22.2.2023,  Milan Bátor,  Divadlo – Recenze – ostravan.cz

Slezské divadlo Opava uvedlo premiéru slavné operety Země úsměvů Franze Lehára. Oblíbený titul spojuje populární melodie s východní exotikou. Příběh lásky čínského prince a Evropanky Lízy nabízí nestárnoucí pohled na střet dvou nesourodých kultur. Zemi úsměvů Slezské divadlo připravilo v režii Dagmar Hlubkové a v hudebním nastudování Karola Kevického. Reflexi přinášíme po zhlédnutí obou premiér v neděli 19. února a v úterý 21. února, přičemž obě premiéry nabídly v hlavních rolích jiné alternace.

Je nepochybné, že opavské divadlo vsadilo osvědčeným titulem na jistotu. Země úsměvů je zvláštní a přitažlivý útvar na pomezí operety a opery. Běžným šablonám se vymyká náročností pěveckých partů a mimořádnou prokresleností hudby, která se blíží východním inspiracím Giacoma Pucciniho. Jednotlivé postavy mají vynikající psychologickou charakteristiku. Lehár ovšem nebyl žádný epigon. Jeho talent rozpoznal už Antonín Dvořák, u kterého mladý Lehár studoval skladbu na pražské konzervatoři.

Slezské divadlo k inscenaci přizvalo Dagmar Hlubkovou. Uznávanou operetní režisérku můžeme s nadsázkou označit za „specialistku“ na Lehára a konkrétně jeho Zemi úsměvů. Hlubková tuto „operetu všech operet“ režírovala mnohokrát: vzpomeňme alespoň její úspěšná nastudování tohoto díla v Národním divadle moravskoslezském, Jihočeském divadle v Českých Budějovicích nebo nedávnou inscenaci Moravského divadla Olomouc. Posledně jmenovaná je z velké části (téměř shodný inscenační tým) podkladem i pro Slezské divadlo, stačí si porovnat scénu Jaroslava Milfajta a kostýmy Tomáše Kypty. Choreografie se v Opavě naopak nově ujal zkušený Martin Tomsa. Hudební nastudování připravil osvědčený současný šéf liberecké opery Karol Kevický.

Příběh svízelné lásky čtyř mladých lidí má nestárnoucí kouzlo a je divákovi v Opavě servírován takříkajíc na „zlatém podnose“. Scéna a kostýmy Jaroslava Milfajta a Tomáše Kypty jsou okázale honosné a hýří barvitostí. Pracují s efektní stylizací a tradičními artefakty, které symbolizují asijskou kulturu, jako jsou čínský drak, bájná zvířata, rituální předměty apod.

Hlubková se soustředila na vystižení specifik evropské a čínské kultury. Přitom nešla jen po vnějších znacích a odlišnostech, ale vystihla i rozdílnou mentalitu obou entit. Její inscenace je od počátku do konce nejen fascinující podívaná, ale především strhující hudební drama, jehož součástí je důrazně propracovaný herecký projev. Včetně gestikulace, mimiky, chůze a dalších pozoruhodností…

Drobnokresba prostředí je v nové opavské inscenaci dotažená do nejmenších detailů, včetně skvělých tanečních čísel choreografa Martina Tomsy. Ty počítají nejen s působivým stínovým divadlem, ale také se skvěle inscenovanými rituálními souboji během čínské slavnosti. Režisérka nezapomněla ani na odlehčení napínavých scén v podobě komických bonmotů, které přináší příjemný kontrast. Hlubková se v Opavě mohla opřít o zkušený domácí soubor, ale logicky si přizvala také další „posily“, které mají se Zemí úsměvů profesní zkušenosti.

Líza Terezy Kavecké byla nejprokreslenější postavou nedělní premiéry. Je to hlas, který se nesnaží a zbytečně nepředvádí, je nádherně čistý a tryská naprosto přirozeně. Má krásnou barvu ve všech hloubkách a výškách. Kavecká má i značné dramatické nadání. Její nesouhlas s obřadními sňatky prince byl vyjádřen přesnými a výstižnými hereckými prostředky, obecně lze její výkon označit za velmi působivý. Lucie Kašpárková, jež zpívala druhou premiéru, se mohla opřít o větší objem a intenzitu svého sytého sopránu. Její hlas se nesl nad orchestr s dobrou průrazností, ovšem poněkud menší srozumitelností. Herecké ztvárnění Lizy u Kašpárkové naopak působilo ještě mírně rozpačitě a frázovitě.

Čínského prince ztvárnil na obou premiérách Juraj Nociar, ačkoli divadlo avizovalo také zkušeného a na tuto roli precizně připraveného olomouckého tenoristu Jakuba Rouska. Bez udání důvodu (o zdravotní indispozici nešlo) se tak bohužel nestalo a Nociar musel zvládnout bezprostředně za sebou generálku a obě premiéry. Sluší se vyjádřit mu velké uznání. Není to vůbec lehké zpívání a Nociar si vedl opravdu znamenitě! Pochvalu si zaslouží i jeho nenucený herecký projev, který se mu dařilo během druhé premiéry ještě zpřesňovat a cizelovat. Náročný výkon se bohužel v úterý odrazil na jeho pěveckém podání, kdy jeho hlas už zněl místy unaveně a přepjatě. Je nepochopitelné, proč Slezské divadlo nevyužilo možnosti alternace, která byla navíc avizována v programu. Vedení divadla by si mělo uvědomit, že nečekané změny na poslední chvíli na profesionální a seriózní scénu nepatří. Mohou poškodit právě a především účinkující.

Gustava von Pottstein napoprvé ztvárnil Roman Harok. Známý ostravský muzikálový a operetní zpěvák má tu přednost, že se nemusí do žádné postavy příliš stylizovat. Jeho projev není „vydřený“, ale naprosto bezprostřední a psychologicky přesvědčivý. Tutéž postavu sehrál na druhé premiéře Martin Štolba, kterému se povedl taktéž pěkný výkon. Hermínu hrála na obou premiérách Ludmila Štědrá. Její lascivní a koketní manýry jsou zárukou diváckého úspěchu a Štědrá využila svůj potenciál naplno.

Princovu sestru Mi-tchu-sien v neděli sehrála Barbora Čechová. Mladá sopranistka zdařile rozvíjí své divadelní zkušenosti a může se opřít také o svou praxi vystudované psycholožky. Pěvecký projev Čechové byl plný poezie, pokory a niternosti. Podařilo se jí vyjádřit tíhu údělu čínské princezny včetně zmařené lásky. Její citové zhroucení bylo plné dramatické opravdovosti, která bez patosu dokázala dojmout. Během druhé premiéry zpívala Nikola Uramová s podobnou pěveckou přesvědčivostí. Hereckou charakteristikou ovšem sugestivitu Čechové nenapodobila.

Oblíbenou postavou Země úsměvů je vrchní eunuch, kterého poprvé ztvárnil Libor Olma. Oblíbený ostravský herec našel s postavou okamžitě porozumění. Rozehrál ji ovšem nikoli jen v povrchní humorné lince, ale též v zajímavé emocionální rovině. Úplný kontrast proti Peteru Millerovi, který vsadil spíše na komickou notu, se ukázal během poslední repliky, kdy eunuch říká větu: „Dobrý člověk, tak mi už dlouho nikdo neřekl.“ Zatímco Olma větu vyslovil pomalu a odříkavě do téměř hypnotizovaného ticha, jako by se rozpomínal na dávno zapomenutou pravdu, Miller vyvolal svým odlehčeným vyřčením v publiku smích. Oba přístupy jsou samozřejmě legitimní. Který je adekvátnější situaci, je na zvážení každého diváka.

Ferdinanda von Lichtenfelse hraje opavská legenda Evžen Trupar se svým typicky mírným tempem a spolehlivostí. Kníže Tchang-sunga ztvárnil na první premiéře Michael Kubečka. S razancí a nekompromisním důrazem, z něhož šel místy až strach. S dobrým pěveckým podáním. Zdeněk Kapl byl poněkud rezervovanější, nepůsobil tak sveřepě a dokázal svou postavu zlidštit.

Za zmínku stojí oba císařští úředníci Lukáš Graca a Zdeněk Jorda, stejně jako majordomus Romana Cimbála, který je bez alternace. Sluší se zmínit také chůvu v odlišném a pěkně vypracovaném podání Šárky Maršálové a Zdenky Mervové.

Výkon orchestru Slezského divadla byl na obou premiérách spolehlivý a soustředěný. Karol Kevický je zkušený profesionál, čiší z něho nadhled a klid. Jeho koncepce působila velkoryse v bohatých barevných plochách, Kevický ovšem neztratil ze zřetele ani detailní vypracování sólových partů. Liberecký šéf opery byl po celou dobu důstojnou oporou pěveckým sólistům. Z orchestru se sluší zmínit především sladce znějící sólové housle (Liza Pruská a Julie Černá), z dalších exponovaných nástrojů pak výtečné dechové nástroje, harfu a přesné perkuse. Opravdu vkusné, nápadité a krásné hudební nastudování by se mohlo jen doladit dynamicky. Stávalo se nejednou během první i druhé premiéry, že orchestr svou intenzitou zpěváky překrýval.