donucení, není pro lidi, kteří byli zvyklí na jistý finanční komfort, úplně pohodlný, ale z uměleckého hlediska je zcela oprávněný. Nikdo nemá právo si stěžovat.

Jejich stížnosti se však nedá divit. Přišli by o peníze. Navíc by si museli sami platit sociální a zdravotní pojištění.

Chápu, že pro člověka, který byl třicet let někde zaměstnán, je to nepříjemná zpráva. Na druhou stranu, my jsme si ta opatření nevymysleli, dotlačil nás k nim magistrát, který nás postavil před hotovou věc, že musíme ušetřit pět milionů korun. Učinili jsme tak po zvážení všech možností, protože nikde jinde divadlo ušetřit nemohlo.

Nevnímáte to jako podraz od magistrátu, že divadlu nenavýšil rozpočet?

Nejsem oprávněn kritizovat magistrát, protože do toho nevidím. Jsem tady od toho, abych umělecky dohlížel na chod opery. Jestli si magistrát uvědomuje důležitost divadla, to nevím. Pobavilo mě, když se jeden z místních politiků ptal, proč v rámci šetření nemůže přijít herce učesat kadeřnice, která si večer odskočí z provozovny a bude to mít jako vedlejší pracovní úvazek. To je absurdní představa. Divadelní vlásenkář je specializovaný obor, na který musíte mít speciální vzdělání. Není to jen o tom, že hodinu před představením češete paruky. Musíte je nachystat dopředu, objednávat, vše diskutovat s výtvarníkem. Nevím, jak to jde dohromady s provozem kadeřnického salónu (smích).

Kdo z politiků se na to ptal?

Nevím, kdo to byl, ale ten člověk to myslel naprosto vážně.

Výpovědi přišly jako blesk z čistého nebe. Proč jste se o tom rozhodli tak rychle?

Museli jsme. Městský rozpočet se schvaloval 16. prosince, já jsem byl do funkce opery jmenován 10. ledna. Protože celá záležitost musela být právně uzavřena do konce ledna, pozval jsem si všechny sólisty na pohovor, vysvětlil jsem jim situaci a navrhl, co a jak by se dalo v příští sezoně zpívat. Budeme mít pět inscenací, z nichž jedna je sice pod grantem z Evropské unie a sólisty bude zajišťovat mezinárodní konkurz, ale z těch dalších čtyř vím o třech hlavních rolích téměř pro každého z nich. Není vůbec pravda, že jsme se jich chtěli úmyslně a nadobro zbavit.

O kolik peněz by přišli?

Dá se to spočítat, ale to vám nemůžu přesně říct, protože jsem vázán mlčenlivostí ohledně interních záležitostí. Postupovali jsme podle zákona, měli dostat dvouměsíční výpovědní dobu a následně tříměsíční odstupné. Situaci jsme se snažili vyřešit i navýšením jejich uměleckých honorářů. To znamená, že pokud by byli hodně obsazování a zpívali by, dostali by stejný honorář jako hosté.

Takže čím víc by byli obsazováni, tím víc by dostali peněz?

Přesně tak. Nemohl bych jim ale zaručit, že za dvě odzpívaná představení pro děti a jednu operu by měli tolik peněz, kolik mají dosud.

Kolik mají dosud?

Nemůžu být konkrétní, ale za dvě dětská představní a jednu mluvenou roli v operetě mají někteří z nich honorář, lépe řečeno plat, který se rovná osmi představením hlavního hosta z Národního divadla v Praze.

Jedna věc mi přijde zvláštní. Opera měla přejít na úsporný systém, ale do činoherního souboru byli přijati tři noví herci. Jak je to možné?

Činohra měla dlouhodobě podstav a o doplnění souboru se uvažovalo ještě předtím, než přišly požadavky na šetření. Domnívám se, že finanční odměny operních pěvců a činoherců jsou nesrovnatelné. Jinými slovy – činoherci jsou na tom o hodně hůř než operní pěvci. A teď si představte, že činohra v prosinci odehrála jednadvacet představení a opera sedm. To není spravedlivé.

Podle jakých kritérií jsou platy rozdělovány?

To je spíše otázka na našeho ekonoma, existují na to tabulky a vůbec se v tom neorientuji. Já vám k tomu ani nemůžu říct víc, protože kromě šesti let, kdy jsem byl dirigentem Státní opery Praha, jsem od svých pětadvaceti na volné noze. Přijde mi normální být placen za odvedenou práci, snažit se, abych ji dostal, a respektovat požadavky, které se ode mě očekávají. Nevidím na tom nic divného.

Panuje mezi operou a činohrou konkurenční boj?

Nemyslím si. Činoherní divadlo pracuje na jiném principu – je závislé na ansámblu, který musí být sehraný, a když hercům vybíráte tituly, šijete jim je přímo na míru. U opery to není možné, protože všichni nemohou zpívat všechno. Před padesáti lety tomu tak bylo, jenže časy se mění. Na některé typy rolí z našich šesti sólistů vůbec nemůžeme najít vhodného kandidáta. Například v Prodané nevěstě, v La Traviatě nebo Čarostřelci byly všechny hlavní dámské role v rukou hostů, protože my je z našich zdrojů neobsadíme.

Proč nemohou všichni zpívat všechno?

Sehnat univerzálního zpěváka je v dnešní době utopie. Každý hlas má svá specifika. Jsou všestrannější zpěváci, jejichž hlasy jsou flexibilnější, a pak ti, kteří mají své limity a jsou v dobrém slova smyslu zaškatulkovaní v jednom oboru. Je téměř nemožné najít zpěvačku, která bude zpívat Pucciniho stejně dobře jako Mozarta. Tak si na mozartovský titul vyberete mozartovské pěvce a na Pucciniho romantické pěvce. V českých podmínkách je to možná nezvyklé, ale v zahraničí to funguje běžně. Když si přesednete od jednoho nástroje ke druhému, není to problém. Budete hrát Bacha na cembalo, Rachmnaninova na klavír a nevadí to. Ale zpěvák nemůže mít v hrdle cembalo i klavír. Má tam prostě jeden hlas, který toho pokryje buď více, nebo méně.

V rámci šetření také došlo ke sloučení vašich dvou pozic šéfdirigenta a šéfa opery. Není to na škodu?

Určitě ne, protože tím ušetříme jedno pracovní místo a další peníze. Jsem teď dirigující šéf s povinností dirigování dvou inscenací do roka. Jsou jiné pozice, o kterých se tolik nemluví, a kterých se úsporná opatření pořád týkají, jako jevištní technici, vlásenkářky a podobně. Je pravda, že když jsem jednu sezónu šéfoval Státní opeře, neměl jsem tolik administrativních povinností a za svá dirigovaná představení jsem byl separátně placen. To si ale v Opavě nemůžeme dovolit a ani bych to za současné situace nechtěl.

Ředitel Ilja Racek říkal, že všechny výpovědi byly právně ošetřeny, aby se předešlo konfliktům. Narážel na soudní spor s bývalým režisérem Zdeňkem Černínem, který vysoudil odškodné za neoprávněnou výpověď.

Je to nehorázné. Režisér Černín nechodil do práce a soud přesto uznal, že má na mzdu nárok. Nerozumím tomu, přitom jsem podobnou situaci sám zažil. Byl jsem odejit ze Státní opery, protože s panem intendantem, který mi byl nadřízený, jsme měli vzájemné neshody. Nebudu zabíhat do detailů, protože ten člověk už není mezi živými a o mrtvých jen dobře, ale on měl pocit, že kdybych dál působil v divadle, tak bych ho ohrozil. Po několika letech jsem dostal výpověď pro nadbytečnost a nikdo se mnou nediskutoval.

Nikdy vás nenapadlo se soudit?

Rozhodně ne. Mám oblíbený citát z knížky o osobním rozvoji: Nechoďte tam, kde vás nechtějí, jděte tam, kde vás chtějí. Tak jsem šel do Opavy. (smích)

Proč jste se na pozici šéfa opery přihlásil?

Opavské divadlo jsem poznal nejdříve jako hostující dirigent, později jako šéfdirigent. Do konkurzu jsem se původně přihlásit vůbec nechtěl. Asi týden před uzávěrkou mě přemluvilo pár zdejších zaměstnanců divadla, abych to zkusil. Ve funkci jsem zhruba měsíc a jsem tady strašně rád. Je mi úplně jedno, kde zrovna pracuju, jestli ve Švédsku, v Národním divadle nebo v Opavě – jsem rád tam, kde je dobrá atmosféra a kde se dá něco zajímavého vytvořit.

Myslíte si, že opera v Opavě zanikne?

Opera je beze sporu drahá záležitost, vždycky byla a vždycky musela být dotována. Ve Státní opeře jen rozsvícení světel na každý večer stálo třicet tisíc. Když máte orchestr, sbor a sólisty, je to něco velkolepého, okázalého a opulentního. To prostě potřebuje být zaplaceno. Opavské operní divadlo má navzdory tomu, že se již šedesát let řeší, zda má existovat nebo ne, jednu obrovskou devízu – a tou je divák. Opava má v přepočtu na procenta obyvatel nejvyšší návštěvnost – ve srovnání s městy, jako jsou Liberec, Ústí nad Labem nebo Olomouc. Často se to zpochybňuje, v červnu jsme měli trochu režijně kontroverzní premiéru opery Čarostřelec, která se uváděla jako důkaz toho, jak je opera neschopná. Se stejnou operou jsme však byli v Praze a tam měl úspěch.

Pražské publikum není opavské.

Máte pravdu. Ale když měl Čarostřelec 13. ledna derniéru, bylo téměř vyprodáno. To na neúspěšnou inscenaci nevypadá.

Váš předchůdce a režisér Čarostřelce Lubor Cukr rezignoval, protože v Opavě nemohl tolik experimentovat. Nemáte strach, že jste pod tlakem konzervativního opavského diváka?

Je to otázka strategie. Nemůžete lidem vnucovat něco, co nechtějí vidět, ale zároveň nemůžete vycházet bezezbytku vstříc jejich vkusu. To ani nejde. Čarostřelec měl úspěch u té části publika, která není zatížena operními konvencemi. Tedy u mládeže nebo u lidí, kteří přicházejí z jiné, alternativní kultury. Důležitá věc je, s jakou myšlenkou do divadla jdete. Pokud máte čistou mysl, otevřené srdce a necháte se překvapit, možná se vám to nebude líbit, ale aspoň vás to přinutí k zamyšlení. Ale pokud tam jdete s tím, že to chcete vidět tak, jako jste to viděla před dvaceti lety někde jinde, vaše očekávání se nemohou nikdy splnit. Když budete dělat Traviatu v Paříži, kde ji všichni znají, protože se tam odehrávala, budete ji dělat jinak než na norském venkově. Myslím si, že není na škodu mít v repertoáru jednu méně známou operu, méně tradiční režii nebo jeden kontroverzní titul. Kdyby se hrálo vše tak, jak diváci očekávají, za chvíli by to byla nuda.

Jaké jsou vaše dramaturgické plány do budoucna?

Čistě pragmatické – vycházet z toho, jaké zpěváky máme k dispozici, co je proveditelné s naším sborem a orchestrem a co si přeje divák. V příští sezóně pokračujeme v linii známých operních titulů. Letos to byla Traviata, příští rok to bude Rigoletto. A pokud budeme v další sezóně existovat, o čemž nepochybuji, měl by se odehrát Verdiho Trubadúr. Také budeme navazovat na českou operu, plánujeme Smetanovy Dvě vdovy v původní verzi s mluvenými dialogy. Tato verze se od doby, kdy ji Smetana uvedl, nikdy v Čechách nehrála, takže budeme mít takovou novodobou premiéru. Teď chystáme Mozartovu Figarovu svatbu a velice rád bych uvedl ještě dvě další jeho opery, Dona Giovanniho a Cosi fan tutte. Budeme hrát i operetu Polská krev a příští rok v Opavě zařadíme barokní operu. Zatím víme, že minimálně v roce 2020 vše poběží bez problému.

Tereza Piskořová

Vojtěch Spurný

Narodil se roku 1964 v Praze. Vystudoval Pražskou konzervatoř (obor flétna a klavír). Hudební fakultu AMU v Praze (operní režie, dirigování, cembalo) a vysokou školu v Utrechtu (cembalo a provozovací praxe staré hudby). V letech 1999 až 2004 byl stálým dirigentem Státní opery Praha, v sezóně 2002-2003 zde zastával funkci uměleckého šéfa. V letech 2013-2016 byl šéfdirigentem Filharmonie B. Martinů Zlín. Trvale spolupracuje s Jihočeskou filharmonií a dalšími českými orchestry, od roku 1991 působí každoročně na mistrovských kurzech Ticino Musica ve Švýcarsku. Ve Slezském divadle v Opavě působí od roku 2018 jako šéfdirigent. Šéfem operního souboru se stal letos v lednu.